Kostel

Posvátné ticho kostela

nenápadně nutí k vzpomínkám

Hodiny plynou ve svatém, tísnivém

napětí

A kostel uprostřed prázdna

tiše láká další kolemjdoucí,

kteří stále přicházejí, aby se podívali na svět

skrz barevná gotická okna

a nadechli se vznešené

všudypřítomné

smrti.

Co bys řekla, kdybych navždy rozbil číši plnou vzpomínek?

Co bys řekla, kdybych nebyl, a neznala bys cestu ven?

Kostel nám dá odpovědi

na možné i nemožné

Proč jsme sami nad propastí

našich vlastních vzpomínek

Znova opakujem stejný chyby

Znova si říkáme nikdy víc

Znova se loučíme po divoký noci

Znova hledáme rub a líc

A mezitím andělé

vesele se smějí

Bez příčiny, bez zábran,

bez strachu ze zapomění

A nad vším duní zvony

co nedovolí snít

Plni víry v hrůzu

odcházíme..navždy?