Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNa křídlech nenávisti
06. 08. 2010
1
6
564
Autor
Monalis
Trochu starší věc...Momentální pocit.
Nohy křížem, oči upřené do hrnku kávy.
Nepřítomně se dívám jak tmavá tekutina mizí.
Dávím se jen myšlenkou na tu chvíli.
Pohled z okna, potemnělá místnost…je mi cizí.
Vidím tě, jak se topíš v mé denní dávce kofeinu. Mohla bych ti podat lžičku, aby jsi se chytil…ale pohled na tvé utrpení mi působí neovladatelný pocit radosti. Na tváři se mi rozprostře uspokojený úsměv.
Opětovný pohled z okna. Jakoby jsi se na mě díval i z šedých mraků, které si proráží cestu potemnělou oblohou. Náhle si přeji, aby začalo pršet a ty ses s tím deštěm rozplynul. Smáčel chodník a každý, kdo se po něm projde, co nejvíce spěchal. Skoro slyším ten klapot podrážek.
Nakrčím obočí a konečně vstanu od okna.
Zvonění telefonu mě vytrhne z hlubokého zamyšlení. Přestřelím očima display s tvým jménem. Drnčivý zvuk se mi v uších zvyšuje s každou vteřinou. Nebodá, netrýzní…uspokojuje. Nezlobím se. Nemám vztek, jsem naprosto klidná.
Jen nenávidím.
Nenávist je snadná. Snadnější, než láska, bolest, žal, smutek. Nenávist je vysvobozením z každodenního vědomí, že mi scházíš.
A tak tě nenávidím, jak nejvíc je to možné…
Nevzrušeně stisknu červené tlačítko na mobilu a pronikavý vyzváněcí tón vystřídá hlasité ticho.
Dopiju poslední doušek kávy, který spláchne poslední zbytky úzkosti z mého staženého hrdla.
Oči zavřené v otupělé nepřítomnosti.
Co dělám?
Vznáším se na křídlech nenávisti.
Nepřítomně se dívám jak tmavá tekutina mizí.
Dávím se jen myšlenkou na tu chvíli.
Pohled z okna, potemnělá místnost…je mi cizí.
Vidím tě, jak se topíš v mé denní dávce kofeinu. Mohla bych ti podat lžičku, aby jsi se chytil…ale pohled na tvé utrpení mi působí neovladatelný pocit radosti. Na tváři se mi rozprostře uspokojený úsměv.
Opětovný pohled z okna. Jakoby jsi se na mě díval i z šedých mraků, které si proráží cestu potemnělou oblohou. Náhle si přeji, aby začalo pršet a ty ses s tím deštěm rozplynul. Smáčel chodník a každý, kdo se po něm projde, co nejvíce spěchal. Skoro slyším ten klapot podrážek.
Nakrčím obočí a konečně vstanu od okna.
Zvonění telefonu mě vytrhne z hlubokého zamyšlení. Přestřelím očima display s tvým jménem. Drnčivý zvuk se mi v uších zvyšuje s každou vteřinou. Nebodá, netrýzní…uspokojuje. Nezlobím se. Nemám vztek, jsem naprosto klidná.
Jen nenávidím.
Nenávist je snadná. Snadnější, než láska, bolest, žal, smutek. Nenávist je vysvobozením z každodenního vědomí, že mi scházíš.
A tak tě nenávidím, jak nejvíc je to možné…
Nevzrušeně stisknu červené tlačítko na mobilu a pronikavý vyzváněcí tón vystřídá hlasité ticho.
Dopiju poslední doušek kávy, který spláchne poslední zbytky úzkosti z mého staženého hrdla.
Oči zavřené v otupělé nepřítomnosti.
Co dělám?
Vznáším se na křídlech nenávisti.
6 názorů
To, myslím si, verše nejsou, spíše jakási lyrická mikropróza, ale i tady to klouže hodně, hodně po povrchu, jde spíše o výčet momentálních emoci, ale i ty jsou popsány jakoby s odstupem, kdy už tě to nejspíše hodně přebolelo, na to, že zde není nic o tom, co to způsobilo, tak je to zbtečně hodně rozvláčné. Určitě, kdybys dala svým emocím průchod bezprostředně, napadly by tě spontánně některé expresivnější obrazy. Ale co není dnes, bude zítra, tak se vlastně nic neděje.
hmm no...na tom něco je:) Ale asi mi to tam prostě zrovna sedělo. Děkuji:)