Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tak už si mě vem...

06. 08. 2010
1
1
521
Autor
Monalis

Nemoc dokáže s lidmi udělat děsivé věci...Mě pak donutí napsat něco takového...

Otočila jsem se, abych pohlédla do zrcadla…Nejprve jsem spatřila zamlžené sklo se spoustou zaschlých kapek vody, po kterých zbyl vodní kámen a utvořil tak jejich dokonalou kopii. Přitáhla jsem ručník omotaný okolo těla a cíp zastrčila nad prsy pod stažený okraj.
Prohrábla jsem mokré vlasy prsty, takže na nich zůstaly kapičky vody a skapávaly na chlupatý koberec pod mýma nohama.
Zaostřila jsem zrak a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Na pobledlé tváři jsem spatřila jen málo známek života. Byly to snad jen oči, co ještě připomínaly, že mě bezmoc nezmohla v plné míře. Modře se zaleskly tou špetkou naděje mezi nezdravými kruhy okolo nich. Tmavé řasy klesly dolů a obraz mého obličeje na okamžik zmizel. Jako kdybych stále doufala, že když je otevřu, budou kruhy pod očima, prosvítající pleť a zarudlá bělma pryč.
Nebyly.
Otevřela jsem dveře koupelny a ovanul mě studený závan, pára se vyvalila do předsíně.
Chlad mě vrátil do reality. Nebylo už pomoci. Všichni, včetně mě, to věděli. Každý se ke mně choval, jako když mě vidí naposledy ve svém životě. Život…to bylo to, co už mi nikdo nemohl vzít. Zbylo ho ve mně tak nepatrné množství, že by s ním sotva naplnil čajovou lžičku.
Prohlédla jsem si husí kůži na vyhublých pažích a vyšla z koupelny. Zmáčkla jsem spínač na varné konvici a nasypala do hrnku dvě lžičky rozpustné kávy. Konvice překvapivě rychle vypnula a já nalila horkou vodu do poloviny hrnku. Dolila jsem kávu mlékem a schoulila se v mokrém ručníku na gauč s hrnkem v rukou.
Před měsícem bych si s úsměvem na tváři pustila ranní zprávy a kávu hned začala upíjet. Spěchala bych do práce, abych vše stihla. Před měsícem bylo všechno jinak. Ještě jsem měla pro co žít. Měla jsem pro co bojovat. Mohla jsem se uzdravit.
Pevně jsem sevřela víčka k sobě. Vzápětí jsem zalitovala. Opět mi prolétl hlavou ten obraz.

Televize byla jen kulisou při pondělní snídani. Dávaly zprávy. Nějaký zločinec se dostal z vězení, žena vykradla své vlastní pracoviště, let čtyřistadva měl nehodu…Živě jsem si vybavila ten pocit, co mi tenkrát prolétl hrudí, když jsem zvedla hlavu a podívala se na obrazovku. Strojená blondýna hlásila, že po letadle se stále pátrá, ale podle výpočtů je téměř jisté, že skončilo na dně oceánu.
Obraz vystřídal další…

Matka stála proti mně se svým zářivým úsměvem a míchala omáčku na rodinnou večeři.
" Pojeď s námi Hell, bude to pro tebe prospěšné, trocha odpočinku….Vždyť jedeme všichni. Navíc ta tvoje nemoc…Víš co říkal doktor. Potřebuješ hlavně psychický odpočinek. Neměla by ses rozrušovat a zvládneš to. Spolu s léky." Její výraz trochu zesmutněl. Nerada mluvila o mém "problému", jak jsme tomu říkali s otcem.
"Víš, že mám teď spoustu práce mami. Tu nemoc mám pod kontrolou. Jedete celá rodina, vystačíte si i beze mě."

Rychle jsem otevřela oči, abych předtím unikla. Ale i s otevřenýma očima jsem se nemohla zbavit hlasu moderátorky zpráv, která mi znovu a znovu říkala, že nikdo z letadla pravděpodobně nepřežil. Hlas doktora, který mi oznamoval, že se mu to nelíbí. Že se horším s každým dalším dnem od té nehody. Že pokud takhle budu pokračovat, dožene mě nemoc mnohem rychleji. Dohnala. Měl pravdu. Ale co na tom záleželo? Měla jsem zemřít se svou rodinou. Společně na cestě do Maiami. Cítila jsem zoufalost, zimu, strach…smrt.
"Tak si mě už vem…" Zašeptala jsem promodralými rty a ozvala se hlasitá rána, jak se hrnek s kávou roztříštil na podlaze. Začínala jsem vidět rozmazaně a bolest břicha už mě téměř stravovala. Hlava mi třeštila v opakovatelných migrénách a končetiny vypovídaly službu. Každý další nádech byl slabší, až pohyb hrudníku úplně ustal.

V tichém obývacím pokoji se ozval tón záznamníku.
"Hell?! Až dorazíš domů, zavolej, to jsem já máma! Všichni jsme v naprostém pořádku. Nemohli nás najít, ale už jsme na cestě domů…Mám tě ráda."

1 názor

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru