Kapitola I. - Bláhové mládí

Vkládám nyní čtenáři do ruky první kapitolu svého díla. Možná se bude líbit, možné ne.

Bláhové mládí

 

  Samuel Marloock seděl ve své pracovně za stolem a nudil se. Už tomu bylo skoro na den přesně rok, co se stal pánem tohoto sídla a ani jediný den z toho uplynulého roku se mu nevryl do paměti. Co dělal? Žil vůbec? Ano, žil. Věděl to jistě, protože jeho život se neodehrával v reálném čase ani na reálných místech, ale na stránkách románů, které četl ve velkém a které prožíval celým srdcem. Vstupovaly do jeho snů a mnohdy se mu zhmotňovaly před očima i za bílého dne.

  Před rokem pochoval do hrobu svého otce lorda Marloocka, který přišel do Anglie s mnoha jinými šlechtici, následujícími svého krále Jakuba II. Ten byl nucen odejít ze své země poté, co byl sesazen z trůnu Vilémem Oranžským. Jakub se uchýlil ke svému bratranci, králi slunce, který ho hostil na svém dvoře v Saint-Germain-en-Laye. Lord Marloock ho tedy ochotně následoval sem, kde si zakoupil jeden z překrásných zámků blízko Versailles a usadil se. Jediné čeho litoval, bylo to, že spolu se starým životem zanechal v Anglii hrob své milované choti, která zesnula při porodu. Miloval jí tolik, že si nikdy nenašel jinou ženu a oddaně, téměř až rytířsky, ctil její památku.

  Do Francie tedy přivezl jen svého jediného syna Samuela. Ten byl poslušný otci vždy a ve všem a snažil se být vzorným gentlemanem, dokonalým kavalírem, zručným šermířem, bystrým žákem, všímavým vědcem, lyrickým básníkem a prostě vším, co jen život nabízel. Jen se ráno rozbřesklo, zmizel Samuel někde venku. Někdy se jen tak procházel přírodou a dělal si poznámky o životě zvířat nebo rostlin, které viděl a poté je porovnával s poznatky z vědeckých knih v otcově knihovně, jindy sbíral kameny a pak si je hledal v tlustých svazcích o minerálech. Liboval si ve vědě a snažil se ovládnout všechna její kouzla. Občas si prostě lehl do trávy a psal verše o větru, na jehož křídlech se vznáší svět. Oddávání se poezii podporovalo jeho tak bujnou fantazii a mnohé jeho verše byly vskutku čtivé. On je však uchovával ve svém notesu a nikdy do nich nikomu nedal nahlédnout. Nejraději se však proháněl na koni po lese nebo se cvičil v šermu. Žádný z mladíků v jeho věku se mu nemohl rovnat. Byl zručný, rychlý, obratný a kreativní. Výpad střídal výpad a jeho finty vzbuzovaly obdiv i u starších mužů. Když počasí nepřálo jeho hrátkám, setrvával doma a učil se tanci nebo četl romány.

  V nich se vyžíval. Ty byly alfou i omegou jeho života. V dobrodružných románech o rytířích z křížových výprav nacházel vyžití. Živily v něm jeho sen být ochráncem dobra, spravedlnosti a lásky. Viděl se s mečem v jedné ruce a s křížem v druhé jak bojuje za vznešený ideál. Bohužel v jeho době už vznešené ideály byly jen zašlým archaismem. Snažil se zavírat oči před skutečným světem a raději se oddával snům, avšak zcela se před realitou skrýt nelze.

  Když jeho otec zemřel, upadl na čas Samuel do deprese. Lord Marloock pro něj byl skutečným hrdinou, ztělesněním jeho ideálů. Oddaně opustil zemi a šel za svým králem pod hrozbou trestu od Viléma. Nebál se riskovat pro víru krále. Po pohřbu se jeho syn zcela uzavřel do sebe. Nevycházel ze svého pokoje, nečetl, nezval své přátele, nepořádal s nimi šermířské turnaje. Celé dny jen proseděl u okna a díval se ven směrem k otcovu hrobu. Upadal do zvláštního stavu naprosté netečnosti, kdy nejedl, nepil, jen tvořil nebo hleděl z okna.

  Z té doby pocházela jedna z nejkrásnějších básní, které složil a jistě by se zlobil, že jí tu dávám k lepšímu, leč byla by škoda jí nezveřejnit. Je plná žalu a stesku…ale i obdivu a lásky.

 

Král umírá

 

Když v bitvě velké padne král,

tak padl s ním i ideál.

Rozerván každý jeho vazal,

jak by mu duch teď ruce svázal,

na kolenou a sám tu stojí

a smutek přijímá podobojí.

 

Nikdo však nikdy nepozná,

jak moc teď trpí, kdo ho zná,

jen trochu víc a trochu lépe,

pro něhož jeho srdce tepe.

Lépe snad říct, že tepalo,

při bitvách v strachu klepalo

se. Jen moc strachu čarovná,

Pozná, jak trpí královna.

 

Klekněte lidé, vzdejte čest,

král zemřel dnes a jemu jest

zasvěcená teď každá chvíle.

Jemu pro jeho krásné cíle,

dopřejte věčný, tichý klid

nechte ho v hvězdách navždy snít.

 

  Samuel psal i lyričtější básně, avšak otcova smrt v něm vyvolala takto konkrétní sklony. Doby jeho depresí povolily až po několika bezútěšných měsících plných slz a bezesných nocí. Zase se začal vydávat do společnosti. Obzvláště si oblíbil dvůr otcova blízkého přítele markýze de Blois. Markýz vlastnil překrásné panství na Loiře v městě Blois, nicméně si tam připadal příliš vzdálený od dvora a jeho radovánek, takže se usadil v zámku blízko Versailles, který pojmenoval po sobě chateau Blois.

  Tento zámek se nacházel u překrásného jezera, které nemělo žádné jméno. Říkalo se mu prostě jezero, protože nebylo nijak velké. Když jste přijeli k domu po hlavní cestě, neměli jste o nějakém jezeře ani tušení. Rozkládalo se před vámi překrásné stavení v duchu zámků na Loiře, kde se také nechal markýz inspirovat.

  Samuel tam obvykle jezdíval kočárem. Jakmile zaznamenal, že jeho kočár projel hlavní černozlatou branou, hned vykukoval Samuel okénkem kočáru ven a kochal se tím honosným výhledem. Nejprve jeho pohled přilákaly dvě překrásné kašny blízko cesty, tvořené sousoším napodobenin antických soch. Z první kašny shlížela překrásná Niké s rozevřenými křídly, oděná jen v mokré drapérii. Tvary jejího těla, které do chladného kamene vytesal bezejmenný mistr, vždy rozechvěly každého muže, který na ní pohlédl. Pod ní už se v kruhu objevovala různá zvířata například ptáci nebo ryby a z jejich úst tryskala voda. Tato kruhové kašna se nacházela nalevo od cesty, po které návštěvník přijížděl. Napravo stál na zvířaty ověnčeném podstavci anděl mužského pohlaví (je to nepřesné, neboť andělé jsou bytosti bezpohlavní, nicméně tento vzhledem připomínal muže) rovněž s rozevřenými křídli oděný v tóze. Markýz de Blois často říkával, že až zemře, budou ho tito jeho andělé doprovázet na cestě k Pánu.

  Kočár jel dál po, světlým štěrkem vysypané, cestě a Samuel se zadíval dál, kde už se rozkládal zmiňovaný zámek.  Byl postavený z bílého kamene, s kterým kontrastovaly černé tašky na střeše. Dvě hlavní věže kruhového tvaru zasazené do průčelí zámku držely velkolepou stráž nad vší tou nádherou. Pravé a levé křídlo začínalo právě těmito velikány a uzavíralo nádvoří, do kterého právě vjel Samuelův kočár. Samotné průčelí zámku tvořil především hlavní portál, zdobený různými reliéfy a sgrafity. Před samotným portálem bylo ještě asi pět schodů, a toto schodiště lemovaly korintské sloupky, které podpíraly balkon nad hlavními dveřmi. Na tento balkon se vstupovalo z tanečního sálu a byl místem odpočinku při dlouhých zábavách.

  Teprve když jste prošli zámkem, dostali jste se k jeho zahradě. Té vévodilo jezero, které se rozkládalo za celou zadní stranou zámečku a vedlo ještě dál až k lesu. Zabralo tak celý prostor, který ostatní podobná panská sídla využívala pro kašny a záhony. Veškerou tuto parádu musel markýz de Blois přesunout do přední části před zámek. A to už se vracíme k těm andělským kašnám.

  Tak tedy vypadalo sídlo, kam jezdil Samuel velmi rád a často za zábavou. I dnes tušil, že se má u markýze konat jakási sešlost, ale ještě nevěděl, jestli tam půjde. Od smrti jeho otce už uplynula dlouhá doba. Časem se oklepal ze smutku a začal si život zase užívat. Vrátil se ke starým zvyklostem a navázal tam, kde prve skončil. Bylo mu devatenáct let a všechno měl před sebou. Toužil ochutnat ze světa to nejlepší, co nabízí a uskutečnit některou svou románovou fantazii.

  Dnes však jak se zdá nebude mít příležitost. Jakoby jí snad někdy měl. Zvedl se od stolu a prošel svou pracovnou (která dříve bývala otcova). Odešel do svých komnat a poručil služebným, aby mu připravily oblečení na večer. Přece jen se rozhodl, že markýze de Blois poctí svou návštěvou a stejně tak i jeho krásný dům.

  Oblékl si bílou košili zdobenou u krku zlatými výšivkami. Přes ni si navlékl světle modrou vestu. Kalhoty do barvy zajistil opaskem, na kterém měl připnutý svůj překrásný kord. Byla to umělecky vyvedená zbraň s překrásným jílcem a stříbrným košem na ochranu zápěstí, když zbraň držel. Patřila jeho otci a předal mu jí ještě za svého života, když syn projevil zájem o šerm. Vysoké černé boty ho už delší dobu trochu tlačily, ale ještě neměl čas ani chuť si zavolat ševce a dát si udělat nové. Na hlavu si umístil klobouk, jaký se v té době nosil ve šlechtických kruzích, zdobený několika pery. Byl si vědom, že říjnové počasí bývá trochu nevyzpytatelné a taky si vzal raději ještě krátký černý plášť, který mu sahal k bokům a zapínal se vepředu na zlacenou sponu. Na ruce si natáhl modré rukavice a byl připraven vyrazit. Nemohl však odolat, aby se na sebe nepodíval do zrcadla.

  Jeho jasně modré oči zářily pod řídkým obočím a téměř neznatelné, světlé řasy rámovaly nenásilně jeho oči. Když si vybavíte oči psů husky, máte přesně barvu jeho očí. Vysoké čelo zdědil po otci, stejně jako světle hnědé až popelavé vlasy, které nosil velmi krátce střižené. V jeho čtvercovitém obličeji už rašily vousy. Krátké vousky pod nosem tvořily náznak kníru a dalo se hovořit i o bradce, i když to bylo skutečně jen pár chloupků a to ještě světlých v barvě jeho vlasů. Úzké růžové rty se smály bělavým úsměvem zdravých zubů, z nichž mu zatím nechyběl ani jeden.

  Postavu také zdědil zčásti po otci. Byl vysoký se širokými rameny a svaly, které se rýsovaly v rozhalence jeho košile. Jeho životní styl mu vcelku vytříbil fyzičku a tak se z něj stal postupem času velice pohledný a statný mládenec.

  Nechal si zapřahat kočár, vzal si vycházkovou hůl, kterou se v té době pánové rádi pyšnili, a kráčel po dlouhé hlavní chodbě, která celá patřila do pánského křídla jeho domu. Dámské křídlo nebylo nikdy obsazeno nikým a tak v něm postupem času vznikla rozsáhlá knihovna a snad ještě rozsáhlejší galerie, neboť Samuel zdědil po otci vášeň pro umění. Z chodby se dostal k hlavnímu schodišti, které vedlo do haly, kde už na něj čekali lokajové v černých livrejích se zlatě vyšívanou fleur-de-lis. Vyšel tedy ven a ještě se mimoděk lehce uklonil dvěma mladým služebným, které kolem něj právě procházely se slovy:

  „ Jak překrásný večer, nemám pravdu, dámy?“

  Obě dívky se místo odpovědi jen po sobě podívaly a rozchichotaly se. To vyvolalo úsměv i na tváři lorda Marloocka, který rád skládal poklony mladým děvčatům, nezávisle na jejich společenské úrovni. Zastával názor, že každá žena je dáma a proto má být každé prokazována náležitá úcta. Nemyslete si však, že byl Samuel Marloock sukničkář, to ani v nejmenším. Žádná z žen, které doposavad poznal, mu neučarovala natolik, aby mu stála za víc, než za pár hezkých slov a dvornou úklonu. Žil životem starého mládence a užíval si ho plnými doušky.

  Usedl tedy do kočáru a poručil si za cíl své cesty panství markýze de Blois. Netěšil se na dnešní večer. Nijak zvlášť nedoufal, že dnešní markýzova slavnost ho nějak obohatí, či mu přinese zážitek, který by doposavad ještě neprožil. Díky velkým finančním zdrojům, které mu zůstaly po, otci si žil příjemným, bezstarostným životem romantika, knihomola a věčného snílka. Tento svět byl pro něj sice vrcholem všeho krásna, ale ve své podstatě ho již unavoval. Byl přesycen své volnosti a svobody.

  Než dojel na markýzovo panství, smrklo se. Inkoustově černé nebe ozařovalo nesčetné množství hvězdy, v kterých se Samuel mnohdy pokoušel číst, aby si krátil bezesné noci, ale nikdy mu neodkryly svá tajemství. Měsíc dnes vůbec nevyšel. Patrně i on byl už unaven věčným shlížením na ten šedivý a monotónní svět.

  Nádvoří ozařovaly louče a z tanečního sálu už zněla hudba a smích. Samuel si příliš nedělal vrásky z toho, že jde pozdě. Dobře věděl, že o nic nepřišel. Dámy už se trochu opily šampaňským a pánové diskutují v saloncích o tom, jestli hrozí nějaká finanční krize nebo vojenský nepokoj. Ještě než se dostal ke dveřím, už z nich vybíhal markýz de Blois.

  Byla to skutečně groteskní figurka, tenhle markýz. Léta už se na něm podepsala stříbrem jeho vlasů a pleší, která mu pomalu ale jistě vznikala vzadu na hlavě. On však raději hleděl na zlatavě zbarvené vlasy, které mu ještě zbyly a stáčely se v nepravidelných loknách na ramena. Vrásčité čelo pokrylo mnoho drobných skvrnek hnědé barvy, které rovněž poukazovaly na markýzovo stáří. Nezvykle živě v tomto stárnoucím výjevu působily jeho zelené jasné oči, které stále jasně svítily mladickou energií.

  Při chůzi se trochu kolébal, protože byl menší zakulacené postavy, kterou ještě zvýrazňovalo hnědé, zlatem vyšívané oblečení doplňované spoustou kanýrů (pod krkem, na rukávech apod.). Nicméně už zdálky se na Samuela usmíval a volal svým medvědím hlasem:

  „ Příteli, už jsem se bál, že nedorazíte!“

  „ Vaše pozvání mne vždy učiní šťastným, milý markýzi. Byl bych velice nezdvořilý, kdybych nepřijel, nemyslíte?“ odpověděl poněkud strojeně Samuel a nasadil úsměv, aby svým slovům dodal masku pravdy.

  „ Vy lháři!“ zasmál se markýz, který mladíka ihned prohlédl, „ Jste zhýčkaný floutek, který jaktěživ nepoznal tvrdý život. Neumíte si vážit svého klidu a hojnosti, ale to už je kříž mládí, ta blahodárná nezkušenost, která se domnívá, že jí není žádné zkušenosti zapotřebí. Vítejte příteli a snažte se nepronudit se celým večerem!“ nabádal ho ještě a sevřel mu přátelsky podávanou ruku. Pak hned odběhl vítat další hosty.

  Samuel si oddychl, že má tuhle uvítací ceremonii už za sebou a vešel osvětleným portálem do domu. Slavnost probíhala i na malé terase za domem, která byla nyní nádherně ozářena svitem svic, které se odrážely v jezerní hladině. Tam zamířil nejdříve. Hrála tu hudba a Samuel odtušil, že to bude nějaké dílo oblíbeného Lullyho, neboť všichni šlechtici se pokrytecky ve svém vkusu řídili vkusem krále slunce.

  Jeden ze sloužících mu vnutil do ruky sklenku šampaňského, s kterou se Samuel marnotratně potuloval zahradou. Sem tam prodlil několik slov se starými známými, ale s nikým se dlouho nezdržel. Za pár chvil už jej znovu dostihl markýz, kterému se na čele začínaly perlit krůpěje potu z toho, jak tu stále pobíhal a snažil se všechny vítat nebo bavit.

  „ Příteli, pojďte prosím tudy. Musím vám dnes někoho představit. Je to můj synovec, který sem za mnou přijel na nějaký čas, abych mu pomohl ke dvoru a přízni krále. Myslím, že si budete báječně rozumět, neboť stejně jako vy je tento chlapec přesycen vším,“ řekl markýz a vedl svého druha davem.

  Šli po točitém schodišti do tanečního sálu, kde se to hemžilo páry. Prodírali si cestu lesem krinolín, až se dostali k hloučku mladých dam, které se shlukly, kolem nějakého gentlemana. Všechny se usmívaly a snažily se co nejvíce zaujmout právě onoho nešťastníka, stojícího uprostřed jejich hloučku.

  „ Dámy, pokud mi to nebudete mít až příliš za zlé, odvedu vám na moment svého synovce,“ oznámil markýz a pokynul mladíkovi uprostřed dam, aby jej následoval.

  Dívky vydaly zklamaný vzdech a úsměv se na jejich tváře vrátil až tehdy, když jim mladý pán přislíbil, že se co nevidět vrátí. Samuel si nebyl jist, jestli markýz odhadl správně, že si budou rozumět. Zatím na něj dělal cizinec veskrze špatný dojem a to dojem sukničkáře, který si neváží přízně dam.

  Byl oděný do tmavě zeleného kabátu s výšivkami a zlatými knoflíčky, který podtrhoval jeho mladickou mužnou postavu, u krku měl uvázané fiží a jeho ruce skrývaly rukavice. Kalhoty mu ladily s kabátem a nízké boty rovněž tak.  U pasu měl připnutý velmi krásný kord, jehož cenu si Samuel netroufal ani odhadovat.

  Jeho tvář vypadala, jakoby jí vytesali andělé. Okamžitě pochopil, co na tomto gentlemanovi všechny ty dámy vidí. Vždyť on byl ideálem krásy, pokud to mohl Samuel posoudit. Jeho oválný obličej s ostrou bradou a jinak jemnými až dívčími rysy už na první pohled přitahoval pozornost. Když se pak pohled nevinné dívky setkal s pohledem jeho ledově modrých očí, do kterých mu spadaly špinavě blonďaté delší vlasy, těžko mohla tato kráska odolat. Na bradě mu rašil světlý vous, ale knír ještě neměl. Rty měl však krásné, červené a plné jako dívka a přímo volaly po polibcích.

  „ A já, že prý jsem zhýčkaný floutek!“ pomyslel si Samuel a trochu se ušklíbl, když k němu markýz de Blois svého synovce přiváděl.

  „ Tohle je hrabě Ulrich Carnier, můj velmi lehkovážný a lehkomyslný synovec z Lyonu. Je tu, aby mu dvůr padl k nohám, nebo si to alespoň myslí. Začal tím, že se dnes při snídani krále pokusil svést jednu z jeho dvorních dam. Bůh mě netrestej, proč já mám tohohle syčáka na krku!“ vzdychl markýz.

  Ulrich pokývl hlavou a usmál se.

  „ A tohle je, můj milý synovče, lord Samuel Marloock syn mého zesnulého přítele lorda Marloocka z Anglie. Je to věčný snílek a přerostlé dítě, které hledá život na stránkách románů a při soubojích s přáteli. Nebýt peněz z dědictví po otci, byl by už dávno chodil žebrotou,“ dodal markýz na Samuelovu adresu.

  Samuel rovněž pokývl hlavou a natáhl ruku:

  „ Je mi ctí, hrabě. Každý o kom se tady markýz zmiňuje takto kriticky, musí být velmi zajímavý člověk, neboť ty nudné a plytké osoby obvykle vychvaluje do nebes,“

  Ulrich se usmál a stiskl nabízenou ruku se slovy:

  „ Máte pravdu, lorde Marloocku, ale co kdybychom zanechali zdvořilostí rovnou a přešli k oslovování křestními jmény?“

  „ Budu potěšen, Ulrichu,“ přitakal Samuel.

  „ Potěšení je zcela na mé straně, Samueli,“ podkuřoval mu mladý hrabě.

  Markýz se mezitím vzdálil a oba pánové se vydali volným krokem zpět do zahrad a přitom si pohrávali každý se svou vycházkovou holí.

  „ Jste tedy z Lyonu. Prý je to překrásné město,“ začal hovor Marloock.

  „ Ano, to je. Nechme ale těch hloupých otázek na rodná města, na školy a na tituly. Pojďme hovořit o něčem skutečném, co stojí za tu námahu vypouštět slova z úst!“ navrhl Ulrich.

  „ Co máte na mysli?“ nechápal lord.

  „ Povězte mi třeba něco o těch soubojích,“ navrhl hrabě a oči mu zasvítily „ Bojujete jen rekreačně, nebo vedete i skutečné války, monsieur?“

  „ Skutečné války nevedu, na to mám příliš rád svůj život, ale souboje mám skutečně v oblibě. Mnozí z mých přátel mě již poctily souhlasem k mé výzvě na souboj,“ řekl Samuel trochu vychloubačně.

  „ Bude mí ctí někdy zkusit váš šermířský um,“ pousmál se Ulrich.

  „ Skutečně? Byl bych poctěn, mylorde!“ zvolal nadšeně Samuel při představě, že bude moci změřit síly s někým, koho ještě nemá oťukaného.

  „ Výborně, brzy vás tedy vyhledám na vašem panství. Strýc mi jistě poradí, kde vás najdu.“

  „ To určitě. Zná mne velmi dobře. Po mém otci patrně nejlépe na světě,“ řekl lord s náznakem smutku v hlase.

  „ Je mi skutečně líto smrti vašeho otce, monsieur.  Co se mu stalo?“

  „ Byl stár. Jeho život byl dlouhý a patrně dosti vyčerpávající. Po smrti mé matky zcela ztratil pořádnou vůli k životu a skutečný zápal. Stala se z něj vyhořelá troska. Věřil jen jedinému muži. Králi. Král pro něj byl snad ještě více než Bůh. Zemřel by pro něj kdykoliv a jsem si jist, že na smrtelné posteli litoval, že svůj život nepoložil dříve za svého krále,“ povzdechl si.

  „ Váš otec byl tedy skutečný vlastenec a hrdina. Doufám, že přijmete mou účast na vašem žalu. Kéž bychom i zde ve Francii měli podobné muže. Bohužel dvůr Ludvíka je až příliš prosycen různou buržoazií, která skupuje tituly. Peníze hýbou světem a staré hodnoty mizí v sumách ukládaných v bankách,“ povzdechl nyní pro změnu Ulrich.

  „ Ano, máte pravdu. Rovněž jsem pohoršen stavem dnešní společnosti. Hodnoty, které byly dříve samozřejmé, se ztrácí tak rychle a tak definitivně, že je to až k pláči. Kde je čest, hrdinství a víra? Všechno to mizí, nahrazeno hrabivostí, podvodem, lží a mnohdy i zločinem.“

  První dojem, který si Samuel o Ulrichovi vytvořil, mu najednou nepřipadal správný. Viděl v něm člověka smýšlejícího podobně, jako on sám. Tato skutečnost se mu nenaskytla často a tak si jí velice považoval.

  „ A co ženy?“ nadhodil po chvíli mlčení Ulrich a usrkl šampaňské z křišťálové sklenky.

  Samuela tato otázka trochu zaskočila. Svraštil obočí a promluvil trochu nejistě:

  „ Nejsem si jist, zda chápu správně vaší otázku.“

  „ Jen nebuďte stydlivý, příteli. Vím dobře, že jste mou otázku pochopil zcela určitě.“

  „ Budiž tedy, pak vás budu muset poučit o tom, že gentleman nerozebírá s jinými muži své vztahy,“ podotkl Samuel trochu pohoršeně.

  „ Ne, drahý Samueli. Myslím si, že gentleman může s přítelem důvěrně prodiskutovat své milostné pletky, jen by neměl uvádět žádná jména,“ prosazoval si hrabě tvrdošíjně svou pravdu.

  „ Nu, vlastně není čím se tajit. Nemohu vám žádné jméno prozradit, protože do mého života doposavad žádná žena nezasáhla,“ odpověděl upřímně lord Marloock.

  „ Jste snad tak cudný, příteli?“ rozesmál se Ulrich.

  „ Spíš bych řekl vybíravý. Zdejší ženy a dívky jsou tak plytké a omšelé, že mezi nimi stěží najdu nějakou, která by v sobě měla jedinou stránku povahy, kterou by mě zaujala,“ vzdychl Samuel a vzal si ze stříbrného podnosu další sklenku šampaňského.

  „ Nebuďte tak kritický. Také zastávám názor, že zdejší ženy nejsou ani výjimečně krásné, ani výjimečně chytré ani jinak výrazné, ale to není důvod k tomu, abychom si jich nevšímali,“ pousmál se Ulrich a zahleděl se směrem k nedaleko stojícímu hloučku jeho obdivovatelek.

  „ Neříkám, že si žen nevšímám. Nicméně jejich společnost nevyhledávám, protože mi není nijak zvlášť příjemné poslouchat nejnovější Versailleské klepy ani kritiku oblečení všech kolem procházejících lidí. Tím méně mne zajímají finanční poměry, v kterých si žijí přítelkyně hovořící dámy. Hledám v konverzaci smysl a zábavu a tu bohužel se ženami příliš často nenacházím,“ trval na svém Samuel.

  „ Snad jednou najdete nějakou, která pohne vaším světem. Já rád hýbu světem jiných lidí. Bohužel poslední dobou se mi zdá, že ani mě již zdejší styl života nenaplňuje tím, čím dříve. Připadám si tu jako muž, který čte stále stejnou knihu. Vím přesně, co budu dělat další den…i co budu dělat za týden. Všechno je nepříjemně všední a život mi nějak šedne před očima.“

  „ Mluvíte mi z duše. I já si stále častěji uvědomuji, že mé mládí mi bezděčně utíká mezi prsty a jeho nenalezený smysl je stále dál a dál. Kdybych mohl prožít dobrodružství jako z románů nebo se utkat se silným nepřítelem, zachraňovat krásné panny a získat si slávu, pak bych snad lépe ocenil svůj poklidný život,“ zamyslel se Samuel.

  „ Ano, přesně o tom také stále sním,“ přitakal Ulrich potěšen tím, že si má s novým přítelem tolik co říct, „ Přeji si jednoho dne sednout do sedla svého koně a uhánět do cizích krajů. Jsem si jist, že někde bude lepší svět, kde ženy nejsou plytké, muži zbabělí a všichni zkažení touhou po penězích. Musí přece být místa, kde ještě něco znamenají zašlé hodnoty.“

  „ Tahle víra z nás v očích vašeho strýce patrně dělá ty bláhové snílky a natvrdlá budižkničemu!“ rozesmál se lord Marloock.

  „ Jistě, strýček si svou mladou vášeň vybíjel v bitvách. Čas a věk ho ale již o tuto energičnost okradl.“ přikývl Ulrich.

  „ On svou už ztratil a my jí ztrácíme každým dnem. Měli bychom se svými životy něco udělat, hrabě Carniere,“ pokyvoval hlavou Samuel.

  „ Co máte na mysli, příteli? Vyskočit na koně a odjet do světa?!“ zvolal spíš v žertu než vážně Ulrich.

  Nastala chvíle prozřevšího ticha. Podívali se po sobě a byli si jisti, že je napadla stejná šílenost.

---