Přepadla mne menší zoufalost, zoufalost psaní.

Poslední dobou si při brouzdání internetem, čtení článků a blogů, více než často říkávám jednu věc: „Vždyť tohle bych zvládla napsat o dost líp!“ A snad budu mít i pravdu, když řeknu, že si to říká stále víc a víc lidí podobného s/mýšlení jako já, protože stále víc a víc lidí má touhu někoho informovat o tom, co zrovna smutného, hlavně ale zajímavého a veselého prožívá. Jenže už je jim jedno, jakou formou to napíší, hlavně ale, že to vypustí do světa a mohou tak veřejně ventilovat své pocity. A pointa je, že mají i své čtenáře, z řad obdobných „mstitelů“ a nahlížečů do soukromí (jinak zvaných úchylů). Alespoň tak se mi to jeví, podle toho, co čtu.

Trochu už jsem odpověděla na otázku – proč tedy nepíšu sama, když jsem tak chytrá? Asi proto, že nemám tu touhu sdělovat své nejzajímavější postřehy ze všedního dne typu „tak dnes jsem objevila v parku lavičku, která je poseta snad milionem, ano, milionem ulepených žvýkaček! Ble!“.

Raději než předstírání, že mám co světu říci, jako se o to snaží na internetu mnozí, mlčím. A upřímně – trpím. Ale s pocitem, že vím, že kdyby na to přišlo a já bych měla ten zájem, určitě bych to napsala líp, protože na rozdíl od „blogerů“ s hlavním a často i jediným cílem přitáhnout troubulínky, co si onu předhozenou flákotu syrového a nezpracovaného masa přečtou – já umím používat slovesa a nevytvářím umělou hloubku textu, ve kterém nebude, i kdybychom ho hodili do Macochy! O bonusu (znalosti pravopisu) už raději mlčím, protože to má být přece samozřejmost, když někam veřejně píšete, ne?

Pro opaky mé osoby, tedy ty, co mají potřebu sdílet s ostatními to, co prožívají, nebo úplně něco jiného, ale mírně vzdělanému člověku se minimálně z psané formy oné „kauzy“ zvedá žaludek, bych doporučila třeba angličtinu, malování, nebo nějakou méně násilnou formu, než je ničení krásného, přesto pro některé tak vzdáleného, českého jazyka.