Tak trochu alibi nesnášejícího k nesnášenému

Trochu mne děsí, že máme spoustu věcí společných, alespoň co se týče uvažování. Trochu víc mě děsí, že si to ne/uvědomuje. Ani nevím, co z toho by bylo horší. A nejvíc mne děsí, že to jsou věci, které s jinými, byť blízkými osobami společné nemám a napadá mě otázka proč…?

Útěcha.

Patrně ta druhá hemisféra našich mozků se rapidně liší. A doufám, že to ze mě dělá úplně jiného člověka, než je on. Protože ačkoliv může občas mít stejné myšlenky, ve své podstatě je praktikuje tak, jak já bych nikdy nedokázala. Třeba chůze doplněná o malé zhoupnutí se mezi kroky. Hnus.

Ve chvíli, kdy o někom špatně mluvíte, po vás druzí chtějí, abyste se nejdříve zamysleli nad sebou. Tady tedy můžu říci, že si stojím za předcházejícím odstavcem. Já ano, jestli i ti, co nás znají, už nevím a netvrdím. Každopádně vás ale ujišťuji, že touto otázkou jsem se již mnohokrát zabývala.

Ale ne, ve svém smyslu ho mám přeci i ráda. Určitě. Někde hluboko ve mně. Jen mi teď dochází, že prohledávat tu hloubku je tak náročné, že to prakticky nedělám. Ale našla jsem si k tomu pomůcku, abych si připomněla, že nejsem špatný člověk a nesžírala mě jen ona nenávist k němu. Stačí si vzpomenout na to nejhorší, co by se mu mohlo stát. Každý má něco jiného, co by nikomu nepřál. A pak si stačí říct nahlas to své alibi: „Vidíš, nejsi tak špatná. Nepřeješ mu nikdy nic takového.“ „Jen“ ho prostě nesnášíš…