Houby s octem

Houbaření mám rád. A to, i když se někdy chodí lesem křížem krážem a mnoho hub se nenajde. Ke sbírání všech možných plodů lesa, včetně hub, mě vedli rodiče odmalička, hlavně táta. Ten mě brzy naučil rozeznávat všechny jedlé i nejedlé plodnice, které v lesích v okolí Nezamyslic, kde bydlela babička, rostly. Vedle hříbků, lišek, bedel, žampionů a jiných notoricky známých druhů, jsme sbírali i muchomůrky růžové (masáky), holubinky, ryzce nebo čirůvky. Jako malému mi jen nešlo do hlavy, když se dospělí bavili o dobách před mým narozením jako o čase, kdy jsem byl na houbách. Kdy a kde, proboha? To bych snad o tom měl něco vědět. A ta léta strávená kdesi v lese by musela být přece setsakramentsky dlouhá. To by těch hub muselo být. Stejně jsem nepochopil, když někdo něco hledal a tvrdil, že našel houby. Kde je ksakru vždycky nechal? A proč nás nepozval na smaženici, kulajdu nebo dozlatova propečené řízky? A když chtěl někdo dodat jó na důležitosti svého hledání, neopomněl vždy dodat, že našel houby s octem. Co to je za blábol? Nenašel nic a to nic bylo ještě zalité octem? Ta přirovnání jazyka českého mi připadala přinejmenším podivná. Jediné, co se nepříčilo mé logice, bylo úsloví, že něco roste jako houby po dešti. Houby po dešti, jak všichni víme, zvlášť v parném a posléze i babím létě rostou jedna báseň. To je tzv. nepopiratelný fakt. A na ta předchozí rčení jsem si časem zvykl, byť mi to hlava pořád nebere. Jako houby po dešti se zvlášť teď, v předvolebním čase, klubou i noví kandidáti rozličných politických stran. Jsem jen zvědavý, jestli při studování jejich programů a kandidátek nenajdeme jen pověstné houby. A nedej bože s octem!