Smrtí nebo mírem 5. část

Dál na východ

 

 

Dál a dál rozlehlou krajinou, jejíž jednotvárnost ubíjí nás i řidiče vozidel a navíc trpíme vedrem a prachem z ruských silnic, je-li možno tak zdejší cesty nazývat. Kolem cest se povaluje množství rozbitých vozidel, vybuchlé tanky odstraněné z cesty ženisty a mnoho a mnoho mrtvol, které se v horku rychle rozkládají a hnijí a zapáchají.

V jednom městečku, právě když jsme projížděli po náměstí a mířili ven z města, uviděl Wolf jak vyvádějí skupinu asi dvaceti civilistů z většího domu a staví je ke zdi. „Vidíš je? … Pamatuješ? … Jako v tom vlaku!“ Nečekal na odpověď. „ Jak vyvedli tu ženskou. Buďto politický, nebo židi, takhle se to v Německu dělá, ať už je to Německo kdekoli na světě.“ Snažil se překřičet motor.

„Drž hubu Pechstein! Takový kecy tady nechci slyšet! Rozuměl?“ Adler se rozkřikl na Wolfa.

„Pane, je oficiálně uznaný, že židy a komunisty je možný nenávidět a dokonce se to předpokládá a žádá.“ Kontroval Wolf.

„Pechstein, … rozuměl ?“ Zopakoval důrazně Adler.

„Rozuměl, pane!“

Všichni jsme pro jistotu na souhlas přikývli, nechtěli jsme Adlera zbytečně dráždit.

Ten ještě dodal. „Teď jsem spokojenej.“ A stočil pohled do krajiny kolem nás, neboť jsme během naší rozpravy stačili vyjet z onoho městečka a mířili jsme na Kyjev.

Hrnuli jsme se po cestě, po jejíž pravé straně byl les, vlevo od cesty souběžně s ní tekl potok a pak louka a znovu les. Byli jsme tedy z obou boků sevřeni a vozidla se pohybovala za sebou v řadě.

Najednou se zepředu naší kolony ozvala neuvěřitelná exploze. Všichni jsme se snažili vstát a nahlédnout, abychom viděli, co se děje, ale zahlédli jsme jen letící trosky a oheň.

„Dolu, hlavy dolu!“ zahulákal Adler a právě když to dořekl, rozstříkla se hlava našeho předního kulometčíka a tělo se zvrátilo dozadu směrem k nám, jakoby nám chtělo lépe ukázat, co nás čeká a jak to celé může vypadat. Současně jsme zaslechli lámání dřeva, praskání stromů v lese a řev motorů, ozývající se zprava z houštiny.

„Tanky!“ Křičeli ti z předních vozidel.

Náš řidič, stejně jako mnozí další, zareagoval rychle. Sjel z cesty, přejel přes potok a mířil k lesu vlevo. Následovaly další a další exploze. O naše boky bubnovala kulometná palba. Řidič konečně zajel do lesa, kde jsme se v nízkém podrostu vylodili, zaujali postavení na kraji lesa a sledovali boj. Asi osm Ruských tanků se na nás vyvalilo z lesa a podařilo se jim jako první dostat vedoucí tank, jenž zatarasil cestu nám ostatním a stojící kolona byla dobrý cíl. Postupně zničili dva naše stroje a tři polopásáky i s vojáky.

Někteří stačili vylézt z vozů, ale kulomety je nemilosrdně kosily. Naše zbylé tanky opětovaly palbu. Jeden a hned po něm druhý z ruských obrněnců dostal zásah od našeho panzeru. Vybuchly v gejzíru ohně a bílé záře. Věž vystřelila vysoko do vzduchu, tam se otočila a pak s mohutným žuchnutím spadla na zem. Naše tanky už nabraly plnou sílu, zformovaly se a byly připraveni rozsekat Rusy na cucky. Ti se ale po ztrátě tří tanků otočili a snažili se zmizet zpět v hustém lese. Naši vyrazily za nimi jako hladoví vlci.

„Co to jako bylo? Kde se tu ty kurvy vzali?“ Tázavě se otáčel po nás všech evidentně šokovaný Lenz, který stále ještě držel v ruce svoji harmoniku.

„To jsou zbytky ruskejch jednotek, který zůstaly po našem průniku v týlu. Budeme si na ně muset zvyknout, pánové a možná taky na partyzány. Čím budeme dál, tím víc jich asi bude. Tohle je Blitzkrieg pánové!“ Vysvětlil nám Adler.

„Začíná to bejt čim dál, tim lepší.“ Lamentoval Lenz.

 

Z protějšího lesa se ozývají výstřely tankových děl. Naši vlci jsou na lovu. Vojín Peter Schnapke ze čtvrtého družstva mi podává cigaretu. V tom okamžiku je skoro rozpůlen kulometnou dávkou, která pokračuje dál směrem ode mě, ale napříč celým čtvrtým družstvem. Muži jsou přišpendleni k zemi v pozicích, ve kterých se právě nachází. Palba přichází z lesa za námi. Schnapkeho ruka mi ještě stačí podat cigaretu než se rozpůlené tělo sesune k zemi.

„Za námi! Za námi!“ Řveme jeden přes druhého a snažíme se současně najít úkryt.

Honem se s Wolfem otáčíme tam, odkud přichází palba. Jsem v tuto chvíli ze všech přítomných kulometčíků nejrychlejší. Někteří jsou ochromeni palbou, někteří mrtví nebo zranění. Z lesa se neustále sype sprška olova směrem na nás. Začínám střílet a moje střely mizí v podrostu a očesávají větve a větvičky. Sebrali se i další vojáci a minometčíci a přidávají se ke mně. Zasypáváme prostor v lesním podrostu neskutečnou kanonádou střel a granátů a nepřátelská palba utichá.

„Miller a Lenz, … běžte to omrknout!“ Volá Adler, když se situace sklidní.

Miller s Lenzem se opatrně vydávají zkontrolovat ostřelovanou oblast. Po návratu hlásí nález tří mrtvých a krvavé stopy vedoucí do lesa, žádný kulomet, nic dalšího. Naší rotu tato epizoda stála osm mrtvých a deset zraněných.

 

 

 

Kyjevské pravdy

 

 

 

 

Když jsme dorazili do našich pozic poblíž Kyjeva, byli jsme nuceni vylepšit obranná postavení, neboť v našem sektoru, který jsme svou přítomností měli posílit, se Rusové snažili do té doby často o průlom.

Od večera až do rána jsme kopali jako krtkové pod rouškou tmy, abychom Rusy ráno nemile překvapili. Z Wolfem jsme si vybrali místo pod několika spadlými stromy, jenž byly skáceny včerejším bojem a výbuchy dělostřeleckých granátů. Pod nimi už nám příroda vyhloubila menší prohlubeň, kterou jsme společnými silami zvětšili a upravili střílnu pro náš kulomet. Konečně jsme si sedli na dno, já začal čistit zbraň a Wolf připravoval nábojové pásy.

„Wolfe, co tomu říkáš?“ Zeptal jsem se ho bez přípravy a zcela nepokrytě.

„Jako čemu?“ Vyvalil na mě svá bělma.

„Jako tomu všemu kolem nás tady. Viděls to? Tos čekal tohle? To je šílenství.“ Zarazil jsem se náhle v řeči před větou, kterou jsem nechtěl, alespoň teď ne, vyslovit a očekával, že mě Wolf vysvobodí svou reakcí.

„Co chceš slyšet Franzi?“ Řekl neskutečně vážně, téměř smutně Wolf. Nikdy bych nečekal, že člověk jako on dokáže vyjádřit něco takového; člověk, jenž se na mě řehtá uprostřed boje a během výcviku jej nezlomil žádný instruktor ani četař.

„Chci vědět, co tomu říkáš. Ty se na mě řehtáš uprostřed boje a maximálně řekneš do prdele s tim. To ti mám věřit?“ Udeřil jsem nechtěně a ve vlastní křeči. „ Přiznej mi to, … prosím tě a žádám.“ Tlačil jsem na Wolfa se zoufalstvím v hlase.

„Chceš vědět, co tomu řikám, nebo chceš vědět, jestli sem posranej?“ Zaťal náhle Wolf do živého.

Moment jsem zaváhal. „Vlastně máš pravdu, to je to, na co se ptám. Jsem podělanej a bylo by mi líp, kdybych věděl, že nejsem podělanej sám.“

Wolf se ztěžka a dlouze nadechl. „Sem posranej strachy brácho a nevšim sis toho jenom proto, že máš svejch starostí dost. Někdy dostávám křeče do prdele, jak furt držim půlky u sebe. Kurva, kdo mohl tušit, že ten magor nás pošle zrovna do Ruska. Já se přihlásil dobrovolně, měl sem nějaký problémy doma v Rostoku. Člověk si říká: Západní Evropa, Polsko, Československo, Rakousko, to by Kurva zatím na ten lebensraum stačilo, budeme sedět doma na prdeli, možná nás pošlou šukat francouzky. Ne, my se kurva vrhneme do tý největší prdele svinský a zajedeme do ní eště pořádně hluboko, aby se neřeklo.“ Lehce při těch slovech vrtěl hlavou ze strany na stranu na důkaz nesouhlasu a nepochopení. Pak se na chvíli odmlčel a přestal pohybovat hlavou.

„Já se brácho bojim, ale neni na výběr.“ Wolf ztichnul a nad obzorem se zjevily první známky nového dne. Za několik minut si budeme moct prohlédnout, kam vlastně míříme.

„Kristepane já bych žral!“ Uvedl mě náhle do reálu Wolf a byl zpět ve své ohromující nezničitelnosti. Začal si otevírat konzervu a jal se ji žvýkat a polykat bez ohledu na situaci a na vlastní staženou prdel.

Došlo mi, že jsem toho za několik posledních dní moc nesnědl a vytáhl jsem také konzervu.

Adler najednou skočil k nám do jámy. „Chlapy, mějte oči na stopkách. Ivani už to tudy prej zkoušeli hodněkrát, což může znamenat, že už to neudělaj, nebo taky že maj dobrej důvod to tudy zkoušet znova.“ Postavil se a zkontroloval naši střílnu pod kmeny maskovanou větvemi.

„Dobrý, chlapi.“ Zhodnotil naši práci. Poklekl zpět k naší ranní hostině na dně jámy.

„Po rozednění dávejte bacha na snajpry. Dostali jsme hlášení, že tady řáděj a jakmile viděj kebuli nad předprsní … .“ Nedopověděl, ale nebylo třeba. Účinnost sniperů jsme poznali po cestě u Rovna, kde zaplatil daň náš druhý kulometčík zepředu vozu. Odešel stejně rychle jako náš první kulometčík. Brzy se ta věc rozkřikla a bylo těžké se podívat do očí muži, který na toto místo nastupoval.

„Držte se a mějte oči otevřený.“ Dodal Adler a vylezl z naší díry, aby se přesunul k dalším.

Adler byl chlapík, co dbal na kázeň neboť nestál o vlastní problémy, ale v těch pravých chvílích byl s námi.

Slunce už se téměř celé vyhouplo nad obzor a my začali zkoumat prostor, který se před námi otevřel. Rovina, asi tři sta metrů a pak nějaké domy, kolem kterých byl les. Budovy na okraji a jejich trosky byly prý plné kulometných hnízd, v lese se nacházely zbytky dělostřelectva, tanky a spousta pěchoty. V rotě se šuškalo, že je tam půl divize a pak zase, že celá divize, co se chystá prorazit právě přes nás. Každopádně byl několik dní naprostý klid. Zlepšili jsme naše opevnění za pomoci ženistů, umístili těžké kulomety do lepších pozic, zakopali dělostřelce a zpevnili zákopy. Dostalo se nám té výsady a byla teplá strava – guláš. Později jsme se dozvěděli, že to bylo díky tomu, že na našem pravém křídle držely své pozice jednotky SS a kuchyň sloužila v první řadě jim. My měli jen to štěstí, že jsme byli sousedi. To nám ovšem náladu nijak nezhoršilo a naše duše pookřály, z povzdálí bylo slyšet Lenzovu harmoniku, dobré toť znamení pohody a my s Wolfem jsme pokuřovali nataženi pod uraženým stromem.

„Takhle dyž sme votočený k válce zády, to tu vypadá docela pěkně, ne?“ Zahuhlal Wolf a neobtěžoval se přitom vyndat cigaretu z pusy.

Hans Miller sedící opodál to zaslechl a nedalo mu to než reagovat. „Moc se netoč prdelí k rusům, kamaráde. Jeden nebožák vod tankistů se šel vysrat a bylo na něj excelentně vidět z ruskejch zákopů. Ve chvíli, kdy si chtěl utřít prdel to dostal. Našli ho s kalhotama u kolen a s rukou v prdeli.“

„Třeba si jeho velitel myslel, že se vzdává, jak tam tak mával tou bílou prdelí a vodbachnul ho sám.“ Zařehtal se Wolf. Vzápětí já a po chvíli přemáhání vyprsknul i Miller.

 

Teplý den přešel do chladného večera a noci. Vrtěl jsem se a nemohl pořádně usnout, věděl jsem, že mě čeká hlídka a měl jsem pocit, že je nutno využít každou minutu i vteřinu ke spánku a odpočinku, protože pak musím vydržet neusnout na hlídce. Bylo mi chladno a snažil jsem se přimknout kolena na břicho, pak zase ležet rovně jako svíčka s rukama pevně podél těla, ale nic nezabíralo. Cítil jsem, že přemáhám víčka, aby zůstala zavřená a když jsem uvolnil napětí v očích, otevřely se a zíraly do stropu ze dřeva, který bylo možno jen tušit, nikoliv v té tmě vidět. Zatřásl jsem se zimou.

 

Sakra, dostávám křeče do lýtka a propínám nohu, snažím se s ní zacvičit. Proč nemůžu spát? Snad protože jsme dneska dost lenošili na vojenské poměry. Jak já rád lenoším! Když jsem býval doma, vyhrazoval jsem si některé dny jen pro tuto „činnost“ a Karl často nechápavě kroutil hlavou. Zbytečně nám stojí kšefty Franzi! Bezděčně jsem se usmál při vzpomínce na Karla a jeho starostlivost o naše peněženky. Teď se, doufám, stará dobře sám o sebe. Zatkli ho přede mnou už ráno, když se vrátil domů z našeho tahu – čekali na něj v bytě, všechno prý zničili. Snad se o sebe postará. Já se taky starám.

Zase ta křeč! Spánek v hajzlu a za chvíli pro mě přijdou na hlídku. Mám ještě hodinu, tak alespoň natáhnout a odpočívat. Křeč! Křeč! Vedle spokojeně chrápe Wolf, doufám, že nás podle toho nezaměří jejich dělostřelectvo. Znovu jsem se otřásl zimou. Odpočívat! Potřebuju močit! Proboha teď ještě potřebuju močit. Musím vylézt z toho minima tepla, které jsem si vytvořil v přikrývce, vysoukat se z díry a opatrně zakleknout na okraj, aby mě nezpozoroval Ivan ani naše hlídka, která by mohla zpanikařit a zastřelit mě v domnění, že jsem ruský přepad a snažím se podříznout naše vojáky. Wolf chrápe za mnou. Nezdolný Wolf.

 

Vymočil jsem se a slezl zpět do zákopu, kde jsem si procvičoval nohy ztuhlé křečí a nahlížel přes násep směrem k Rusům. Zcela beze všech předpokladů a mimo všechno chápání nebe nejednou protnul záblesk a naše klidná fronta se probudila. V okamžiku, kdy mi vše došlo, již dopadaly první granáty na naše pozice. Okamžitě jsem se vrhnul do hloubi jámy vedle Wolfa, který se právě probíral zpět do reality. Já měl jen nepatrný náskok. Všechno se zvedalo do vzduchu a pak v ohromných chuchvalcích všeho možného padalo na zem. Náš bunkr byl jen střecha z trámů v běžném zákopu, takže kdybychom dostali přímý zásah, bylo by po nás. Oběma nám to došlo zřejmě ve stejném okamžiku, protože jsme si vyměnili pohledy plné této hořké a nemilosrdné pravdy. Zprava bylo slyšet, i přes kanonádu, řev někoho, kdo to asi schytal. Křičel ještě asi půl minuty a pak zaniknul v rachotu explozí. Možná zemřel.

 

Nechci takhle křičet! Slyšíte, nechci! Proč to musím snášet, já přeci nejsem hrdina! NEJSEM HRDINA! Sedím na dně díry v louži a křečovitě si tlačím ruce na uši. NEJSEM HRDINA!

Najednou zase ta nepatrná chvilička ticha. Skončila kanonáda. Zvedl jsem hlavu. Bylo světlo!

Několik bílých světlic pozvolna padalo po obloze a proměnilo noc v den.

„Vylezte! Všichni ven a připravit!!!“ Hulákal Wolnner v šoku a zběsile pískal na píšťalu.

 

Nasazuju si nahonem helmu a Wolf otevírá bedny s náboji. Sbírám kulomet – zkontroluju úderník a vyhazovač – všechno čisté – nasadím na stojan - založím pás – natáhnu. Máme u nohou i bedničku s granáty. Všichni muži kolem nás vpravo i vlevo zaujali pozice, někteří ještě dokončují poslední úpravu výstroje.

 

„Tak poďte, vy zasraný komouši!“ Mele si pro sebe Hans Miller neúprosný bojovník proti komunismu a světovému židovstvu. Zatím nevím, jestli to myslí vážně, nebo si jen dodává odvahu, ale před útokem vždycky vede tyhle silácké řeči. Vede je vlastně neustále.

Všichni jsou napružení a čekáme, co se bude dít. Od naproti z lesa se náhle ozývá skřípání tankových pásů a tůrování motorů. Už je vidíme, vyrazili na nás se vší možnou prudkostí a rozhodností. První se řítí tanky T34 a KV a za nimi pěchota - všichni si dodávají odvahu sborovým Urááá!!! Naše děla zatím mlčí, čekají na nejvhodnější okamžik k palbě stejně jako my. Valí se na nás tmavě zelené obludy s rudými hvězdami na bocích a jejich hlavně zatím také nepromluvily. Za nimi dvě vlny těl v khaki a jako kopí hlavně s dlouhými bodáky.

„Čekáte na povel k palbě!“ Velí nám Wolnner.

Pažbu mám vetnutou do ramene a zkoumám palebné pole skrz mířidla. Cítím slabost v kolenou. Snažím se odhadnout metry. Zase to odpočítávání času a zmenšování naděje. První téčko, jež dosáhuje palebné linie, zahajuje palbu na naše postavení. Dělo, které stojí kousek za námi je vmžiku roztříštěno na kousky spolu s celou obsluhou. Naše baterie se však už dává do práce a během deseti sekund likviduje čtyři ruské tanky.

„Pal!!!“ Ozve se píšťala a pak začne šílenství, při kterém jsou trhány řady ruských pěšáků palbou našich kulometů a ručních zbraní. Je jich mnoho a valí se několik minut. Současně vybuchují další a další nepřátelské tanky. Plop! Plop! Naše minomety zdvíhají ruská těla, ve vzduchu je porcují a ponechají svému osudu. Jednoho vojáka exploze trhá vejpůl a žijící trup se ještě několik metrů plazí, jak se brání smrti. Střílím na něj. Je to odporné! Staršina běžící po bitevním poli s oběma rukama amputovanýma v ramenou. Kulomet mě kope do ramene a rozsévám smrt po bojišti. Hořící mrtvá i živá těla. Stopovky vytvářejí souvislé linky všemi směry a projektily hučí, když vám letí kolem hlavy. Pak znenadání konec. Klid. Jatka dokonána, obě řady zlikvidovány. Zbylé tanky ustupují. Na bojišti zůstalo několik hořících a kouřících vraků, mrtvoly pěšáků, které se válí ve spleti hlíny, zbraní, krve a ostatků jejich spolubojovníků. V zemi nikoho nezůstal nikdo živý.

 

„Všichni v pořádku?“ Křiknul Adler.

„Jo v pořádku! Sme dobrý!“ Ozývá se z různých směrů.

 

Je mi zle. Beru polní láhev s vodou, ale voda nestačí ani dorazit do žaludku a zvracím. Vidím při tom ono torzo – živoucí torzo, které jsem sprovodil ze světa. Moje střely To odhodily do díry po granátu, mě z očí, ale já vím, že tam je. Že tam leží. Celý se klepu, jako při horečce. Můj žaludek se znovu marně pokusí cosi vyzvrátit. Ty ostatní masy, co jsem postřílel byly anonymní, ale ten trup měl oči, pohyblivé ruce, pomocí kterých se posunoval, dokonce měl výraz ve tváři. Výraz zděšení a bezradnosti, možná i překvapení.

 

„Si dobrej, brácho? Slyšíš, si dobrej???“ Snažil se mě Wolf vtáhnout zpět do života a posadil mě na dno jámy. „Hej brácho! Slyšíš? Na, … dej si, … tady máš.“ Podával mi malou lahvičku. Já ale nereagoval, tak mi aplikoval lék sám. Ten mě probral. „Už dobrý?“ Ptal se pořád dokola.

„Jo, … dobrý.“ Dávil jsem se pálenkou, ale bylo mi lépe.

Najednou jsem spatřil Fencela; seděl mimo zákop, kam jej vyhodila exploze granátu, obličej si čistil krvavýma rukama a celý vypadal, jako by se koupal v krvi.

Kus vedle něho předtím vybuchl šrapnel a vymazal ze světa skupinku tří vojáků, které proměnil ve sprchu krve, kostí a tkáně. Fencela exploze vyhodila z jámy a dokonale pokryla ostatky jeho spolubojovníků. Byl mimo sebe, ale také mimo naše linie. Seděl v zemi nikoho v nebezpečné pozici, kde byl jasným cílem pro snajpry nebo i obyčejné vojáky.

Začal jsem hulákat. „Seberte někdo Fencela!“ Nebyl jsem si zcela jist, zda Fencel není zraněn. „Sanita! Doktor!“

Wolf mi rychlým pohybem ruky plácnul dlaní přes ústa tak, abych mohl dýchat, ale nemohl hulákat. „Co je s tebou brácho? Drž hubu a já pro Fencela skočim.“ Řekl tlumeně ke mně a na ostatní zavolal. „Dobrý! Jdu pro toho vola!“

Sundal pomalu ruku z mého obličeje, aby si byl jist, že už nebudu vyvádět. „Drž hubu, hlavu dole a klid! Skočim pro toho pitomce a za chvíli sem u tebe brácho. Jo?“ Přikývnul jsem.

Fencel mezitím v klidu seděl a čistil si uniformu; sbíral kousky nečistot a absolutně se nezajímal o nebezpečí a válku kolem něj. Wolf se, i se svým dvoumetrovým tělem, švihem vymrštil z díry a přikrčen upaloval pro Fencela. Když byl asi tři metry od cíle, Fencel jej spatřil a zpanikařil. Rychle se zvedl a utíkal směrem k Rusům. Wolf zrychlil na nejvyšší obrátky a stíhal Fencela. Teď už jde o životy obou, protože pokud se na Ruské straně někdo podívá směrem sem, musí uvidět dva Německé sportovce, kterak sprintují v zemi nikoho a lámou jeden rekord za druhým. Rusové měli však problémy sami se sebou a asi se vzpamatovávali z neúspěšného útoku. Wolf náhle leopardím skokem skolil Fencela k zemi; ten se ale bránil, kopal kolem sebe a bil Wolfa pěstmi. Oba spolu nějakou dobu zápasili ve spleti rukou a nohou, ale pak došla Wolfovi trpělivost a Fencela uspal jednou ranou pěstí. Jeho bezvládné tělo uchopil za opasek a táhnul za sebou po zemi. Po celou cestu zpět k nám byly slyšet nadávky a výhružky, a když shodil Fencelovo tělo do zákopu a skočil dolů, vypadal už docela rozezleně.

„Vysrat se na něj příště! To ti řikám Franzi. Já pro něj byl naposled.“ Naštvaně sebou hodil na své přikrývky a uraženě ještě jednou zkontroloval Fencela ležícího kousek od nás v zákopu.

„Co to tam bylo, Pechsteine?“ Usmíval se Adler, který právě dorazil.

Wolf významně vzdychnul. „Co to tam bylo? Bylo tam, že ten vůl se zbláznil poprvý a vysedával Ivanům před nosem. Pak sem se zbláznil já, že sem pro něj šel. No a pak se zbláznil von podruhý a myslel si, že sem Ivan Sergejevič a jdu ho podříznout. Tudíž se se mnou rval přímo v zemi nikoho, kde sem ho taky inzultoval a zbavil smyslů, protože vyváděl jak magor!“

„Dobře, dobře Pechsteine. Uklidni se už. Jdu se na něj podívat.“ Adler si šel prohlédnout ostatky Fencela, který stále ještě ležel na stejném místě, kam jej Wolf předtím hodil.

 

Po zbytek noci jsme byli všichni v pohotovosti a živě diskutovali o ruském útoku, který jsme odrazili.

„Myslim, že to můžou na nás zkusit kdykoliv, pane, a spláčou nad vejdělkem. Rozsekáme je jako dneska.“ Chvástal se jako obvykle Hans Miller. „Ruskej untermensch!“

„Myslím, že respekt k nepříteli nám prospěje a tobě Millere zvlášť.“ Odsekl Adler.

Sotva nás však opustil, Miller byl opět pánem situace. „Prej respekt k nepříteli. Šli, … co šli, běželi na porážku jako dobytek. Von to teda asi dobytek bude, jako to řikal vůdce! Když to tak vidim.“

„A vo komisařích ti vůdce taky něco řikal?“ Zeptal se Wolf nečekaně.

„Vo jakejch komisařích?“

„Politickejch. NKVD. Co mířej zezádu na ty ubožáky a ty pak běžej na jatka jak telata, protože nemaj na výběr.“ Vysvětlil Wolf.

„Maj, co chtěj! Soudruzi rudý.“ Miller byl uražen, že s ním nesouhlasíme a že se nikdo nepřidal na jeho stranu.

„My máme taky, co sme chtěli!!! Viď Millere! Zkus se votočit a jít domů.“ Rozchechtal se Wolf a s ním i my ostatní - mimo Millera, který zmizel ve své díře.