Gabriell

„Gabrieli …“
Pronesl ke mně tichý hlas, tak tichý, a přece se všechna slova, jenž vyřkl, zaryla hluboko do mé paměti velkým ohnivým písmem. Scéna, kterou mám před očima, rychle pohasla. Naposledy jsem zahlédl nevelké tržiště malého města poblíž řeky Roven, jež se jmenuje Hledien, naposledy jsem zahlédl obchodníky vychvalující do nebes své zboží, nakupující masu lidí, která se proplétala uličkami mezi stánky, malé špinavé kluky, kteří občas odřízli nějakému nepozornému boháči jeho naditý měšec. Světlo teď již neproudí do mých očí, ty jen slepě zírají před sebe a marně se snaží zachytit byť jediný odraz scény, která mne ještě před chvílí tolik nudila.
„Gabrieli… je čas, můj příteli.“
„Bože, byl-li jsi někdy, nedopusť, aby tvůj nehodný služebník skonal zde…“
„… víš, že to je nevyhnutelné, Gabrieli, musíš jít, vždyť ty jsi žil dobře, tak se ti bůh odvděčí rájem, Gabrieli... „
„Prosím... prosím... udělám cokoliv, jen ne smrt, já nechci umřít… prosím… cokoliv.“
„Gabrieli, víš přece, čeho žádáš, sám jsi pronásledoval ty tvory, ty tvory bez srdce... chceš snad být jedním z nich? Teď po tolika letech? Víš, že dojdeš zatracení, když se staneš jím… budeš proklet pro ten jediný život, který převezmeš, jen jednou můžeš přejít mezi těly. Nedělej to, Gabrieli, ty jsi si boží lásku již zasloužil.“
„Cokoliv…“
zašeptám vyděšeně, marně se vzpouzeje a snažíc se uniknout smrti. Tam na pokraji tržiště sedíc na schodu místního chrámu, s hlavou opřenou o chladný mramorový sloup, skonalo mé smrtelné tělo.

Místo, v němž jsem se ocitl, bylo náhle tolik odlišné, zmizely barvy tak, jak jsem je znal, a nahradily je děsivě šílené odstíny. Tržiště ztmavlo a lidé se náhle přeměnili v nejasné rudé chuchvalce čehosi, já věděl, co dělat, tělo tamtoho chlapce, ta dušička, jak se tam krčí, ty, ty budeš mým tělem.

Chlapec, jenž se právě chystal pln strachu odříznout naditý měšec bohatého obchodníka, strnul, v očích se mu objevil děs, jenž na chvíli vystřídala slepota.
„Je to jednoduché, nebraň se mi,“
ozval se mu v hlavě tichý hlas, chlapec se podvolil, tělo na okamžik ochablo, aby se téměř okamžitě zase narovnalo a rychle uřízlo měšec.
„Život je tak sladký,“
usměju se, On se stal mnou, já se stal jím.
„Budu žít, budu žít.“
Na rameno mi dopadla těžká ruka strážného, měšec mi byl vyrván z ruky, následovalo několik rychlých scén, bolest v ochablé ruce, nadávky, urážky, poté vlečení někam. Nic z toho jsem nevnímal, věděl jsem, co mne čeká, za krádež měšce. Smrt.
„A za krádež života zatracení, příteli Gabrieli.“