Vyznání

V hlubinách mojí černé duše
vždy zněly tóny lásky hluše,
a já je mohl ignorovat
pak v temné pouti pokračovat.

Však zazněla mi náhle hrana,
když spatřil jsem tě tehdy z rána.
Pak sevřel jsem tě v náručí,
a doufal že to neskončí.

Však sám bůh tomu tak chtěl,
že netrpělivostí jsem se chvěl.
Já čekal až tě opět uvidím,
vědom si že úspěch nesklidím.

Chci zřít jen radost v očích tvých,
vidět tě a slyšet tvůj krásný smích,
jenž pohne moje srdce černé,
aby lásce bylo věrné.

Ač jsem brán jen jako přítel,
i to pro mne poctou jest,
a konečně mohu bráti v zřetel,
tu krásnou, trpkou lásky zvěst.

Hořím celý touhou k tobě,
a neodpustím nic již sobě,
tak dávám ti svůj život k nohám,
a čekám. Tak podoben jsem sochám.

Až moje kůže rozpadne se v prach,
pak překonám ten svůj děsný strach,
tam na věčnosti budem spolu,
sedávat u jednoho stolu.

Pak držíc v ruce rudou svíci,
budu toužit ti tam říci.
Tys byla pro mne jediná,
tys byla nejvzácnější květina.