Už to tu bylo zase....

Už to tu bylo zase. Seděli jsme na lavičce v parku. Okolo jinovatka, sníh a mráz. Jaro, které se mělo blížit, připomínalo pouze slunce. Ovšem i přestože svítilo, teplota sahala pod bod mrazu. Lámající se paprsky o čistý bílý sníh vytvářely v očích duhu. Bylo to krása. Všude ticho, jen občas někdo prošel se svým čtyřnohým miláčkem. Lidé a páry procházející okolo měli červené nosy a byli zachumlaní do tlustých bund, šátků a šál. V tu chvíli jsem jim záviděla. Drželi se za ruku, objímali a smáli. Jen my dva jsme seděli jakoby jsme k té zpropadené lavičce přimrzli.V tichu, které nesnáším víc než cokoliv jiného. A on to moc dobře věděl. Ignoroval jakýkoliv pokus o mojí konverzaci. Před půl hodinou jsme se dostali k tématu, o kterém nemá cenu se bavit. Vždycky to tak skončí. Tím zatraceným tichem.

Najednou se zvedl a chtěl odejít. Řekl jen nemám na tohle náladu, čau. Zvedla jsme se a postavila se mu do cesty. Podívala jsem se na něho mlčky. Musel vidět jak se mi v očích třpytí slzy, ale prostě nic neudělal. Jen tak se otočil zpět a zase si sednul. Z ničeho nic vrazil pěstí do lavičky a jak mluvil plynule a pomalu zvyšoval hlas. V tu chvíli jsme ho nenáviděla. Jak jedna blbá věta může zkazit tak nádherný den. Zase si sednul vedle mě. To už mi slzy tekly proudem. Věděla jsem, že nemá cenu cokoliv říkat, protože by to skončilo stejně jako před tím. Možná snad ještě hůř. A tak jsme zase jen mlčky seděli vedle sebe. Občas se jeden na druhého podívali pohledem, z něhož vyčíst pouze nenávist.

Najednou se zvedl. Z kapsy vyndal krabičku cigaret a zapalovač. Ví, jak moc nesnáším, když kouří. Zapálil si, i přesto že viděl můj pohled. Z toho kouře se mi udělalo špatně. A najednou to ve mně všechno vybuchlo, všechna ta nenávist, v tuhle chvíli. Dokouřil. Znova vstal. Dal mi pusu na čelo a zase jsem cítila ty cigarety, jediná věc, které mi ho v tu chvíli připomínala takový jaký byl. Pak jen řekl, uvidíme se zítra, ahoj. Přes slzy v očích jsem ho skoro neviděla. Nenávidím, když mě někde nechá a jen tak se sebere a odejde. Potlačila jsem nutkání se rozeběhnout za ním. Stejně by to nemělo cenu, pochopila jsme, že právě tohle je to co dělá jeho ještě víc zlým než už tak byl. Seděla jsem tam a utírala si slzy. Sama.

A přitom věděla, že si ho jednou stejně vezmu. Už to tu bylo zase………..