Vážený čtenáři Máš v ruce pár básní, které zrcadlí osobnost člověka, který během jediného roku přišel o pět velmi blízkých lidí.. Během tohoto období mu bylo oznámeno, že končí i jeho rodinný život. Připadal si asi jako hadr odhozený někam do kouta. Bezcenný, nicotný, ponížený, odkopnutý. Byl sám. Ta samota byla nesmírně tíživá a deprimující. Mnoho měsíců vlastně nevěděl co se s ním vůbec děje. Nevěděl jestli se má postavit tady, nebo tam si jít sednout tam, jestli má se opít, nebo spáchat sebevraždu. Často jednal pouze instinktivně. Jeho povolání a jeho dcera ho však drželi nad vodou, aby neudělal něco, co by mrzelo především jeho přátele, které on v té chvíli ani neviděl. Zmizet, zdekovat se, pláchnout, vypařit se, odejít ze scény, tak naprosto jednoduchá myšlenka, která najednou získá úplně jiný rozměr. Vždyť útěk je tak jednoduchý. Už to není to nepochopitelné, když se s tím člověk setká u druhých. Už to není ta neschůdná cestička plná výmolů a křoví. Najednou je to dálnice plná lidí jdoucí oproti tobě a v několika proudech. Jedni jdou pomalu, druzí jdou rychleji, ale jdou jiným směrem nežli jdeš ty. Je to tvůj protest. Jsi jiný. Na zádech a na prsou máš ohromnou zátěž, kterou by za tebe někdo jiný nést nesměl a ani nemohl. Je to tvoje a jenom tvoje závaží. Často umdléváš a tvé oči se konfrontují se všemi možnými patníky tvých osobních neúspěchů a proher postavených všem na odiv podél cesty. Na jedné straně jsou tu proto, aby svým výkřikem tě srážely na kolena a na druhé straně ti zároveň paradoxně dodávají energii, abys mohl dojít až na konec své cesty. Protože na konci, na konci už tě nic nebude bolet a tížit. Už tě nikdo neodkopne. Už ti nikdo nebude bránit abys mohl aspoň na chvíli vidět svojí dceru. Už ti nikdo nic špatného nepoví. Už… Dojít, a kolik ještě… A právě když to nejvíc bolelo začal se zpovídat do obyčejného papíru. Nikdy před tím se o něco podobného nepokoušel, a tak byl velmi rád, že je něčeho podobného schopen. Jeho uzavřenost teď měla svůj ventil, kterým proudil jeho nářek a bolest, které stejně nikdo neslyšel. Byly to chvíle, kdy seděl nad svými básněmi, stále dokola si je četl a hledal sám sebe. V mnoha básních ucítíš beznaděj, kdy dotyčný láme nad sebou hůl, nebo se ve vzpomínkách někam vrací i touží prožít něco nového. Můžeš vyčíst pocity, nálady, deprese i nevyřčená přání, které prožíval a vkládal je do svých básní. Možná, slovo žalm, vystihuje lkaní, na které budeš často narážet, a hořkost která je doprovází, se stává nedílnou součástí prožitých chvil plných stresu, beznaděje a zármutku. Ale takový už je život.

  Orfeův zrod  

 

Připlul jsi ke břehu, na kterém bydlel svět. Přišel jsi z krajin plných hluchých ozvěn. Kde ticho kraluje v tmavé zimní sluji a sluhové času jsou strážci oněch nocí.

            Pak zazněl chór. A v záplavě těch hlasů, ty zrodil jsi se. Tak jako malá hvězda, co zrodila se v mlhovině Orionu, kdy zatím ještě nevíš, odkud jsi vyšel a kam kráčíš. Zatím jenom jsi. Bezbranný, nicotný, ty stojíš tu, jen ve vínku svém máš napsán ten svůj osud.

A šémem tvého žití je slovo Berešit.

 

            Kdo ví, co prožiješ ty záhy. Kdo ví, jak zachováš se sám. Budeš-li život svůj pevně v rukou držet, neb zahodíš ho a budeš dále sám.

 

 

( Autobiograf )

 

            na lůžku v pokoji s patřičnou péčí leží tu máma

            v toužebném čekání

            v obavě z nahoty

            myšlenky letí nebesům vstříc

           

zrodí se zdráv neb zrodí se zdráva

            a zdalipak vyroste kus její dobroty

            minuty pádí čím dál tím víc

 

            čekala stále

noc byla dlouhá

            slova se vlekly bez dlouhých stínů

            k ránu se dočkala

            i krátce plakala

            když zázrak vystoupil z jejího klínu

 

            bez velkých rozpaků dítě své objala

            poznala hned že dívka to není

            dala mu lásku nenávist zahnala

            byl přece stvořen ku pomazlení

 

            pak život plynul ubíhala léta

            zpupnost svou nezapřels

            život jsi neznal

            sbalils svou deku a odešel někam

            tam kam se vlévala ta tvoje řeka

            pokradmu v chybu svou tajně ses vehnal

 

            poznal jsi už jak zrádný je přítel

            nechal ses podvést

            zrazen jsi byl

            vrátils mu vše i pracovní pytel

            odešels

            zapomněls

            nalomen byl

 

            zkoušels to znovu

            hledal jsi známé

            svou dceru miluješ dáváš jí vše

            žena tě nechce znát

            vše už je marné

            propadáš pohnutkám

            všechno je zlé

           

v pohaslém nočním městě kol dokola kroužíš

            procházíš ulicemi a hledáš vzdušný zámek

            čekáš že potkáš to po čem tolik toužíš

            a co bys rád od svého prahu zamet

 

            stojíš zas na nábřeží a hledíš na dno hlubin

            v myšlenkách tápeš

            nevíš kudy kam

            s jistotou víš žes životu nezaplatil nájem

            a popravdě řečeno nemáš o nic zájem

            jen musíš tvrdě platit svoji velkou daň

 

            za to co mnohdy prošvihnul si v žití

            za svoje skutky vždy jen obrácené proti tobě

            za to co mockrát řešil si jen pitím

            kdy viděl by ses raději v hrobě

 

            v tunelu vyšehradu tě míjí čtvrtá tramvaj

            touláš se ulicemi

            všude to tu studí

            neony kasina zvou - jen si s námi zahraj

            ve snách a představách procházíš dál

            a možná čekáš to kdo tě z toho vzbudí

 

            v životě bez břehů se žít tak snadno nedá

            ta zrádná svoboda co dal jsi ji zas přednost

            tě znovu ubijí a ze sedla tě zvedá

            i novou touhu ve tvém srdci hledá

            hledá ty břehy tvý

            v nich pokoru a věrnost

 

            loudáš se přemýšlíš kudy proudí řeka

            na strmých březích zkoumáš řeky tok

            někdy je prudký

            jindy když zas vtéká do mělké tišiny

            vždyť je to tvá řeka

            co byla loni v lednu i příště na přes rok

 

            poznáváš sám že i když jsi se změnil

            vnímáš ten kodex svůj ve svém vlastním srdci

            nejraděj bys svůj vkus někde rychle směnil

            odhodil

            zapomněl pod zástěrkou noci

 

 

            jakoby dva se dneska v tobě prali

            chtěl bys už vědět na čem vlastně jsi

            poznáváš to že svět je hrozně malý

            nemáš kam schovat se

            neb zmizet někde v dáli

            před sebou samým odporným a zlým

 

            stojíš sám před sebou jako dva nepřátelé

            zkoumáš se ohlížíš nabízíš smír

            pocity smíření jsou někdy tak vřelé

            až ze dna poháru vypít je smíš

 

            jak lahodná manna ti chutnal ten pohár

            poznal jsi sám sebe a o co ti jde

            hodnoty břehu jsou

            a ty jsi je poznal

            toužíš být jiný a prospěšný všem

 

            máš mnoho výčitek všechno ti splývá

            nesmíš teď padnout a všechno vzdát

            musíš teď začít jinak to nejde

            nechceš-li dojít kam nechceš ty sám

 

            vždyť podle rozumu jinak to bývá

            nesmíš už říct že už to nejde

            hodnoty břehu znáš

            osud svůj v rukou máš

            a nad řekou života mnoho let přejde

                                   x

 

 

            Stál jsi dnes na nábřeží a v zasněné touze tys pozoroval racků let, jak běloucími křídly rozrážejí chladný ranní vzduch a spolu se skřehotavým hlasem tu žadoní o lepší počasí, jenž se již dávno dostaviti mělo.

Jen šála přes krk hozená je jediným teplem, co zahřívá tvoji zmrzlou duši. Neb mrazivý dech závistivých lidí, pokrytců, hadů a slizkých mokrých žab, tě obklopilo znenadání, a než jsi mohl říci paní, tak to není přeci ....., byls chudší o všechny své věci.

Teď s hlavou k zemi skloněnou tu v potupě své tiše stojíš, a hledáš lepší zítřků den, jak pupeny těch stromů, co okolo tu stojí, jakoby byly majákem předzvěstí, že přijde opět jaro.

 

 

 

( Jaro )

            projelo auto

            z něj zaslechl jsem tón co v dáli zmizel

            tak jako ozvěna se hlučně nesl dál

            já ve svém rohu potichoučku slzel

            a vzápětí jsem se tomu smál

           

co tomu dodat

            jako je podzim zima máj

            podobně jako moje duše

            pomalu rozmrzá v krásný ráj

 

            stojím tu sám v přeplněném davu

            na nohách boty co obešly už svět

            v srdci tvou lásku co tak krásně hřeje

            a když se setká

            začíná se chvět

 

            bojím se chvíle že zas řekne osud

            dost bylo krásna

tak už tedy dost

            a já tak naráz z čista jasna

            se zas budu cítit jak nezvaný host

 

            a tak žiji dneškem

            přijímám vše co osud mi strojí

            dobré i špatné tak jak život jde

            procházím s tebou po pokoji

            s plamenem v srdci

            s krásným dnem

           

projelo auto

            z něj zaslechl jsem tón co v dáli zmizel

            tak jako ozvěna se hlučně nesl dál

            a za mnou v nenávratnu zůstávala svízel

            a já se s tebou cítil jako král

                                   x

 

 

 

Hej Orfee, co kráčíš svojí poutí, jak ledolamy proti proudu jdou.

Hej Orfee, co zas tě tolik rmoutí, lidi už nezměníš , ty stále stejní jsou.

 

 

( Mráz )

            na okně kreslí mráz prapodivné věci

            přemýšlím o tom co člověka zmrazí

            mrazivý déšť neb mrazivá řeka

            či mrazivý pohled od člověka

 

            mráz zebe mrazí nebo hřeje

            od přítele to zebe dvakrát

            jen ten kos na římse se stále směje

            jako by zlobu uměl zahnat

 

            už netrápím se tím co stále zebe

            já překlenouti směl ten bludný práh

            jen díky tobě mé modré nebe

            vždyť mohu říkat mám tě rád

                                   x

 

Hej Orfee, co je to modré nebe? Překotná iluze, neb pouhopouhý sen.

Ty věříš zase lidem. Ty pouhý, hloupý červe. Otoč se, zapomeň neb zas tě spolkne zem.

Vzhlédni stran cesty, na mohutné stromy, ve větvích skrývají tajenku těch slov.

Pohlédni znovu v rozložité kmeny, uvidíš smrt, co lidé sněním zvou.

 

 

(mládí )

proč noc je oknem do tvé duše

bloudící věky v předtuše chladné

a tma i úspěch všechno je zrádné

s pohaslým leskem vylezla šeď

 

hleď !

uchop svou šanci za pejzy dlouhé

než zrnko pouhé zaseje věk

stařičký otec teď před tebou klek

a matka v polštář slzu uronila

 

kdo ví zda pomůže to zítra

pierot tančí za vysokou zdí

mozek tvůj dřímá a současně sní

vidinu hor

vidinu dálek

 

barevné nadsázky pohádek zazáří

na tmavé obloze chryzantémy květ

potom zář zaniká

ohňostroj dohasl

zbývá ti stavět svou šedivou zeď

                    x

 

 

 

---