naruby

Jsi stroj, co poslalo mi Tě slunce

abych viděl svou tváří,

šlehal si jiskry času

jsi žena, tělem, duší i podle hlasu

jsi ryba, ano to i já

navzájem se lovíme

poslouchám, řekni mi

čím vším se krmíme?

je přesně tam,

kam zavřel jsem za tou poslední

v bílé lednové ulici ji podržel tvář ve sněhu

a čekal

až si uvědomí mojí bezmocnost

a teď mlčí, rozumí škrábání nehtů nejistoty

někdy mě až do masa nechává, ano Ty

a pak jen pozoruje a měří si hloubku,

citové trofeje, všechny její

tohle nebyla ona,

do závěje vytlačený,

zmrzlý  lednový obličej.