Poslední Seveřan - 4. Překvapení v lese

Trůnní sál Willgrimu, hlavního města nové severní provincie Methské říše, byl téměř prázdný. Jediné živé bytosti v něm byli dva muži. První z nich, podle oblečení zřejmě místní místodržící, seděl na umně vyřezávaném, zlatem zdobeném trůnu. Druhý muž, stojící před trůnem, byl oblečen do kožené zbroje. U pasu měl zavěšené masivní železné kladivo. Byl prostovlasý, ale něco v jeho pohledu, v způsobu držení těla, dávalo najevo, že se jedná o ostříleného bojovníka. Prostě pravý opak místodržícího. Na něm byly patrné roky v blahobytu a bezpečí, kdy jeho jediné starosti byly včas se najíst a dodržovat spánkový režim.

„Máš pro mě něco?“ otázal se místodržící.

„Bohužel, pane. Zdá se, že se po nich slehla zem. Ale mí muži po nich bez přestávky pátrají,“ prohlásil druhý muž. „Pokud se opravdu ukryli v Smaragdovém lese, jak tvrdí svědci, bude chvilku trvat, než je v té divočině najdeme, nebo než vylezou sami.“

„Už je to téměř dva týdny a vy stále nemáte nic! Plýtváte mými penězi, i mým časem! Nejspíš se pořádně nesnažíte. Snad si nezapoměl na svou motivaci?“

„Ne, pane, nezapoměl,“ odpověděl bojovník klidně, ale v jeho hlase byla jasně patrná známka netrpělivosti a snad i vzteku. Samozřejmě že na ní nezapoměl. Enchey mu slíbil, za dopadení uprchlíka a jeho kompliců, povýšení do šlechtického stavu, což by byl první krůček k legitimnímu svěření severní provincie do jeho péče. Proto pečlivě ovládal své emoce, jak nejlépe dokázal. Ale ten chlap, to místo, to jak musel vzhlížet nahoru, aby mu pohlédl do očí, to všechno dávalo jeho sebeovládání neuvěřitelně zabrat. Ze všeho nejvíc nenáviděl právě to vzhlížení. Byla to finta stará, jako říše samotná. Vyvýšený trůn dával člověku v něm sedícím pocit nadřazenosti, zatímco v osobě stojící, či klečící před nim, to probouzelo přesně opačné pocity.

„To doufám. Nechci trčet tady v té bohem zapomenuté krajině navěky,“ prohlásil Enchey a bezděky se otřásl. „Podlamuje mi to zdraví. Jsem teplomil. Čím dřív ty bastardy dopadneš, tím líp pro nás oba.“

„Jistě, pane.“

„Jak hodláš dál postupovat? A nesnaž se nic zamlčet. Nerad bych zjistil, že vyhazuju peníze za jiné věci, než máme dohodnuté.“

„Zatím se asi budeme držet teorie Smaragdového lesa. Je to chatrné, ale lepší stopu nemáme. Předpokládám, že se budou snažit dokončit, co začali, takže z lesa vyjdou na severním okraji. Tam jsou jen dvě města, kde můžou sehnat nocleh a doplnit zásoby. Plánuju do každého z nich umístit půltucet mužů, zatímco zbytek bude pendlovat po okraji lesa a dávat pozor, co se kde šustne,“ odříkal válečník rychle, ale jednotvárně. Skoro jak kdyby četl hlášení.

„Jo. Jo, to by mohlo vyjít,“ zamyslel se Enchey. „Ale hlavně rychle. Hodlám příští zimu strávit na jihu.“

„Vaše zájmy jsou i mými, pane“

Další konverzace zůstal bojovník prozatím ušetřen. Dvoukřídlé masivní dveře do trůnního sálu se otevřely a dovnitř vešel sluha v livreji.

„Pane, dorazil posel. Přeje si s vámi mluvit,“ oznámil škrobeně.

„Ze severu?“ otázal se Enchey.

„Ano, pane. Ze severu.“

„Pusť ho dál.“

Sluha se uklonil a uvolnil místo ve dveřích poslovi. Ten vešel dovnitř a zamířil rovnou k trůnu. Snažil se jít vzpřímeně, jak předepisovala etiketa, ale zřejmě byl příliš vyčerpaný. Chůze tak kvůli této snaze vypadala spíše směšně, nežli důstojně.

„Pane, nesu zprávy od generála Imaroda. Dürnheim padl. Sever je náš,“ vychrlil ze sebe posel.

„Výborně. Díky, můžeš jít. Sluha tě zavede do křídla pro služebníky, kde se můžeš prospat, než vyrazíš s odpovědí zpět,“ poslal ho Enchey pryč.

Posel se uklonil a odšoural se pryč z místnosti. Bojovník s Encheyem opět osaměli.

„Aspoň něco jde podle mých představ,“ ozval se Enchey. „Dál už je to na tobě. Zbav nás té hrozby, ať můžem žít oba dva spokojeně.“

„Jako by se stalo, pane. Nejspíš ani nelžu, když řeknu, že do týdne bude hotovo,“ ušklíbl se bojovník. „Mezitím je tu ale ještě jedna záležitost...“

„Ach, ano. Peníze. Co jiného, že? Tajemník s tebou zajde k pokladníkovi, kde ti předá peníze, které potřebuješ.“

„Děkuji, pane. Pokud to bude vše, co ode mě potřebujete, rád bych pokračoval v započaté práci.“

„Samozřejmě. Můžeš odejít.“

Bojovník naznačil úklonu nepatrným pohybem hlavy a odešel ze sálu. Nehodlal se podřídit dvoru a uklánět se jako sluhové. On není žádný sluha. Společník ano, ale sluha? Nikdy! Nevěřil Encheyovi, že dodrží jejich dohodu. Zatím ho tedy obere o co nejvíc zlata a dál? Dál se uvidí, až to přijde. Nastíněný plán na dopadení Rodelma a jeho záhadných kompliců hodlal dodržet, ale nebude vyvíjet zbytečně moc úsilí. Dokud to sype, není kam spěchat. Jen ať se Enchey ještě bojí.

Zpráva o absolutním podrobení severu ho zasáhla. Nikdy se nepovažoval za pravého seveřana, ale byl to jeho domov, i když tam nebyl vítán. Teď už je ale pozdě něco měnit na svých plánech. Koneckonců to byl on, kdo dal do pohybu události posledních několika měsíců. Teď si vyzvedne zlato a pojede zpět za svými muži. Většina byla jeho vlastních, které si osobně vybral a věřil jim, ale několik bylo z Encheyových jednotek. Těm věřit nemohl. Bude se jich muset opatrně zbavit. Smaragdový les je plný nebezpečí, třeba se nebude ani muset snažit. Své muže pošle do měst, zatímco Encheyovi vojáci budou nasazovat krk. Je to dobrý plán. Stejně dobrý, jako každý jiný.

Smaragdový les byl prastarý. Lidé se mu většinou vyhýbali, takže najít stezku mohlo být pro nezkušené cestovatele zhola nemožné. Elfové se naštěstí ukázali být skvělými stopaři, takže nyní postupovali po stezce, vyšlapané lesním tvorstvem, poměrně slušným tempem. Nebylo tomu tak stále. Celé dopoledne se prodírali neprostupnou džunglí. Postup neurychlila ani zjevná nechuť elfů k prosekávání cesty. Prý nechtějí ublížit lesu, protože les by pak mohl chtít ublížit jim. Rodelm tomu nevěřil, ale nehodlal se přít. Koneckonců mohli mít taky docela dobře pravdu. Cestu jím zatím ztrpčovala jen místní flora, ačkoliv v lese měli, podle elfů, žít roztodivní tvorové. Většina z nich údajně schopná se účinně bránit.

Slunce už téměř zapadlo, když došli na konec stezky. Ta ústila u malého jezera s křišťálově průzračnou vodou. Na přání elfů poodešli po okraji jezera dál od ústí stezky, aby nenarušili klid zvířat, která se k jezeru chodila napojit. Konečně byli elfové spokojení.

„Tady se utáboříme,“ rozhodl Asher. „Rodelme rozdělej oheň. Já se postarám o přístřeší a Streak s Asharou zatím připraví nějaké jídlo.“

Rozešli se za svou prací. Streak z větve, provázku a drátku vytvořil provizorní udici a právě se v jezeře snažil ulovit nějakou rybu. Ashara plnila vaky chladnou jezerní vodou. Asher s Rodelmem odešli zpět do lesa pro větve na podpal a na přístřešek.

„Ashere. Ráno si říkal, že můj pokus zabít Encheye se shoduje s vaším plánem. Jaký to je vlastně plán?“ zeptal se Rodelm.

„To ti bohužel říct nemůžu,“ odvětil elf.

„Proč ne? Jestli mě hodláte k něčemu využít, měl bych vědět o co jde.“

„Jak říkám, nemůžu ti to říct. Dali jsme slib.“

„Slib? Teď se ten slib ale týká i mě. Mám právo vědět, co se chystáte udělat.“

„Podívej se na to takhle,“ zkusil to Asher. „Dali jsme slib. Když ho porušíme, nebudem jen křivopřísežníci, ale i zrádci. Kdyby se to dozvěděli naši lidé, navždy nás vykáží ze svého kruhu. Chceš, abychom byli zrádci?“

„No, když to podáš takhle..." podvolil se Rodelm. "Ale teď slíbíš něco zase mě. Souhlasíš?“

„Souhlasím.“

„Jak sis asi všiml, jsem mírně z formy, takže mě budeš trénovat, ano?“

„To udělám velmi rád,“ smál se Asher. „Ale snaž se mě nezabít,“ dodal a jeho úsměv se ještě více prohloubil.

„Tohle mi budeš do tváře vmetávat dlouho, že?“

„Jen dokud mě to nepřestane bavit.“

„Takže dlouho,“ řekl Rodelm s předstíranou lítostí v hlase.

„Tiše!“ sykl Asher.

„Co?“

Osud otázku zodpověděl dřív, než stihl Asher vůbec otevřít ústa. Z houštin okolo nich vyskákalo půl tuctu postaviček. Výškou sahali Rodelmovi sotva po prsa. Ze všeho nejvíc připomínali přerostlé kočky, chodící po dvou nohou. Kromě bederní roušky neměly žádné ošacení, ale byly hustě porostlé žlutohnědou srstí. Každá z nich svírala v rukou primitivně vyrobený oštěp s kamenným hrotem. Oštěpy nyní mířily na překvapenou dvojici. Jedna z koček, pravděpodobně vůdce smečky, na Rodelma s Asherem vyrážela štěkavé zvuky a zuřivě u toho mávala oštěpem.

Rodelm pustil nasbírané dříví a chtěl sáhnout po zbrani, ale meče zůstaly ležet u jezera. Zaklel. Byli bezbranní.

„Co, nebo kdo jsou?“ zajímalo Rodelma.

„V našem jazyce jim říkáme Serhal. Ve vašem jazyce jméno nemají. Můžeš jim říkat kočičí národ. Většinou jsou mírumilovní a nenapadají ostatní obyvatele lesa. Museli jsme je něčím vydráždit. Pravděpodobně jsme na jejich území. Nehýbej se, něco zkusím.“

Asher se sehl k zemi, doprovázen hroty několika oštěpů. Sebral z hromady, kterou Rodelm upustil, klacík a nakreslil s nim do země ovál. Do něj nakreslil několik teček v kruhu a dvě uprostřed něj. Poté nakreslil ještě jeden kruh mimo ovál. Vůdce smečky ho při tom pozorně sledoval. Asher klacíkem obkroužil ovál a rukou opsal ve vzduchu kruh. Pak ukázal na tečky uspořádané do kruhu a zároveň na kočičí lidi. Vůdce se opět rozštěkal.

Asher ukázal na zbývající tečky a druhou rukou přitom ukázal na sebe a Rodelma. Od teček, znázorňující společníky, pak nakreslil šipku, vedoucí pryč z oválu a směřující ke kruhu. Pak ukázal za sebe a prsty naznačil chůzi. Rodelmovi se, při pohledu na Ashera, v očích zračila směsice pobavení a nedůvěry. Asherova pantomima skončila a on se opět postavil. Serhalové se začali zřejmě dohadovat.

„Myslíš, že to má šanci?“ zajímalo Rodelma.

„Nevim. Další možnost je bojovat a to by zřejmě pro nás nedopadlo moc slavně.“

„To asi ne.“

Kočičí lidé se zjevně dohodli. Vůdce se na dvojici opět rozštěkal. Ti, kteří stáli za Rodelmem s Asherem, se rozestoupili a uvolnili jim cestu. Rodelm překvapeně zamrkal. Asher se uklonil. Oba se otočili a pomalu odcházeli. Rodelm se po cestě několikrát ohlédl a vždy se mu naskytl stejný obrázek.

„Sledují nás,“ prohlásil.

„Nejspíš se chtějí ujistit, že opravdu odejdem.“

„Nevěřil jsem, že nás pustí.“

„Popravdě, já taky ne. Ale vyšlo to. To je teď hlavní“ soudil Asher.

Když se přiblížili k jezeru na takovou vzdálenost, že ho bylo možné mezi stromy spatřit, jejich doprovod se ztratil v šeru stromů. Vyšli z lesa skoro přesně na místě, kde do něj vstoupili. Streak stále seděl u vody a snažil se chytit rybu. Ashara seděla na kameni a pozorovala ho. Pak spatřila svého bratra s Rodelmem.

„Kde máte dřevo?“ zahalekala.

Asher jí převyprávěl, co se jim v lese stalo. Ashara to poslouchala a když Asher s vyprávěním skončil, hurónsky se rozesmála.

„Škoda, že jsem tam s váma nebyla,“ vyrážela ze sebe v pauzách mezi smíchem. „Ta tvoje pantomima musela být úžasná.“

„Jsem rád, že tě to pobavilo. Nám to v tu chvíli tak vtipné nepřišlo,“ odvětil Asher suše.

„Popravdě, mě teda jo,“ ozval se Rodelm. „Kdyby ta situace nebyla tak vážná, asi bych se taky smál.“

„Jsem rád, že jsem vás dva pobavil. Rodelme, tys chtěl trénovat, že?“ prohlásil Asher a vstal.

Rodelmovi náhle došel smích. Tušil, že Asher mu tohle pošťouchnutí několikanásobně vrátí.

„Tak jdem na to“ odpověděl nakonec a také vstal.