Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePan Malina
15. 09. 2010
0
2
400
Autor
ttommikk
Slunce spadlo za vysoké domy a celá ulice se koupe v šeru ospalého podvečera. Letmým pohledem zdála by se zcela prázdná, na lavici před jedním z velkých činžáků však sedí dvě postavy. Jsou to postarší ženy, sedí otočeny do ulice a štěbetají. Ta s účesem alá fialový karfiól zrovna energicky rozhazuje rukama, druhá, menší a zavalitější, soustředěně přikyvuje. Jejich rozhovor, už jen jako nesrozumitelné brumlání, prostupuje každý koutek ztichlé ulice.
Ženě s fialovým účesem jen probleskují oči, když zrovna povídá druhé: „A představ si, že bratr Aničky …no ten, přece ….jak bydlel v našem vchodě, ale víš kterej, znáš ho, když měl službu v baráku uklízel přece až v neděli a špatně vytíral suterén …no vždyť říkám, že ho znáš, ….no tak ten, že prej automaty hraje a strašný dluhy má.“ Druhá, ta menší jen co si významně odfrkla, až se jí zavlnil nepatrný knírek, říká: „Já si myslela, že von byl vždycky divnej ….a prosim tě vod koho to viš?“ Zvědavě mrkla na svou společnici.
„Ale, Božena to řikala, že prej to slyšela vod starý Zouharky, který to vykládala ta její setra co zná Aničku.“
„No neřikej?“ pokračuje druhá. „Ale teď jsem si vzpomněla. Slyšelas už vo tom synovi Boženy?“
„Neslyšela.“
„To je prej dílo. Říká se, že krade.“
„To teda má Božena co povidat.“
Náhle ulici, kterou rozeznívalo jen brebentění žen, protnul zvuk kroků. Po chodníku šel rychlou chůzí muž. Na sobě měl jakýsi ošumtělý kabát, tepláky a vykračoval si jen v pantoflích. Zřejmě někam spěchal. V tu chvíli obě ženy přerušily rozhovor a se zájmem muže pozorovali.
„Dobrý den.“ pozdravily ženy sborově. Muž, hlava dole, ani muk. Svižným krokem šinul si to dál. Snad ani nic neviděl, nic neslyšel. Jen co muž prošel dál od žen ozvalo se odfrknutí – to ta menší, tlustší uvedla svůj knírek znovu do pohybu. Druhá na ni významně vypleštila oči. „Je toto normální? Vždyť to byl Malina co bydlí o dva bloky dál.“ vyhrkne knírkatá.
„Ani nezabučí, chuligán starej!“
„Říkala Jarmila, co s nim bydlí ve vchodě, že od něj snad manželka utekla. Prej jí totiž už přes čtrnáct dní v baráku neviděla.“
„Jo, jo. Byl ňákej divnej, možná proto ani nepozdravil. Vzalo ho to asi. No to mně řekni. A von to je spisovatel. Všimla sis, že šel jenom v domácích papučích?.“
„Všimla, všimla. A byl trochu pobledlej, na sobě jenom ňáký hadry. To vypadalo, jako kdyby z toho byl nemocnej. Aby nakonec rakovinu neměl. To já znám, rakovinu měl starej Pučmeloun vod nás ze vchodu. No jo. Ten byl taky jakejsi bledej a chodil voblíkanej též jak hastrman. No jo, no jo. Stejně jako Malina. Ten bude nemocnej …..chmmm …musim to říct Jarmile ….no jo.“
Bylo zrovna pondělí a večerka ve stejné ulici měla v pondělí otevřeno jen do šesti hodin večer. Prodavač večerky zrovna mrknul na hodinky. Ručičky ukazovaly za minutu šest. Spokojen, že už končí v práci, vytáhnul odkudsi hadr a ještě naposledy setřel pult. Pomalu se šoural ke dveřím, nahmatal správný klíč, zámek zacvakl. Prodavač se již otočil a kráčí si to zpátky, když v tom někdo prudce zabušil na dveře. Prodavač sebou leknutím prudce trhnul, načež ze sebe vypustil pár nesrozumitelných nadávek a znovu se chystal odemknout.
Venku stojí pan Malina, celý zadýchaný, čelo orosené potem a máchá rukama na prodavače. Sotva se dveře obchodu zase otevřeli, Malina strčil hlavu dovnitř, jen rychle něco zahuhlal na pozdrav a hned vypálí: „Nezavírejte! Prosím vás, nezavírejte!“
„Ale pane Malina, vždyť víte, že máme jenom do šesti. Měl jste si přijít dřív.“ povídá otráveně prodavač a chystá se už konečně zavřít.
„Neee. Prosím vás, prosím vás!“ Nepřestává Malina a lomí přitom rukama. „Manželka večer přijede. Ta by mně prohnala. Prosím vás.“
Teprve teď si prodavač Malinu pořádně prohlédl. A musel se v duchu smát. To ‚že měl na sobě tak strašně vytahaný kabát a nehorázně špinavé tepláky, by se ještě dalo nějak vysvětlit, ale proč má proboha papuče? Vždyť bydlí až dva bloky odsud.
„Tak dobře.“ přikývne prodavač a pokračuje: „Pojďte teda dál, ale musíte mi vysvětlit, proč si vykračujete jenom v papučích?
Na to se pan Malina plácne do čela. „Jsem to trouba, já se v tom fofru ani nepřezul.“
Prodavač jen pobaveně zamrkal, „V jakým fofru, kam jste spěchal? ptá se.
„To máte tak.“ podrbe se Malina na hlavě, „Dneska přijede manželka, víte, na dovolené totiž byla, u móře, celé dva týdny. Jenom se známýma jela, já na to cestování moc nejsem. Znáte to, doma je doma. Ale ještě než odjela, říká mi: „Malino, hlavně si pravidelně do obchodu na nákupy choď, ať mi tady nehladovíš, víš přece, jak rychle hubneš!“ No víte, ona mě má prokouknutýho. Já totiž, když píšu novou knížku, to potom nejím, nespím. Tak si to vemte, manželka odjela, já píšu, píšu. Na jídlo si vždycky něco zobnu. Znáte to, ono se doma vždycky něco najde. A najednou se vám takhle jednou odpoledne probudím z toho svýho spisování a koukám, no jejdamane to je už pět hodin a navíc přece pondělí – vždyť v pondělí má dorazit manželka. A doma ani suchá kůrka, manželka kdyby to viděla. Tak já vám, představte si, vystartuju do obchodu aby jste mi nezavřel.“
Prodavači jen zacukali koutky úst, „Jo tak takhle je to. A co to teda bude?“ ptá se pana Maliny.
„Ale, prodejte mi půlku chleba a deset deka vysočiny, ať mám doma alespoň něco. Žena, ta by mi jinak dala, ta by mi dala.“
Ženě s fialovým účesem jen probleskují oči, když zrovna povídá druhé: „A představ si, že bratr Aničky …no ten, přece ….jak bydlel v našem vchodě, ale víš kterej, znáš ho, když měl službu v baráku uklízel přece až v neděli a špatně vytíral suterén …no vždyť říkám, že ho znáš, ….no tak ten, že prej automaty hraje a strašný dluhy má.“ Druhá, ta menší jen co si významně odfrkla, až se jí zavlnil nepatrný knírek, říká: „Já si myslela, že von byl vždycky divnej ….a prosim tě vod koho to viš?“ Zvědavě mrkla na svou společnici.
„Ale, Božena to řikala, že prej to slyšela vod starý Zouharky, který to vykládala ta její setra co zná Aničku.“
„No neřikej?“ pokračuje druhá. „Ale teď jsem si vzpomněla. Slyšelas už vo tom synovi Boženy?“
„Neslyšela.“
„To je prej dílo. Říká se, že krade.“
„To teda má Božena co povidat.“
Náhle ulici, kterou rozeznívalo jen brebentění žen, protnul zvuk kroků. Po chodníku šel rychlou chůzí muž. Na sobě měl jakýsi ošumtělý kabát, tepláky a vykračoval si jen v pantoflích. Zřejmě někam spěchal. V tu chvíli obě ženy přerušily rozhovor a se zájmem muže pozorovali.
„Dobrý den.“ pozdravily ženy sborově. Muž, hlava dole, ani muk. Svižným krokem šinul si to dál. Snad ani nic neviděl, nic neslyšel. Jen co muž prošel dál od žen ozvalo se odfrknutí – to ta menší, tlustší uvedla svůj knírek znovu do pohybu. Druhá na ni významně vypleštila oči. „Je toto normální? Vždyť to byl Malina co bydlí o dva bloky dál.“ vyhrkne knírkatá.
„Ani nezabučí, chuligán starej!“
„Říkala Jarmila, co s nim bydlí ve vchodě, že od něj snad manželka utekla. Prej jí totiž už přes čtrnáct dní v baráku neviděla.“
„Jo, jo. Byl ňákej divnej, možná proto ani nepozdravil. Vzalo ho to asi. No to mně řekni. A von to je spisovatel. Všimla sis, že šel jenom v domácích papučích?.“
„Všimla, všimla. A byl trochu pobledlej, na sobě jenom ňáký hadry. To vypadalo, jako kdyby z toho byl nemocnej. Aby nakonec rakovinu neměl. To já znám, rakovinu měl starej Pučmeloun vod nás ze vchodu. No jo. Ten byl taky jakejsi bledej a chodil voblíkanej též jak hastrman. No jo, no jo. Stejně jako Malina. Ten bude nemocnej …..chmmm …musim to říct Jarmile ….no jo.“
Bylo zrovna pondělí a večerka ve stejné ulici měla v pondělí otevřeno jen do šesti hodin večer. Prodavač večerky zrovna mrknul na hodinky. Ručičky ukazovaly za minutu šest. Spokojen, že už končí v práci, vytáhnul odkudsi hadr a ještě naposledy setřel pult. Pomalu se šoural ke dveřím, nahmatal správný klíč, zámek zacvakl. Prodavač se již otočil a kráčí si to zpátky, když v tom někdo prudce zabušil na dveře. Prodavač sebou leknutím prudce trhnul, načež ze sebe vypustil pár nesrozumitelných nadávek a znovu se chystal odemknout.
Venku stojí pan Malina, celý zadýchaný, čelo orosené potem a máchá rukama na prodavače. Sotva se dveře obchodu zase otevřeli, Malina strčil hlavu dovnitř, jen rychle něco zahuhlal na pozdrav a hned vypálí: „Nezavírejte! Prosím vás, nezavírejte!“
„Ale pane Malina, vždyť víte, že máme jenom do šesti. Měl jste si přijít dřív.“ povídá otráveně prodavač a chystá se už konečně zavřít.
„Neee. Prosím vás, prosím vás!“ Nepřestává Malina a lomí přitom rukama. „Manželka večer přijede. Ta by mně prohnala. Prosím vás.“
Teprve teď si prodavač Malinu pořádně prohlédl. A musel se v duchu smát. To ‚že měl na sobě tak strašně vytahaný kabát a nehorázně špinavé tepláky, by se ještě dalo nějak vysvětlit, ale proč má proboha papuče? Vždyť bydlí až dva bloky odsud.
„Tak dobře.“ přikývne prodavač a pokračuje: „Pojďte teda dál, ale musíte mi vysvětlit, proč si vykračujete jenom v papučích?
Na to se pan Malina plácne do čela. „Jsem to trouba, já se v tom fofru ani nepřezul.“
Prodavač jen pobaveně zamrkal, „V jakým fofru, kam jste spěchal? ptá se.
„To máte tak.“ podrbe se Malina na hlavě, „Dneska přijede manželka, víte, na dovolené totiž byla, u móře, celé dva týdny. Jenom se známýma jela, já na to cestování moc nejsem. Znáte to, doma je doma. Ale ještě než odjela, říká mi: „Malino, hlavně si pravidelně do obchodu na nákupy choď, ať mi tady nehladovíš, víš přece, jak rychle hubneš!“ No víte, ona mě má prokouknutýho. Já totiž, když píšu novou knížku, to potom nejím, nespím. Tak si to vemte, manželka odjela, já píšu, píšu. Na jídlo si vždycky něco zobnu. Znáte to, ono se doma vždycky něco najde. A najednou se vám takhle jednou odpoledne probudím z toho svýho spisování a koukám, no jejdamane to je už pět hodin a navíc přece pondělí – vždyť v pondělí má dorazit manželka. A doma ani suchá kůrka, manželka kdyby to viděla. Tak já vám, představte si, vystartuju do obchodu aby jste mi nezavřel.“
Prodavači jen zacukali koutky úst, „Jo tak takhle je to. A co to teda bude?“ ptá se pana Maliny.
„Ale, prodejte mi půlku chleba a deset deka vysočiny, ať mám doma alespoň něco. Žena, ta by mi jinak dala, ta by mi dala.“