Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJarní Elf
17. 09. 2010
1
2
347
Autor
Tomisus
Krátká lyrika psaná na počest přicházejícího jara z pravého prvního jarního dne.
První jarní slunce se právě vyhouplo nad obzor a začalo teple svítit. Cítil jsem, jak mi hřeje do tváře a jeho paprsky mě příjemně šimraly. Šel jsem směrem k palouku, který byl lemován Tichým hvozdem. Na bosých nohách jsem ucítil jemně studenou ranní rosu. Moje nohy stále zrychlovaly, aniž bych jim dal povel. Mně to ale nevadilo. Vychutnával jsem si ranní vánek, který mi narážel do tváře. Všechno jsem si tak užíval. Bylo to neuvěřitelné. Nikdy jsem nevnímal přírodu jako právě dnes. Z rozkvetlé jabloně, která krásně zdobila palouk, vylétlo pár malých ptáčků. Hlasitě štěbetali svou ptačí řečí. Bylo to k nevíře, ale já jim rozuměl. Vítali jaro. Pobízeli všechna zvířata, která v okolí žila, k velkému a radostnému shledání po dlouhé zimě. Z hvozdu vyběhlo pár zvířat. Byli mezi nimi lišky, srnci a další lesní zvířata. Po obloze letěli ptáci, kteří se vraceli z Jihu. Naskytl se mi krásný pohled. Přede mnou se seběhlo pár desítek zvířat. Vzrušeně se po sobě ohlíželi a rozprávěli.
Zastavil jsem a posadil se na mokrou trávu, která byla nezdravě žlutá. Jaro ještě nebylo tak silné, aby jí uzdravilo. Doširoka jsem se usmál.
Z mého příjemného snění mě vytrhla oslepující záře. Zakryl jsem si oči dlaní, ale stále to nepomáhalo. Záře stále sílila a já chtěl zjistit, odkud pochází. Chtěl jsem vstát, ale záře mě svým záhadným kouzlem zhypnotizovala. Jakmile ustala, okamžitě jsem se rozhlédl. Nic se nezměnilo. Zvířata si stále povídala, jakoby se nic nestalo. Ptáci stále poletovali po obloze a tráva byla stejně tak žlutá jako před tím.
Co to bylo? Zeptal jsem se sám sebe. Co bylo původem té kouzelné záře?
Rozhlížel jsem se stále kolem. Náhle jsem někoho zpozoroval. Upřel jsem zrak na okraj Tichého hvozdu. Spatřil jsem siluetu osoby. Jakmile přišla neznámá osoba blíže, okamžitě jsem poznal, kdo to je. Nemohl jsem tomu uvěřit. Anglické báje a legendy nelhaly, když vyprávěli o jarním Elfovi, který se stará o správný příchod jara.
"Páni," hlesl jsem překvapeně. Elf byl oděn ve světle zelené košili, připomínající jemnou jarní trávu. Kalhoty měli růžový odstín. Po kraji se táhla změť nádherných a zajímavých klikatých vzorů. Opasek byl poset krásnými lesklými diamanty, které vzbuzovaly touhu po všem krásném. Po přírodě, zvířatech, jaru.
Okolo usmívajícího Elfa se táhla hustá mlha. Náhle zastavil a porozhlédl se kolem. Po chvilce jen nevěřícně zavrtěl hlavou a plně se nadechl. Zavřel oči a rozpřáhl ruce. Mlha se pozvedla a začala pobíhat po obloze kolem Elfa. Čekal jsem se zatajeným dechem, co se stane. Dlouho se nic nedělo, ale potom vítr zesílil. Žlutá tráva začala pomalu zelenat. Rostliny na okraji hvozdu rozkvetly ještě více a trochu povyrostly. Na jabloni se objevilo ještě více květů. Všechno se najednou zdálo být ještě krásnější. Vítr odnášel vznášející se mlhu ke mně. Pocítil jsem nebývalou svobodu. Zavřel jsem oči a představil si sebe jako letící ptáka. Tak svobodný a nespoutaný. Bylo to ale jenom snění. Chtěl jsem to doopravdy zažít. A pak se to stalo.
Mé nohy se začaly zmenšovat. Ruce se pomalu měnily v křídla a celý jsem se začal měnit v ptáka. Máchl jsem křídly a vzápětí se vznesl. Cítil jsem svobodný a nespoutaný. Přesně jako před chvílí, když jsem o tom snil. Letěl jsem ještě výš a výš. Viděl jsem celou krajinu a vesnici. Kostel s malou věžičkou. Domy, které obývali moji přátelé. Palouk lemovaný hvozdem. Byla to nádhera, kterou si člověk dokáže jen stěží představit. Právě jsem letěl nad naším domem. Slétl jsem níž a potom ještě níž. Přistál jsem na štěrkovité cestě před domem. Začal jsem se měnit zpátky v člověka.
Zastavil jsem a posadil se na mokrou trávu, která byla nezdravě žlutá. Jaro ještě nebylo tak silné, aby jí uzdravilo. Doširoka jsem se usmál.
Z mého příjemného snění mě vytrhla oslepující záře. Zakryl jsem si oči dlaní, ale stále to nepomáhalo. Záře stále sílila a já chtěl zjistit, odkud pochází. Chtěl jsem vstát, ale záře mě svým záhadným kouzlem zhypnotizovala. Jakmile ustala, okamžitě jsem se rozhlédl. Nic se nezměnilo. Zvířata si stále povídala, jakoby se nic nestalo. Ptáci stále poletovali po obloze a tráva byla stejně tak žlutá jako před tím.
Co to bylo? Zeptal jsem se sám sebe. Co bylo původem té kouzelné záře?
Rozhlížel jsem se stále kolem. Náhle jsem někoho zpozoroval. Upřel jsem zrak na okraj Tichého hvozdu. Spatřil jsem siluetu osoby. Jakmile přišla neznámá osoba blíže, okamžitě jsem poznal, kdo to je. Nemohl jsem tomu uvěřit. Anglické báje a legendy nelhaly, když vyprávěli o jarním Elfovi, který se stará o správný příchod jara.
"Páni," hlesl jsem překvapeně. Elf byl oděn ve světle zelené košili, připomínající jemnou jarní trávu. Kalhoty měli růžový odstín. Po kraji se táhla změť nádherných a zajímavých klikatých vzorů. Opasek byl poset krásnými lesklými diamanty, které vzbuzovaly touhu po všem krásném. Po přírodě, zvířatech, jaru.
Okolo usmívajícího Elfa se táhla hustá mlha. Náhle zastavil a porozhlédl se kolem. Po chvilce jen nevěřícně zavrtěl hlavou a plně se nadechl. Zavřel oči a rozpřáhl ruce. Mlha se pozvedla a začala pobíhat po obloze kolem Elfa. Čekal jsem se zatajeným dechem, co se stane. Dlouho se nic nedělo, ale potom vítr zesílil. Žlutá tráva začala pomalu zelenat. Rostliny na okraji hvozdu rozkvetly ještě více a trochu povyrostly. Na jabloni se objevilo ještě více květů. Všechno se najednou zdálo být ještě krásnější. Vítr odnášel vznášející se mlhu ke mně. Pocítil jsem nebývalou svobodu. Zavřel jsem oči a představil si sebe jako letící ptáka. Tak svobodný a nespoutaný. Bylo to ale jenom snění. Chtěl jsem to doopravdy zažít. A pak se to stalo.
Mé nohy se začaly zmenšovat. Ruce se pomalu měnily v křídla a celý jsem se začal měnit v ptáka. Máchl jsem křídly a vzápětí se vznesl. Cítil jsem svobodný a nespoutaný. Přesně jako před chvílí, když jsem o tom snil. Letěl jsem ještě výš a výš. Viděl jsem celou krajinu a vesnici. Kostel s malou věžičkou. Domy, které obývali moji přátelé. Palouk lemovaný hvozdem. Byla to nádhera, kterou si člověk dokáže jen stěží představit. Právě jsem letěl nad naším domem. Slétl jsem níž a potom ještě níž. Přistál jsem na štěrkovité cestě před domem. Začal jsem se měnit zpátky v člověka.
"Děkuji ti mnohokrát jarní Elfe."
2 názory
Lady de Winter
17. 09. 2010
Pokud bylo účelem jen vystihnout krásy jara, tak se to myslím povedlo, žel, mám pocit, že postava jarního elfa je tam nadbytečná, celá situace se bez něj obejde a mohlo by to působit celkově lépe. Takhle tam ten elf navozuje pocit, že se má jednat o fantasy povídku, o kterou se ale nejedná. Škrtni ho a bude to super :-) Jako vstup na písmáka je to každopádně pěkné, to ano, a já jsem zvědav na další práce. tip.