Vyvrženec

1.    Náhodné setkání

Přes obzor se prodraly první paprsky slunce a ozářili zanedbanou tvář hraničáře Barda Břidličky, který takto vítal nový den. Slabounký vítr si pohrával s lemem jeho černého pláště a hladil ho ve vlasech. Zde, na ledové pláni Severní čtvrtky, bylo takovéto ráno požehnáním. Hraničářovi koutky se protáhly v široký úsměv. Přesto, že byl zde v pustině sám a ve vyhnanství, neměl pořádně co jíst ani pít a každým dnem na jeho hlavě přibývalo několik šedých vlasů, takovýto výjev ho hladil na srdci. Byly to již zhruba tři roky, co se zde bard usídlil v puklině obrovského stromu, který tady jako jediný v okruhu několika desítek kilometrů stál. Puklina nebyla nijak moc velká a když se jí Bard poprvé protáhnul, aby si odpočinul po několika dnech cestování, spatřil, že je ve stromě zbudováno doupě. Podle jeho odhadů ho tam kdysi zbudovali bílý Gnómové, ale pak jej opustili. Byla to jedna nevelká místnost s pelechem, truhlicí a spižírnou, která za Barda věčně zela prázdnotou. Zde v pustině byl totiž schopen ulovit jenom polární lišku, zajíce a když se hodně poštěstilo, tak i divokou svini. Pod pelech si Bard často ukládal čutory, naplněné sněhem a doufal, že přes noc roztaje ve vodu. Jednu z čutor měl u sebe Bardi teď, teď když vyrážel na lov. U pasu měl kolem své tuniky obepnutý opasek z černé kůže a za ním pochvu se skoro otupělým starým mečem, který ho provázel již od starých dob. Na zádech  si nesl starý luk s prověšenou tětivou a poslední dva šípy, které mu za ty tři roky zbyly a neztratili se v dálce ve sněhu.

Dal se na cestu. Za tu dobu, kterou tady Bard prožil, měl již vytyčenou trasu a tak se nikdy neztratil, ba dokonce ani když ho po cestě zastihla bouře a on si musel udělat malý přístřešek, chránící jej proti větru z pláště a vzepřeného meče.

Cesta zabrala Bardovi asi půl dne a když se k odpoledni vracel domů, držel v pravici jednoho zajíce, který na sobě měl méně masa, než co zbude na kosti pro psy. Pak vlezl zpátky do své chatrče a přinesl odtamtud čtyři klacky, které kdysi dávno našel spadané pod stromem a vytvořil z nich ohniště. Na těchto kusech dřeva bylo nejzvláštnější to, že skvěle hořely a i přesto nikdy nezpopelnatily a tak je mohl Bard používat stále dokola a dokola, byla to jedna z věcí, které mu zde v nicotě zachránily život. Škoda jen, že klacků nebylo více, aby mohl být plamen větší. Barda už hodně krát napadlo, že by stálo za to, vylézt do koruny a nasbíral další dřevo, jenže ať dělal, co dělal, i když do větví ťal svým mečem, nikdy se mu nepodařilo dřevo oddělit od stromu. 

Slunce už se táhlo k západu, když Bard konečně rozdělal oheň, aby si ušáka opekl. Seděl, přemýšlel a povídal si sám se sebou o tom, jak strávil den a sem tam zavzpomínal na staré doby, kdy měl střechu nad hlavou a teplé jídlo kdykoliv se mu zachtělo a to jen za hlídání pár set arů půdy v knížecím panství.  Už se zase dělala větší zima. K patám jeho příbytku se pomalu kradla tma a tak Bard zalezl dovnitř a uchýlil se ke spánku. Takto dál ubíhaly do nicoty Bardovi dny, jeden za druhým, až uplynul další měsíc a za ním další a pak ještě jeden.

Jednoho dne, to byl Bard po nedlouhé době opět na lovu, se na obzoru něco objevilo. Bylo to černé, nijak velké, ale kráčelo to pomalu a něco to za sebou táhlo. Po pár minutách se silueta zvětšila a šlo poznat, že pustinou kráčí oř na pokraji sil. Bard se k němu vydal, když už, byl rád, že mu štěstěna do rukou nahrála flák masa a on se tak na nějaký čas nemusel párat s lovem. Ale to, co Bard posléze spatřil, ho velmi šokovalo. Kůň za sebou táhl svého patrně mrtvého jezdce. Byl to stařec, celý podřený od země, jehož plnovous byl roztřepený a zubatý. Byl celý v tmavě zeleném, a podle ozdob šlo poznat, že není z tohoto kraje. Byl to Jižan. Bard koně zastavil a starce si lépe prohlédl, byl úplně tuhý, ale dýchal. Mladý hraničář přes něj přehodil plášť a podložil mu hlavu. Stařec po chvíli pootevřel víčka, ale vyčerpání ho přemohlo, takže je zase zavřel a upadl do bezvědomí. Bard na nic nečekal, vzal starce, naložil jej na koně a běžel s nimi ke svému stromu.

Jakmile Bard starce sundal, koník padl vyčerpáním k zemi a už se nehýbal. Bard odnesl muže do své chatrče a položil ho na pelech. Vzal vodu, namočil do ní hadru a začal jí omývat starcovy rány. Po bližším přezkoumání zjistil Bard, že má stařec rozdrcené nohy, jakoby se po něm nějaká zlovolnost ohnala kyjem. Patrně přicestoval od Trollých plání na západě. Jakmile se Bard dobral až ke starcovu ranci, za předloktí ho uchopila studená kostnatá ruka. Stařec se rázem probral.
„Jsi dobrý člověk, chlapče?“ zachroptěl stařec. Bard se nadechl k odpovědi, ale nedokázal ze sebe dostal ani pípnutí. Už ani nevěděl, jak zní cizí hlas a teď na něj jeden mluvil.
„Jen odpověz,“ zachroptěl znovu. „Jsi dobrý člověk?“ Bard s vytřeštěnýma očima roztaženýma nozdrami mírně zavrtěl hlavou. Stařec, jakoby to ani nepostřehl, ponořil ruku do tlumoku a po chvíli z ní vytáhl malou vyřezávanou krabičku, do které by se napasovala leda sevřená pěst. „Na, tady máš,“ řekl a vtiskl ji Bardovi. „Musíš ji dopravit,“ přerušil se a dráždivě si odkašlal. „ musíš ji dopravit k Rozumbradům v Ipsel Baradir!“ zachrčel stařec a znovu zachrčel. Bardovi zacukalo v očním víčku, při těchto slovech se mu v hlavě vyjevilo plno záporných vzpomínek a on upustil starcovu ruku. Stařec Bardovi prosebně pohlédl do očí, s úsměvem položil hlavu na polštář a naposledy vydechl. Zemřel stejně, jako jeho kůň. V ledové pustině a tak blízko od svého cíle. Bard starce znovu uchopil za ruce a poskládal mu je na hrudník, pak vzal do dlaní jeho truhličku. Nebyla nijak zvláště zdobená, ale byla tam klíčová dírka, ke které Bard nedostal klíč. Zvědavost mu nedala a on nahlédl do starcova rance. Ať ho prohledával, jak chtěl, klíč tam nebyl. To Barda trochu zamrzelo. Potichu si sedl k vedle starcových nohou a mlčel. Když tu zaslechl tlukot, tlukot vycházející z truhličky. Jakoby tam uvnitř bylo žijící srdce. To barda trochu uchvátilo, ale zároveň se mu z té představy udělalo špatně. „Čarodějové jsou divní,“ poznamenal potichu, pak se ale s úctou podíval na mrtvého starce a rozhodl se, že mu vykoná řádný pohřeb.

Ještě toho dne vykopal Bard pár desítek metrů od svého obydlí jámu, což šlo velmi těžce a ztuha, a tam starce i s jeho zbylým a ničím výjimečným majetkem zakopal. S koněm měl však jiné plány. Bylo to sice kruté a stařec by jistě protestoval, ale Bard se rozhodl zvíře zkonzumovat. Venku v mrazu bylo dobře zakonzervováno a tak měl Bard dost jídla na několik dnů. Na to teď Bard ale nedokázal myslet. Přemýšlel nad tím, co mu stařec řekl  Rozumbradách a o Ipsel Baradir. K večeru se opět uložil ke spánku, a i když se mu to moc nedařilo, po chvíli usnul.

Další dny ubíhaly v obvyklém stereotypu, až na to, že tentokrát měl Bard nahlodanou mysl a stále obracel svůj zrak na sever k Torfortskému průsmyku, což bylo pohoří, tvořící přirozenou hranici mezi ničím a civilizací. V hlavě se mu ozývaly dva hlasy, jak ten jeho, který mu radil zůstat na místě a do ničeho zbrklého se nepouštět, tak ten starcův, který jej prosil o doručení dřevěné bedýnky. O co víc, že Bard strávil na jednom místě již tři roky, což bylo pro jeho hraničářské putovní choutky, jako být uvězněn v žaláři. Jednoho večera, kdy se slunce opět sklánělo blízko nad obzorem a zamrzlá pláň se proměnila v oranžově zářící krajinu, Bard opět hleděl k hrobu kouzelníka. Pak se postavil a prošel se k místu jeho posledního odpočinku, kde na chvíli spočinul a pak vydechl:

„Udělám to!“

 Zvedl se vítr, který Barda pohladil po tváři, jako děkovný dozvuk starcova hlasu a Bard se po dlouhé době opět usmál.

Následujícího rána si Bard začal pomalu a pečlivě balit. Do tlumoku si dal své věčně hořící dřevo, starcovu bedýnku, dvě čutory s rozpuštěným sněhem, trochu syrového koního masa, které mu zbylo, zabaleného do kusů látky, křemenáče, jediné teplé oblečení, které měl, sněžný plášť, přičemž přes sebe přehodil kožešinový, jenž mu doteď vysel přes puklinu místo dveří a za pas si po dlouhých dnech opět zasadil svou pochvu se starým mečem. Byl teď dozajista připraven na další nové dobrodružství, kterého čekalo za obzorem.