Hořkost a krása bytí

Na okna dopadá podzimní déšť,
nebe má barvu olověnou,
ruka se svírá v pěst,
po tváři horké slzy kanou.

Ztichl už i ptáků zpěv,
v duši osamělost,smutek a stesk,
tvář tvá těžko skrývá hněv,
takový lidský úděl jest.

Smutek život doprovází,
a nepomáhá nic,
pak ale řekneš si: ,,Co ti schází?"
Vždyť život je mnohem víc!

Zkrz závoj mraků sluneční svit,
vzduchem zněl ptáku zpěv,
ve váze žlutý růže květ,
přece jen stojí za to žít.

Na tváři široký úsměv září,
v ruce srdce z perníku,
nebe skvělo se modří,
rosa leskla se v trávníku.