srdce na stole ozobané racky

máš mě tu nahýho

nebudem nic měnit

prostě si nasedni

jsem tvůj autobus

do říše šťastného křiku

vezu vždy jen jednoho pasažéra

vyprahlou pustinou lidských srdcí

kličkujem mezi hlavolamy

zdi vylézají z dláždění

každý jednou vypění

prasknem jak bubliny

shoříme jak noviny

nevěřím ve šťastné konce

pojď dokud je čas a chuť

přitisknu si hruď

ucho mezi ňadry nechápe věčný tlukot

postavíme si stan uprostřed obýváku

obrátíme všechny hrnce na bubny

nic si z toho nedělej že tě nečtou

miláčku, máš přeci ten lítající autobus

bez tebe jsem jen smutnej stůl

vyhozený na smetiště rozvodů

pokálený od racků hledajících

pohodu

zaslepeni do sebe