Válečná láska

Byla válka a já se zamiloval.

----------------------------------

I když jsme všichni čekali, že brzy vypukne, přišla nenadále. Ráno jsem se probudil velkým křikem na ulici a zároveň bušením na dveře. Už je to tady, pomyslel jsem si, otevřel vojenské hlídce, která mě přišla jako dobrovolníka odvést, hodil na sebe uniformu a ostatní vybavení přichystané vzorně ve skříni, převzal jsem pušku a vyrazil k transportnímu vlaku.

Nevadilo mi odejít z domova. Nic, co by mě tam drželo, tam nebylo, s rodiči jsme se na sebe vzájemně vykašlali, už když mi bylo šestnáct, pes mi umřel před rokem a počítač před týdnem. Holku jsem neměl, nepotřeboval jsem ji, jen by mi překážela a těch pár dobrých věcí, co by se s ní dalo dělat, se dá dělat i jinak.

Utíkaly měsíce. Poznával jsem cizí země i lidi, jak se fronta posouvala, mrznul jsem, hladověl, potil se, poslouchal rozkazy, hrál karty, hlavně zabíjel. A tehdy, v tom všem kolem, jsem poprvé od dětství začal cítit, že potřebuji lásku.

Ne tu, která se dala koupit skoro všude, ani tu, o které kázali armádní duchovní, ani tu, kterou mě čas od času oblažovali služebně starší nebo silnější vojáci. Seznámit se s dívkou, chodit s ní, bydlet s ní, sdílet s ní všechno, spát s ní. V této situaci pochopitelně ne v uvedeném pořadí.

Poprvé jsem ji spatřil při vycházce v osobním volnu, kdy jsme trávili už týden v jedné bezejmenné vesnici, kterou bylo naším úkolem za každou cenu udržet, až doposud naštěstí proti nikomu.

Na rozhraní louky a lesa ve stínu listnáčů jsem si jí skoro nevšiml. Zpomalil jsem, lehce pokývl hlavou, nenápadně si ji celou prohlédl včetně bílého lýtka pod lehce vyhrnutou sukní a šel dál.

Dlouho jsem pak nemohl usnout a několik dní se odvažoval na louku znovu zajít s pochopitelnou myšlenkou, že už ji tam nikdy nespatřím.

Asi po týdnu jsem vyrazil znovu na vycházku a kupodivu ji na louce našel. Oslovil jsem ji, přisedl si a dal se s ní do řeči. Líbila se mi čím dál víc. Uměla naslouchat, zvláštně voněla a její ňadra pod velmi průsvitnou košilkou vypadala nádherně. Celý večer jsem si vyléval srdce a těsně po východu měsíce jsem pospíchal zpátky na posádku. Samozřejmě jsem si domluvil schůzku, zase příští den.

Každá další schůzka byla lepší. Nakonec jsem se do ní tak zbláznil, že jsem se kradl z posádky i bez opušťáku, riskuje vojenský soud, každou volnou chvíli, jen abych ji mohl vidět.

Nezdálo se, že by jí vadily mé občasné doteky, a tak jsem si brzy troufal stále víc. Netrvalo dlouho a milovali jsme se pod ledovými hvězdami navzdory okolo zuřící válce, navzdory nebezpečí, navzdory všemu a všem.

Byl jsem zamilovaný a nechtěl jsem už déle otálet. Zítra ji vezmu sebou k mé rotě a všem ji představím. Až se zvedneme, pojede s námi, abych mohl být stále s ní.

Doufám, že když to nevadí mně, nebude ani ostatním vadit, že nemá hlavu.