„O tom se nediskutuje“ Ta slova ji zněla v hlavě při každém trpkém nádechu a výdechu. Její mladé nezkažené srdce trhala na tisíce kousků. Pokaždé si dokázala vybavit, jak moc ji bolel a trýznil pocit, že její názor je nechtěný a nerespektovaný. Při každém přivření očí vidět brunátný obličej otce, jak křičí. „Jsi Everwillová, není to jen jméno, je to povinnost, chovej se tak!“ V ruce svíral sklenku s prvotřídní brandy a mezi prsty promnul kubánský doutník. Přepadl jí chabý úsměv, u vzpomínky na obranu svého já-své existence. „Nechci se vdát, za někoho koho nemiluju! Je mi to odporné!“ Vášnivý křik zoufalé naděje, kterou utlumila štiplavá bolest na pravé tváři. Cítila velkou bezmoc, šílenou, když jsi uvědomila, že její otec, nenáviděný tyran nemá slitování. „Budeš poslouchat.“ Slzy, které pálily jí stékaly po tvářích a rozmazávaly líčidla. „Lord Surrey je pro nás nejvýhodnější partie, zachrání nás před bankrotem a ponížením, které by čekalo. Copak jsem tě tak špatně vychoval, že to nechápeš?! Chce ho každá žena a jenom tobě se to nelíbí?“ Hluboce se mračil a čerstvě zapálený doutník, jindy tak požitkářsky vychutnaný, utípnul ve skleněném popelníku.

S poslední hrdostí, která jí zbývala vstala a odkráčela k sobě do pokoje. Dovřela dveře a naplno se rozvzlykala. Hlavu ponořila do studených polštářů a rmoutila se nad osudem, který ji čekal. Blesk rozčísl temnou oblohu a ozářil okna jejího pokoje. Nenáviděla bouřku, bála se jí, ale teď za ni byla vděčná. Plakala a křičela co jen mohla, a přesto ji nikdo neslyšel.

Další dny byly tak urputně stejné, že jí splývaly do jednoho. Nedokázala myslet na nic jiného, než na den, který pomalu přicházel. Sny o princi na bílém koni se rozplývaly a uvadaly, jako růže, které tolik milovala. Jejich krásu, jejich vůni, trny. Kdyby ona jen mohla být růže!

„Tohle Vám posílá lord Surrey slečno,“ špitla stará hospodyně a odkráčela dolů. Kartička, kterou položila na stolek u křesla zářila svým zlatě vyrytým jménem až k oknu, u kterého Marcia stála. Poodešla si pro kartičku, byla tak lehká, až jí přišlo, že těžší už být nemůže. „Přijď dolů, L.S.“ To na ní stálo napsané vznešeným písmem. Pomalu scházela z dlouhých schodů krůček ke krůčku k němu. Kdo vlastně byl? Vždyť ho znala, věděla co se o něm povídá a ani trochu se jí nelíbil už jen z historek, co o něm kolovaly. S chladným výrazem se objevila ve dveřích salónku a pohled jí padl na dobře oblečeného mladého muže s krutou tváří a dlouhými blonďatými vlasy. Pozoroval ji, tak důkladně, až chtěla ucuknout a schovat před ním svou tvář. Po zádech jí přejel mráz a strach v nitru se prohloubil ještě víc, když si vesele podal ruku s jejím otcem, který štěstím kypěl.

O dva měsíce později

Marcia stála před obrovským zrcadlem a dívala se do tváře neznámé ženy, kterou nepoznávala i přes to, že to byla ona. Krásné korzetové šaty, prošité perlami s velkou tylovou sukní, jí nedovolovaly dýchat a vlasy pevně stažené do přísného uzlu ozdobené krásným diadémem jí dodávaly krásu. Byla krásná, až dech beroucí. Všichni si dali záležet, aby na tak slavné svatbě bylo vše perfektní, každý detail doplňující mozaiku povrchnosti a lživé iluze, která byla vytvořena, pro lidi, co ji neznali a ani nechtěli. Každý přišel, na ten slavný den, aby se skvěle pobavil. Jak kruté, bavit se na cizí účet a vesele přikyvovat volbě neprovedené samostatně, ale s donucením. Děsila se noci, toho okamžiku, kdy bude definitivně jeho a nikdo to nezmění. Dva měsíce, šedesát dva dní, přesně tolik času uběhlo, než si uvědomila, že není úniku a chladný, bohatý a krutý Lord Surrey jí získá jako neocenitelný klenot.

Po honosném obřadu, konající se ve velkém Manor rodiny Surreyových, všichni oslavovali. Připíjeli mladému páru a přáli vše dobré do společného života.

Kolik z nich to myslelo vážně a kolik z nich to použilo jen jako klišé?

Ke konci hostiny už to nevydržela. Nemohla. Nesnesla se dál falešně usmívat a předstírat radost. S omluvou pomalu vyšla do pokoje, který se měl stát jejím útočištěm, její klecí.

Služka jí pomohla svléct šaty a rozplést vlasy, s únavou přetvářky a nespavostí okamžitě usnula.

Mohutné dveře z ebenu se otevřely a do pokoje vešel Lord Surrey. Měsíc, bojovně se deroucí do oken osvicoval tvář jeho ženy. Pohled mu sjel z jejího těla na ruku, kde se na prsteníčku třpytil diamantový prsten. Tak dlouze se na ni těšil. Tak čistá a nevinná. Nezvyklost proti děvčatům, kterým se dobýval pod sukně. Nemiloval ji a ani žádnou jinou. Neměl city, neměl srdce. Bouchnutí těžkých dveří ji probralo. Vyplašenýma očima pozorovala, jak se svlékal a ulehl k ní. „Konečně sami,“ zamumlal a ji ovanul jeho dech těžce prosycený vínem. Jeho načervenalý obličej naznačoval, že vína měl až dost. Šeptala tiše slova odporu, ale on jako by je neslyšel, nezajímala ho. Tvrdě z ní strhl košilku a stiskl ňadra. Sykla bolestí, když násilně odtrhl nohy a prudce do ní přirazil, překážka, na kterou narazil ho nezastavila, ba ještě víc přinutila k tomu, aby se v ní prudce pohupoval. Smál se jejím, plačtivým vzdychům a nedbal na ni, na těle mu vyvstávaly kapky potu a jeho těžce otupělý dech ji ovanoval čím dál víc. Když konečně přestal a odtáhl se od ní, těžce vydechla a odlehla si na bok a schoulila se do klubíčka. Chtěla nevnímat bolest, prostupující tělem, jako ostrý šíp pronikajíc do srdce. Nenáviděla ho, hnusil se jí, slyšet jeho chrapot bylo ohlušující. Život, který jí čekal po jeho boku nechtěla žít, ale jak ho ukončit? Je tolik silná nebo tolik slabá?

Na ručně vyřezávaném nočním stolku ležela dýka. Nádherná rukojeť ozdobená rubíny a čepel ostrá jako chlad. Vzala ji do ruky a pevně stiskla. Slzy, které smáčely její tvář, jakoby jí dodávaly odvahu, otočila se na něj s dýkou namířenou na jeho srdce. „Jeho smrt by nic nevyřešila, trpěla bych dál,“ zašeptala do prázdné místnosti. Převrátila dýku na sebe a sklouzla pohledem na měsíc. Svítil tak jasně a nádherně. Byl posledním co viděla, než čepel projela jejím tělem. Závěrečný výdech nebyl bolestivý a nešťastný, ale vítězný a hrdý.

Lady Marcia Surrey, tak zbabělá, že smrt pro ni byla odvážnost.