Výlet bez konce

     Bylo ráno ale zpoza odestřených záclon okna stále ještě prosakovala do místnosti tma. Rozsvítila jsem lampu a mžourala do ostrého světla žárovky.
     Půl šesté. Přešla jsem do koupelny a pustila vodu. Vlasy se stáčely do kroužků mezi bublinkami pěny a přes mokré řasy byl svět jako poskládán z malých barevných koleček.
     Namalovala jsem se. Jen dva černé tahy a zbytek pudru. Ještě zvýraznit řasenkou.
Je ráno. Za chíli začne svítat, je čas jít.

     Je čas jít. A při té myšlence jsem se maličko pousmála, tak jak mi prošly časem zapadané vzpomínky hlavou. Z metra jsem vystoupila na docela osamělém konci Prahy. Z centra se sem normálně nedostanu. A všichni tady mluví česky, kdepak, tohle už není žádná Praha.
     Dva a dvacet minut do odjezdu. Otevřela jsem knihu. Na obalu bylo napsáno: "Láska je jen slovo" To je ale hloupost. Láska je nádherná. Láska jsou dva lidé. Láska jsou jeho zářící oči a otevřená náruč. Láska je (po)cit, co se usídlí někde uvnitř hrudi. A je příčinou, proč sedím v utobusu vedle postarší paní a obě dvě ujíždíme pozvolna se měnící krajinou.

Pomáhám jí se připoutat. Je krásná, tvář protkaná vráskami zkušeností,hluboké oči, pěstěné nehty a rtěnku stejné barvy jako lak. Tmavý kostýmek a bílá košile.
Usmívá se. "Jedu poprvé, je to moc znát, viďte?"
"Ale ne." Usměju se i já a cesta před námi běží.
"Jste moc hodná a vy umíte jednat s lidmi."
     Smějeme se na sebe a povídáme o Bernu, kde žije a o měste kam jede navštívit svou sestru.
     Loučíme se a já dostávám nabídku na návštěvu Švýcarska. Ale kdepak já bych mohla. Nepostojím, neposečkám dnes jsem tady a zítra úplně jinde.
Ji čeká její sestra a mě? Smějící se kluk s černými brýlemi na očích.

     Třesou se mi ruce a zuby narážejí o sebe a já nedokážu říct jetsli je to zebavým ránem.
Tady je přeci vždy o několik stupňů chladněji. Jdeme ulicemi a snažíme se povídat. Jde nám to. Vybereme kavárnu a sedíme v teple vychutnávajíc vůni přítomnosti.
"Tobě se nechce domů, viď?"
"Ne," usmívám se. "Dnes je tak krásně."
     Zase se procházíme ulicemi. Sluce zacalo hřát a proměnilo chladný podzim v babí léto. "Chceš vidět jak si spravuju byt?" Přikývnu. Jdeme lesíkem až k modré vodě přehrady, kde hlasitě dovádějí kachny.
Otevře branku a seběhne po schodech. Znejistí...

     "Potkal jsem holku..." A v té chvíli mi dochází, že se mi to už nějakou dobu snažil říct.

     Tiše se usmívám. "Je to krásný. Bude se ti tu dobře bydlet. A třeba jednou pozveš tu svou slečnu."
 Usměje se a podívá se z okna. "Je tady. Spí."

     Velmi tiše se usměji a rychlým krokem stíhám nejbližší autobus. Kam? Snad domů.
Protože vím, že láska... je jen slovo.