Bez skrupulí

Bylo parné odpoledne, tak jsem se šla vysrat svojí máti na hrob, za to, že mě neměla nikdy ráda. Fotrovi se tam taky vyseru, hned vedle urny, protože si umřel, a mě tu nechal, i když jsem mu říkala, že potřebuju pomoct.

Z práce mi volali, proč tam nejsem, a musela jsem jim vysvětlit, že bych sice moc ráda přišla, ale že se mi nechce a krom toho, když jsou takový vedra, to chodím vždycky máti srát na hrob, a to přece musej pochopit.

Lapla jsem toaleťák, abych nemusela rvát listy z kaštanů a vzala jsem to přes park, kolem dětskýho hřiště. Na lavičce se tam mačkaly tři báby, všecky cecky ven a kojily vošklivý mimina jak o závod. Jenže mně se začalo už chtít. Tak jsem si k nim přičapla a vytlačila tam super hnědáka, že mi až voči lezly z důlků.

Báby hned začaly ječet, že jsem prase, že jim tam u toho kojení seru. Tak jsem jim řekla, že proč mi voni u toho sraní kojí, že mě to docela pobuřuje a zdá se mi to hnusný. Sraní je přece naprosto přírodní a krásná záležitost a krom toho, je to taky dobrý hnojivo. No, musela jsem utéct. Málem mě ceckama umlátily.

Na hrobě jsem už nemohla nic vytlačit, přemejšlela jsem o tom, že bych se pro to hovno vrátila, ale fakt jsem se bála.

Tak jsem na ten hrob aspoň plivla a řekla jsem máti, že to posrala, a že teďka musím rvát hromady prachů psychologovi, abych si nehodila mašli. Na fotra jsem byla trošku mírnější, protože mě měl rád, ale  stejnak má u mně vrub.

Když jsem se vracela přes park, báby už tam nebyly, ale mně se už zase chtělo, tak jsem si stáhla tepláky a vysrala se tam rovnou na tu lavičku. Bylo to sraní na protest.

A to nejen proti nim.