Vlak do dalšího života 2. část

 

Karla už notnou dobu seděla na kraji lesa a sledovala louku. Před chvílí dosbírala plný džbánek malin a teď odpočívala před cestou zpátky.

Vzala jich pár do dlaně a pak si je vsypala do úst.

 

Sladké, nakyslé, trpké! Jako celej tenhle podivnej kraj. Krásný chvíle jsou, když je slunce, ale jakmile zajde... Není nic mezi! Jenom krásně a nebo smutno.

Ale mě je stejně víc smutno. Týdny a měsíce tady a já si pomalu zvykám na tuhle realitu. Doma mě tatínek vozil autem a s mamkou jsme chodívaly nakupovat do obchodních domů. Večer někdy do biografu nebo třeba do divadla. V létě na plovárnu k Vltavě … s kamarády ze školy.

Tam už se nejspíš nevrátím, tak si budu muset zvyknout na továrnu s nitěma, uslintaný dědky, upracovanýho strejdu pod pantoflem a ten podivně hořko – sladkej nádech zdejšího života.

Už to nemůže trvat dlouho. Všichni rozumný lidi o tom mluvěj. A až válka zkončí, ihned se seberu a pojedu zpátky k nám do Prahy, tam si koupím kafe a zákusek v cukrárně a poběžím domů.

 

Nasypala si mezi rty další hrst malin a rozdrtila je jazykem o patro.

 

Sladké, nakyslé, trpké!

 

Zvedla se, oprášila si dlaněmi sukni, popadla džbánek a vykročila loukou dolů k Jetřichovicím.

 

Vydrž! Brzo to zkončí a budeš moct domů.

 

 

---

 

 

Horst s ním už notnou chvíli třásl. „Tak se probuď. Nemáme moc času kluku.“

Když si Tomáš dostatečně protřel oči, spatřil jstrýce ve staré lesní blůze, s kloboukem na hlavě a opásaného stočeným lanem. Na zádech měl batoh a jeden mu podával. „Na, ber!“ Do ruky mu strčil kus chleba a salámu. „Najíš se po cestě! Jdeme!“

Vykročili a v údolí se válela mlha a bylo ještě ranní šero.

Strýc šlapal rázně vpředu a on jej sledoval. Šli nějakou dobu po silnici a pak uhnuli přes louku ke stráni, kterou začali okamžitě zdolávat. Nejprve to šlo docela dobře, bylo totiž možné se přidržovat kořenů a šplhat po nich do příkrého svahu, ale pak dosáhli míst, kde byly jen nánosy starého jehličí a listí. Nebylo se čeho držet a často se tak nedobrovolně sesunuli o několik metrů zpátky.

Jakmile dosáhli vrcholu, unaveně usedli a pozorovali, jak se slunce překlápí do údolí a naslouchali zvukům probouzejícího se lesa. S přibývajícím světlem se začaly všude kolem zjevovat obrysy a pak jasné obrazy skal a skalních stěn.

„Neni čas, jdeme!“ Horst už stál a podával ruku, aby mu pomohl se zvednout.

 

Je nezničitelný tenhle Horst. Je mu určitě přes padesát, leze tady jako mladík a ještě má síly mi pomáhat.

 

Šlapali několik desítek metrů přímo po hřebeni a slunce už začínalo hřát a les hučel bzukotem hmyzu. Mravenci se probudili a začali zběsile poletovat a plnit své úkoly až do úmoru nehledě na válku nebo režim.

Nakonec stanuli u skalní průrvy, Horst se sehnul a spustil do ní nohy a pak i zbytek těla.

„Pojď za mnou! Neměj strach,“ pokynul hlavou a zmizel ve škvíře.

Tomáš seskočil za ním a octnul se v jakési jeskyni, která ovšem ústila do třicetimetrové propasti, takže jediný vstup byl ten, jímž právě dorazili.

Strýc ze sebe začal sundavat veškerý náklad a on tedy taky odhodil batoh. „Co tady strejdo?“

Přestal štrachat v batohu a zaraženě se podíval. „Tady budeš teď nějakou dobu bydlet hochu.“

„Tady budu bydlet?“

„Já vím, není to nic moc, ale nemáme na výběr. Kdybych ty Němce vyhodil hned, tak na sebe akorát upozornim a jsme oba v kelu a to raz dva. Takže tady vydrž do konce srpna a pak tě ubytuju u sebe.“

Vykulil oči. „A co jídlo? A voda? Kde to tady seženu?“

Horst se zasmál. „Promiň, to jsem ti měl říct hned. Každej druhej den ráno se sejdem pod kopcem, na kraji louky. U toho balvanu. Tam ti vždycky něco zanesu.“ Zašátral rukou do batohu. „Tady jsou nějaký potřebný věci do začátku.“ Vytáhnul chleba, dvě konzervy, kus salámu a sýra, vak s vodou, sirky, deky na spaní, nůž a sekyrku. „Nemám už moc času. Na houbách nebejvám tak dlouho, navíc musim ještě nějaký nasbírat, abych nebyl podezřelej.“ Uculil se na něj, aby narušil tíživou atmosféru. „Pozítří se uvidíme u balvanu. Zdar.“ Vysoukal se průrvou nahoru. Bylo slyšet ještě pár kroků a pak ticho.

Tomáš doufal v lepší ubytování, ale bylo těžké se na Horsta zlobit; nebyla to jednoduchá situace a on ho mohl taky klidně vyhodit. Rozhlédl se po svém bytě a pak vstal, aby se podíval také z okna.

Výhled byl excelentní: vrcholky statných stromů úpně zakrývaly údolí pode ním a v dáli mohl pozorovat skalní stěny a pískovcové věže. Nespatřil žádnou chalupu ani člověka, jen káně kroužilo nad loukami a pátralo po kořisti.