Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVlak do dalšího života 4. část
16. 10. 2010
0
0
492
Autor
DaniiMann
Při snídani Tomáš přemýšlel, co by mohl přes den dělat a rozhodl se, ze všeho nejdříve prozkoumat okolní terén kolem svého příbytku. Vylezl tedy škvýrou nahoru a vydal se vlevo po hřebenu a protože byl další krásný a slunečný den, otevíraly se před ním ty nejúžasnější pohledy na skály vyčuhující z lesů, na louky a modrou oblohu … na všechno klidné, čisté, opravdové.
Najednou však zaslechl hlasy – jakoby dívčí zavísknutí a za chvíli zase.
Ztrnul a natáčel pomalu hlavu, aby nejlépe zachytil ten zvuk a směr, ze kterého přichází. Znovu zavísknutí!
Přikrčil se a postupoval obezřetně dál až na konec skalního hřebenu. Vpravo od něj vedla průrva, kterou bylo možno sestoupit níže do tmavé a vlhké rokliny, plné spadaných a tlejících stromů a soušek. Vlevo v hloubce šuměla řička.
Přímo pod ním se však rozkládala malá loučka, takový lesní palouk, kde potok jen tiše plynul. Spatřil tam tři dívky sedící na břehu s nohama ve vodě. Zázrak! Palouk byl takový světle zelený ostrov v tmavozeleném moři okolních lesů a v jeho rohu tři bílá místa. Tři nepoznaná místa, tři dívky! Sedí, povídají si vesele a vedle sebe mají položené košíky.
Líbí se mi být v blízkosti lidí, i když jen takhle. Mám spoustu času, tak kam bych spěchal? Jedna z nich, ta napravo, se opřela o lokty a zaklonila hlavu. Sedí, máchají nohama a vstřebávají sluneční paprsky. Nejraději bych si stoupl a zavolal na ně. Hej holky! Tady! Táádýý! Seběhl bych k nim a povídal bych si s nima. Dlouho jsem nemohl s nikým pořádně mluvit. Dva týdny na útěku o samotě, potom pár vět se strýcem a teď samota v lesní sluji.
Závistivě sledoval jejich štěbetání, ale zaslechl vždy jen chichotavý smích, který přinesl vánek přes údolí. Přesto je bez ustání pozoroval až do okamžiku, kdy se chopily znovu svých košů a odcupitaly pěšinou přes loučku a pak zmizely v lese.
Po zbytek dne se Tomáš potloukal po hřebenu a přilehlých stráních a roklinkách. Cestou pojedl nějaké borůvky a maliny a objevil malinkatou studánku pod balvanem. Voda v ní zapáchala sírou, ale jinak byla chutná.
Od Horsta věděl, že některé studánky jsou zde takto navoněné, ale není třeba se ničeho obávat a je možné vodu běžně pít. Tento nález mu udělal radost, protože měl neustále strach o vodu.
Slunce se začínalo sklánět k obzoru a tak se raději vydal zpět do svého příbytku a těšil se, že se druhý den ráno zase shledám u balvanu se strýcem Horstem.
---
Karla zvedla plechový hrneček a nabrala si trochu vody, aby se napila v parném dni.
Jak mi tahle práce už nevadí, tak na tyhle krůty kolem si snad nikdy nezvyknu. Ty jejich pohledy, jako bych jim něco brala.
...
Možná jen nemůžou zapomenout mým rodičům, že nechtěli žít v tý jejich Říši a raděj odešli ze sudet.
Jsou to můry a nikdy mě nepřijmou. Jsem Němka, ale pro ně jsem zrádkyně.
Vyšla na dvůr zalitý sluncem a spatřila statného muže středních let s brašnou na nářadí.
Okamžitě se rozzářila. „Dobrý den, Horste,“ zavolala vesele.
„Zdravím, Karlo,“ ozval se a zamavál.
Otočila se a odkráčela zpět do dílny, protože krátká přestávka právě skončila.
On je jediný dobrý člověk tady. Nesoudí.
---
Noční běsy ho opustily, ale první dny se jen povaloval pod převisem nebo sledoval dívky na louce a pak měl v noci problémy se spánkem. Často mnoho temných hodin proseděl u ohně a usínal až nad ránem.
Vracely se mu vzpomínky z Německa, vzpomínky na rodiče, na Martinu a na všechno sladké, co se před válkou jevilo jako samozřejmé. Vzpomínky na všechno, co mělo přijít, ale nepřišlo, neboť přišlo stěhování národů.
My Češi jsme ještě spolu s některými vyvolenými určeni k práci pro Říši.
Hrůza?
Kdepak!
Jsou národy, co nedostaly jedinou sebemenší šanci. Jsou prostě na Odstřel.
Hrůza? Jo, je to hrůza a příšerný zvěrstvo, ale z nějakýho důvodu se tyhle věci dějou a Zeměkoule se točí dál; slunce vychází a zapadá, nebesa se nezřítila, Bůh nesestoupil na Zem ani neposlal dalšího Spasitele. Nic!
Z hlediska dějin jsme jen bezvýznamný zrnko populace, číslo v kolonce a naše muka nikoho nezajímaj. Všichni mlčí, je ticho.
A jak dlouho se ještě budu muset skrývat? Vím, že na konci léta půjdu bydlet ke strýci, ale co dál? Válka se možná chýlí ke konci, ale to už se chýlí dlouho. Co když se Hitlerovi podaří vyrobit nějaký ty zázračný zbraně, jak píšou ve Volkischer Beobachteru, a válka se potáhne ještě několik dalších let? Dokážu tady v případě nutnosti žít i několik roků? Několik roků v osamění!
Od Horsta neměl žádné zprávy o tom, co je s rodiči. Dalo se ovšem předpokládat, že se na něj přijdou domů zeptat.
U strýce to nehrozilo. Nikoho by totiž nenapadlo, že jsou příbuzní a že by se tady tudíž mohl skrývat. Jako děti mu vždycky říkali strýčku, ale není bratrem ani matky ani otce a když se na to jednou Tomáš otce ptal, řekl mu, že Horst je bratranec jeho děda.
Neznal pravdu, nicméně zřejmě byli dostatečně vzdálení příbuzní na to, aby nevzbuzovali podezření.
Jednoho studeného srpnového rána se sešel u balvanu na pravidelné schůzce se strýcem. Přišel tiše s hlavou zasunutou mezi rameny, díval se do země a bedlivě sledoval cestu.
„Ahoj chlapče, jak se daří?“ Věta, jíž začínal každé setkání. Okamžitě sňal batoh ze zad a podával mu dvě konzervy a kus chleba. „Co je s tebou?“
„Nevím strejdo, … jdou mi hlavou divný myšlenky.“
„O co jde?“ starostlivě ho sledoval a snažil se zachytit jeho pohled.
„Jsem tam strašně sám! … Jenom já a myšlenky.“
„Vydrž chlapče, hlavně vydrž! Už jenom chvilku. Čtrnáct dnů, lufťáci vypadnou a bude to lepší. Uvidíš, že jo!“
Tomáš si trhnul kousek chleba, strčil ho do úst, ale okamžitě se začal v puse zvětšovat a nechtěl postoupit dál. „Ja vim. … Musim to vydržet.“ Sousto mu v ústech vyschlo na troud a nebylo možné jej polknout. Sevřelo se mu hrdlo. „Už jenom dva týdny.“
„Mrzí mě to, kluku. Fakt jo, ale nemůžeme riskovat. Prostě nemůžeme! Kvůli tobě nemůžeme! … Cejtim se hrozně, když tam sedim s těma lufťákama v chalupě, venku prší a já vim, že ty sedíš tam nahoře sám. Mrzí mě to, kluku.“
„Strejdo to né! Jseš skvělej, … perfektní! Kde bych byl bez tebe? … To je moje chyba, … byl jsem zvyklej bejt pořád mezi lidma. I v tom podělanym Raichu. Vždyť mě znáš, nic neudržim, žádný tajemství prostě nic. Každýmu o sobě hned všechno vykecám a doteď jsem byl o samotě v jednom kuse tak maximálně pár hodin,“ třásl se mu hlas, „Chodim se koukat na holky, který na pasece seděj a klábosej, přitom si ráchaj nohy ve vodě. Bože, jak já jim závidim strejdo! Jen tak si kecnout a povídat, to by bylo žrádlo!“
Horst stál naproti němu, zaujatě ho sledoval a čekal až domluví. „Dobře kluku! Těch čtrnáct dnů ti neodpářu, ale něco bych pro tebe měl. Něco na zlepšení tvýho stavu! Duševního …,“ naznačil, že si zakrývá nos před zápachem. „ … i toho tělesnýho!“
Vzal ho kolem ramen, otočili se bokem a ukázal na místo nejvhodnější ke sledování jeho chalupy z této strany údolí. „Tam si dřepneš a budeš koukat směrem k mojí chalupě. Uvidíš jenom kousek zahrady, … asi tři stromy. Mý lufťáci dneska jedou na celodení výlet do Rumburka a až vypadnou, tak na ten poslední strom vyvěsim rudej hadr. Jakmile ho spatříš seběhneš po stráni přímo dolů k silnici,“ zarazil se a vztyčil varovně ukazovák směrem k nebesům, „ROZHLÝDNEŠ SE! A pak, když nikdo nepude ani nebude v dohledu, OPATRNĚ přejdeš ke mně. Tam se dozvíš ostatní.“ Mrknul jedním okem a rozhlédnul se po loučce za nimi, po níž se plazila nepříjemná ranní mlha.
Konečně něco! Cokoli, co mě zabaví a vytrhne ze stereotypu vítám a navíc Horst slibuje něco na zlepšení mého stavu.
Vrátil se do svého příbytku, aby uložil zásoby potravin do skály a ihned se vydal hledat ono místo, které mu doporučil Horst. Kupodivu jej našel poměrně rychle, což bylo vzhledem ke zdejším podmínkám více než výborné. Orientaci tu ztěžují propojené hřebeny a vrcholky skal, hluboká údolí a jednotlivé rokliny mezi nimi jsou hluboké a temné a hlavně podobné jedna druhé.
Dřepl si za mladý jehličnan s hustou korunou a otevřel se mu pohled na nejzažší cíp strýcovy zahrady.
Všechno funguje, sláva!