Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVlak do dalšího života 5. část
17. 10. 2010
0
0
421
Autor
DaniiMann
Proběhla podél potůčku, pak po cestě na kopec a znovu dolů přímo mezi chalupy v Jetřichovicích. Když došla na křižovatku, zahlédla koutkem oka, že na zahradě stojí se svým manželem jedna z dělnic ze strýcovi továrny.
Nedá mi pokoj ani po práci krůta jedna.
Karla okamžitě stočila pohled směrem na Mariánskou skálu a dlouze si ji za chůze prohlížela. Když už cítila, že je dostatečně daleko, zvolnila krok a jakmile to šlo, zabočila do lesa a šla raději po jeho kraji.
Půjdu lesem. Třeba najdu nějaké maliny nebo borůvky už tady a nebudu se muset trmácet až na svoje místečko. Taky tady nejspíš nepotkám žádnou z těch babizen z továrny.
Schovávám se v lese před světem … před válkou … před Nima …
Kráčela po kraji lesa souběžně se silnicí a po chvilce mezi stromy prosvítal štít Horstova domu.
---
Možná za hodinu uviděl strýce, jak kráčí po zahradě s červeným fáborem v ruce. Na nic nečekal a okamžitě se začal posunovat po stráni dolů k silnici. Ještě spatřil odcházející lufťáky, tentokrát postarší pár s batohem a holemi.
Jedou si klidně na výlet do Rumburka. Kolem řádí válka, lidi umírají po tisících a tihle dva si jedou na výlet. Zvláštní doba.
Zahučel do houštiny u silnice a nervně těkal očima, aby se přesvědčil, že je vzduch čistý. Vlevo, vpravo, vlevo, vpravo! Už už se chystal vyskočit a jako blesk se vrhnout přes silnici na strýcův pozemek, když ...
„Potřebujete pomoct? Stalo se něco!“ zeptal se zpoza jeho zad dívčí hlas.
Všechno se v něm zastavilo a nejprve naprosto ztuhnul, jako brouk předstírající smrt. Vzápětí se mu sice opět obnovil krevní oběh, ale zachvátila jej panika, protože neměl pro tuto situaci připravený žádný krizový plán, žádnou lež či výmluvu, avšak bylo třeba reagovat rychle.
Ohlédl se a stála tam krásná dívka s kaštanovými vlasy a džbánkem v ruce. Byla roztomilá a hned ho napadlo, zda se nejedná o jedno z děvčat, které sleduje ze skály. Bylo však třeba honem vymyslet něco, co by jí předložil a znělo to věrohodně.
„Buď potichu prosím tě! Chtěl bych strejdu překvapit,“ polohlasem jí podal vysvětlení a zamračil se.
Zřejmě se jí dotknul, neboť beze slova odešla.
Srdce mu bušilo, ale zdálo se, že to zvládnul. Zároveň se na sebe zlobil, že byl tak nepozorný a obyčejná holka se džbánem mu vpadla do zad. Doufal, že nebude tuhle svoji příhodu nikde vyprávět, že pro ni byla dostatečně bezvýznamná. V tuhle prázdninovou dobu se tady motá dost neznámých lidí, takže věřil, že to vyjde.
Mám to říct Horstovi?
Doběhl ke strýci na dvůr, ten ho objal a on začal od té chvíle váhat a přemlouvat sám sebe, aby se Horstovi přiznal, že jej ta dívka uviděla.
Horst mu přiléval teplou vodu do kádě a Tomáš se drhnul kartáčem a mýdlovou vodou. Velký temný kocour ho z povzdálí s nechutí sledoval a mhouřil oči.
„Je to zvláštní, viď kluku? Je to jako kdysi,“ usmál se strýc a položil hrnec na plotnu. „Jenom pořád čekám, kdy přijdou vaši ze špacýru nebo z hub.“
„Hm, škoda.“
„To bejvávalo pěkný. Celej rok jsem tu bejval sám a v létě jste přijeli vy a trochu to tady ožilo. Těch lumpáren, co ses tady jako dítě napáchal ...“
„Strejdo! …“ přerušil ho.
Otočil se od plotny a v rukou stále držel rendlík.
„Bylo to pěkný … bejvávalo to pěkný. … Pamatuju si to. Poslední měsíc tam nahoře nedělám nic jinýho, než že vzpomínám na prázdniny tady, ale už mi to nedělá dobře. Rozumíš mi? Víš, jak to myslím?“ naléhavě k němu hovořil.
Vydechnul a zvolna se otočil k plotně. „Rozumim ti. … Jsem nervózní a melu. Mrzí mě to všechno, … že musíš bejt tam nahoře a v mý posteli se zatím válí nějakej nácek.“
„To ne strejdo, to ne! Takhle to nemůžeš brát. Musíme bejt opatrný. … Jenom … jenom nerad vzpomínám, protože se mi pak hodně stejská.“
Stále neměl odvahu přiznat, že potkal dívku se džbánem.
Strýc se zatvářil bodře. „Tak dobrá kluku. Kašlem na nostalgii, kašlem na vzpomínky! Ať to nějak zvládnem, … co myslíš?“ Na stůl postavil dva panáky pálenky.
Za půl hodiny seděl u stolu a v břiše ho hřála bramboračka s houbami a tři sklenky pálenky. Cítil se skvěle a zdálo se mu, že klidně počká na příchod strýcových hostí, pozdraví je a bude se s nimi do noci bavit o krásách Saska a Porúří.
Na to ale nebyl čas a Horst mu tedy hodil na záda batoh, vyšel na zahradu a pak na silnici. Rozhlédl se a následně dal znamení, aby se Tomáš vytratil stejnou cestou zpátky.
Bylo pozdě odpoledne a bylo dusno. Když začal stoupat strmou strání vzhůru, okamžitě se na něj slétly všechny mušky a všelijaká havěť z širokého okolí, která ucítila pach potu. Nohy měl těžké a popruhy batohu se mu nepříjemně zařezávaly do ramenou. S vypětím všech sil se vyšplhal na vršek stráně, svalil se na zadek a ztěžka oddechoval; pot se z něho řinul a ve spáncích mu pulzovaly zvuky srdce.
Proč to všechno vlastně podstupuju? Proč se tady trápim jako poustevník uprostřed divočiny? … Možná jsem měl čekat s ostatními až válka skončí a němci nás nechají odejít domů, ale já už dál nechtěl čekat a snášet tu ubohost a ponížení. Jako otroci! Novodobí otroci.
Raději budu žít jako poustevník ještě měsíce, ale dál už nemůžu žít jako otrok ani jeden den. Pokud mě chytnou, nejspíš mě zastřelí nebo pověsí, takže nemám na výběr. Svou cestu jsem si poprvé v životě zvolil sám. Žil jsem s rodiči a byl vzorným synem, jenž naslouchá jejich přáním a plní jejich vůli. Pak jsem byl nucen opustit rodinu a žít ve stádu řízeném veliteli a o mém konání opět rozhodoval někdo jiný – němci.
Nyní seděl svobodný, před nějakou chvílí ještě umytý, poustevník na vrcholku hřebenu a mhouřil oči proti ostrému slunci. Nebe se však začínalo od západu pomalu zatahovat a blížila se bouřka. Bylo nutno se rychle dostat domů. Tomáš měl nejisté nohy a tak zvolil raději opatrnou chůzi.
Po několika minutách však přihnal vichr temné mraky s lijákem přímo nad jeho hlavu. Stromy se ohýbaly a praskalo v nich a skřípalo; les v údolí hučel jako mořský příboj a do toho všeho dunivě hřmělo. Provazy deště bičovaly koruny stromů a vichr z nich setřásal vodu dolů na osamoceného poustevníka.
Naprosto vysílený a promáčený prolezl škvírou a seskočil pod převis. Stáhnul ze sebe mokré svršky a rozdělal oheň, aby se zahřál a nenastydl. Seděl nahý u ohně a bouřka se pozvolna vzdalovala.
Až nyní si znovu vzpomněl na dívku se džbánem, která ho odhalila dole u silnice. Třásla s ním zima a kýchal, po bouřce se výrazně ochladilo.
---
Všechny ty hnusný odporný věci tam … za mnou. Smrt, umírání, strach...
Kurt se bezděčně podíval směrem, kterým usoudil, že je východ. Všiml si přitom postaršího sedláka, jenž ho pozoroval, a který rychle odvrátil pohled.
Čumí na mě a na mojí chybějící nohu. Parchant, co si válel šunky doma a my museli Tam do těch sraček. A teď na mě čumí.
Napil se piva a zkontroloval na velikých nádražních hodinách čas do příjezdu jeho vlaku.
Ještě hodinu a půl!
Hostinský najednou donesl na malém tácku jednu osamocenou sklenku šnapsu. „To ti vojáku posílá tamhleten chlap,“ řekl a ukázal rukou na sedláka.
Kurt se podíval a sedlák držel také jednu sklenku a lehce kývnul hlavou. „Můžu si přisednout vojáku?“
„Klidně pojďte.“
Sedlák si opatrně přisedl a vytáhnul fotografii. „To je můj Franz. Slouží někde na východě a zadržuje Ivany,“ usmál se muž a vzhlížel k fotografii. „Co ty hochu? Kde si sloužil?“
„Taky na východě,“ pronesl zastřeným hlasem Kurt.
„Neznáš mýho kluka?“, dotíral sedlák. „Slouží u dělostřelců.“
„Neznám. … A proč ste si ke mně vůbec přised?“
Muž se zarazil. „No … no ...“
„Chtěl jste uklidnit, že váš kluk žije?“ zvyšoval Kurt hlas.
„No, chtěl jsem si jen popovídat,“ blekotal nervózně sedlák.
„Popovídat? Chcete, abych vám povídal?“
Sedlák jen zmateně naprázdno polknul a ohlédnul se po hostinském.
„Chcete slyšet, že bojujeme do posledního náboje a muže? Chcete slyšet, že Rusové maj absolutní přesilu a naši vojáci se krčej v dírách, zatímco ten váš Franz nemá co naládovat do kanónu?“ hulákal Kurt na celou hospodu.
Přikročil k němu hostinský. „Tak hele vojáku, na takovýhle řeči tady nejsme zařízený. Takže jestli je chceš vést i dál, tak radši vypadni a nevotravuj tady slušný hosty,“ řekl rázně a dodal, „A jestli se ti to nezdá, tak můžu zavolat vojenský četníky a ty už ti srovnaj názory!“
Kurt vyšel ven na perón a sedl si na lavici.
Ještě hodina a čtvrt. A ta uříznutá noha už vůbec nebolí.
---
Byla to ale moje volba – raději svobodným poustevníkem, nežli otrokem.
Zabalen do přikrývek usnul Tomáš těžkým a přerušovaným spánkem a uprostřed noci jej probudily otřesy jeho vlastního těla.
Měl zimnici, kterou způsobovala horečka a znovu a znovu chrchlal. Roztřesenýma rukama se rozbalil z dek a stanul uprostřed noci nahý, aby se navlékl do svého oblečení, které sušil poblíž ohně.
Některé kusy byly ještě vlhké, ale neměl na výběr. Nahonem na sebe navlékl vše, co našel a znovu se zabalil do dek. Ještě nějakou chvíli se nekontrolovatelně třásl a pak se v něm rozlilo horko. Ovšem za okamžik měl pocit, že se horkem zadusím.
Zkusil rozdělat oheň, ale nebyl schopen škrtnout sirkou, takže po zbytek noci blouznil v polospánku a bez ohně. Nad ránem se vše uklidnilo a ztichlo a lesem se neslo jen jeho kašlaní.
Druhý den celé dopoledne ležel jako mátoha a dokázal maximálně sáhnout pro vodu, aby se trochu napil. Neměl chuť k jídlu a neustále mu bylo na zvracení, zřejmě vinou horečky, která se ho držela vytrvale. Přemýšlel, jak se zítra v tomhle stavu dostane dolu k Balvanu na schůzku s Horstem a napadlo ho jediné. Cestu zná dobře a tak vyrazí dříve, už za tmy a bude doufat v jasnou noc. I tak měl obavy, aby se tam vůbec dostal.
Když mělo dojít k tomu, že měl vyrazit k Balvanu, bylo mu snad absolutně nejhůř, ale přesto se nadzvedl a posadil. Nebylo to nejhorší, ale jakmile se postavil, cítil jak má slabé nohy a jak se celý třese jako sulc. Unaveně pohlédl na černou štěrbinu nad svou hlavou a vydal se na cestu.
Každou chvíli odpočíval a někdy i usnul a pak se musel znovu složitě přemlouvat k dalšímu postupu. Nahoře na hřebeni se šlo dobře, protože noc byla opravdu světlá, ale když sestupoval po strání do rokliny, jen těžko rozeznával obrysy jednotlivých stromů a balvanů.
I přes to, že vyrazil dříve než plánoval, dorazil na schůzku se spožděním a totálně zbědovaný. Strýc už ho netrpělivě vyhlížel a s úlekem téměř vykřikl, když se mu Tomáš zhroutil k nohám.
„Tys to vypil všechno, viď kluku?! Nemůžeš se ale poflakovat po skalách vožralej! To je moc nebezpečný!“
„Strejdo neblázni...!“ obrátil na něho svůj zoufalý a horečnatý obličej.
Horst mu sáhnul na čelo. „Ježiši kluku, vždyť ty hoříš!“
„Je mi děsně strejdo, … vyrazil jsem po půlnoci, abych to vůbec stihnul! … Asi jsem nastyd nebo něco.“
Otíral mu čelo a tvář čistým kapesníkem a dumal, jak pomoct. „Co s tebou uděláme? To sis to nemohl nechat až budeš u mě?“ zlobil se naoko a vykládal všechny potraviny z batohu. „Počkej tady, musim bejt rychlej, než se probuděj!“ sotva to dořekl, svižným krokem odešel.
Vrátil se asi za půl hodiny z dalším zavazadlem, posbíral vše a strkal Tomáše před sebou do svahu. Po nekonečné a strastiplné cestě se konečně dovláčeli až do příbytku a Tomáš okamžitě usnul.
Když se probudil, Horst už byl pryč, ale zanechal zde náhradní teplé oblečení pro případ propocení, rozdělal oheň a uvařil čaj z borůvčí, do nějž přidal med a celou sklenici tohoto skvostu nechal ve skále. Zanechal zde i útržek papíru s napsaným vzkazem:
Musel jsem už odejít. Pošlu ti sem opatrovníka, tak čekej a nelekej se. Zásoby ti donese on. Horst.
Tomáš si olíznul seschlé a popraskané rty a napil se čaje s medem.
Po nebi se rychle posunovaly četné mraky, bílé a zespodu lehce našedlé a mezi nimi vždy nakrátko vykouklo slunce. Dlouho ten opakující se jev pozoroval a bavil se různorodostí tvarů všech plujících oblaků až jej to ukolébalo k dalšímu těžkému a horečnatému spánku.
Realita se protínala se záblesky z bombardování, kdy utíkal a kolem hvízdaly pumy a práskaly exploze a hučely motory. Jakmile pootevřel víčka, ujistil se, že je stále tady a okamžitě znovu usnul. Tím se ovšem vrátil TAM. Neustále se mu zjevovalo borcení budov a hučení ohně. Viděl mrtvoly, které byl nucen přeskákat při svém útěku. Jen tak ležely na cestě s vyvalenýma očima a otevřenýma pusama...
Když poněkolikáté otevřel oči, spatřil dívku, která byla k němu otočena zády a lámala větvičky na oheň. Nejprve ho to vůbec nevyděsilo, ale jakmile přišel zcela ke smyslům, poněkud se polekal.
Netušil o koho jde, ale pak si vzpomněl na vzkaz, že přijde opatrovník.
---
Zastavil se v konzumu a pak s brašnou na nářadí směřoval po silnici do kopce. U každého druhého plotu se zastavil a prohodil pár zdvořilých slov.
Celý udýchaný vystoupal na vrchol, aby se okamžitě zase spustil z kopečka k továrně.
„Dobrý den Horste,“ volal z dálky majitel továrny, který byl právě na dvoře, „Děje se něco?“
Horst došel až k němu. „Ale nic. Jen se chci ještě podívat na tu mašinu, … no jestli to drží.“
„To jste hodnej Horste. Vypadá to bejt v pořádku...“
„Jen na to mrknu a hned padám, mám doma práci. Neobtěžujte se,“ usmál se Horst, „Já vim, kde to je.“
Prošel zkušeně dlouhou chodbou a zašel do skladu. Tam pozdravil dvě dělnice a většími dřevěnými vraty se dostal do haly. Vlevo vzadu stála Karla.
Došel k ní, položil tašku s nářadím a předstíral, že něco hledá. „Potřeboval bych s vámi mluvit Karlo,“ řekl aniž by se na ni podíval.
„Tak mluvte,“ uchichtla se pobaveně.
„Byl bych radši, kdybyste se stavila odpoledne u mě. Je to možný?“ poprvé na ni upřel pohled.
Zvážněla. „Dobře, přijdu.“
Horst se zvedl a i s brašnou opustil halu stejnou cestou, kterou přišel.
---
Šest hodin ve vlaku plném lidí. Všichni strach v očích a v kufrech trochu naděje a kousky domova. Jsou hnusný … odporný. Jak mávali, zvedali pravice a pochodovali. Teď se krčej a utíkaj a snaží se zapomenout.
Protřel si dlaně a přejel jimi přes pahýl. Uchopil berle a snažil se překračovat nohy spících osob, aby si v chodbičce zakouřil.
Jedu domů … měl bych bejt šťastnej. Nemám půl nohy, ale žiju. Žiju na rozdíl od všech kamarádů. Franz, Wolf, Peter a další a další. Bylo jich spousta a proto si už některý ani nevybavuju. Zbylo jenom jméno. Prostřelený, roztrhaný, upálený nebo umrzlý … takový jsou moji kamarádi.