Co zbylo z večera

Všechno zase nabralo temně molový namodralý odstín. Seděla tam sama a reflektor, který zapomněl někdo vypnout, jí svítil do klína. V srdci měla Twin Peaks a mozek chápal asi jen pět písmen.

 Dívala se do prázdného hlediště a vnímala to rozhořčení nepřítomných, kteří se bouřili nad tím, na co právě myslela, a dávali to svými výrazy patřičně najevo. Na jednoho z těch nikdy nebylých vrhla ošklivý pohled a pak si protáhla zdřevnatělé nohy.

Večer zase usnula v pěně. Voda stydla. Dickensovu přehnanou lítost nechala na kraji vany a Oliver si ustlal v pračce. Setřela rukou zamlžené zrcadlo a vetřela se jí představa titaniku. Rozpitá řasenka se opile táhla po lícních kostech. Chtěla jí setřít, ale napadlo ji, že se stejně do rána zředí.

Vyzkoušela svůj stín na zdi ze slovíček a lehla si do postele. Zase bez prostěradla. Slon se na ní ukřivděně podíval, když mu ustlala na zemi. Nervózně se podívala na hodinky. Trpělivě pozorovala strop. Dávala mu ještě dvě minuty. Žádný stín. Zase nepřišel.

Naředila si sny solí. Otočila peřinu knoflíky dolů a schovala se před ránem.