Skála a most

Skála a most

Představ si horu, a to tu tvou,

vysokou, ale neprostornou.

Dole jen smrt a nad hlavou nebe,

cítíš, jak nutkání odejít zebe.

Cítíš, jak nutkání odejít pálí,

jenže jak dosáhnout těch krajů v dáli?

Představ si příkop,

představ si skály,

skála tvůj domov, už je ti malý.

Neumíš létat,

neumíš skákat,

a tak to nutkání

nemůžeš chápat.

Propast ve skalách

velice zlá,

láká do dálav

budoucnost tvá.

Najednou vidina zastírá mysl,

jakoby most se nad srází nesl.

Maličká naděje zbývá ti jen,

třeba ta vidina není jen sen…

Z nebe ti skutečně dopadl most.

Nemůžeš projít – prchavá vzpomínka na minulost.

Minulost svazuje, nemůžeš dál,

most se ti vzdaluje a sálá žár.

Dva kroky vpravo přiblíží cíl,

jenže tvůj strach to nedovolil.

Dva kroky vlevo vedly by zpět,

budoucnost pro tebe znamená svět.

Představ si most a pravý břeh,

s každičkým krokem tají se dech.

Dlouhý je, praská a vratký,

skřípe a nutí tě zpátky.

Masivní příčky hnijí a řvou,

jakoby chtěly se proletět tmou.

Před tebou díra, dvě příčky chybí,

myslíš na budoucnost, ta se ti líbí.

Ticho a závrať

line se kolem,

nic už se nevrátí.

Minulost – sbohem!

A další příčky vepředu chybí,

lana jsou slabá, brání se tíhy…

Poslední kroky noblesně zvládáš,

velký dav před tebou nadšeně mává.

Začínáš chápat, čím byl ten most,

slavnostně procházíš skrz celý sál.

V ruce máš papír a na něm cos,

píše se, že zkoušku’s udělal.

Nespočet studentů slaví tu dnes,

báli se ještě víc a prošli přec‘.

Na jejich počest

pozvedám sklenku,

je krásné slyšet:

„Jsme z toho venku!“