Šibalba

Po několika letech snažení jsem tu, archeologický výzkum poslal skupinu archeologů do Hondurasu objevovat krásy mayského města a já jsem jejím členem. Pracuji tu už dva týdny a vykopávky jsou v plném proudu. U vysoké, šlahouny obrostlé stély s mayskými tesanými portréty vládců jsem nalezla sošku malého bůžka. Při pohledu na něj mě přeběhl mráz po zádech. Kdo ho asi držel v ruce? Byl snad součástí nějakého mayského rituálu? Musím říct, že je tady nesnesitelné vedro a snad sto procentní vlhkost vzduchu. Zdejší podnebí mi nedělá dobře, ale tohle byla pro mě příležitost, která dvakrát nepřichází a neodmítá se. 

Zřejmě jsem na chvilku omdlela, protože se probouzím na zemi s odřeným loktem a se soškou ležící opodál. Zvedám ji z trávy, ale nikde nevidím náš stan, kam ukládáme vykopané předměty. Nevěřím svým očím, ale tam, kde donedávna stál náš přístřešek, pobíhají 3 malá snědá dítka a skáčou něco jako u nás malé děti „panáka“. Rychle jsem se schovala za stélu, ale když jsem se na ni víc zaměřila nebyla vůbec porostlá popínavými rostlinami a reliéfy na ní byly zřetelné, tak, jakoby je zrovna někdo vytesal. Najednou na mě padl stín a nad hlavou mi proletěl tukan, velký barevný tukan, který právě přistával na pomalované ruce jednomu urostlému mayskému muži. Jsem v šoku. Co se to děje? Plácám se do tváří, ale z toho snu se nemohu probrat. Muž mě naštěstí neviděl. Rozhlížím se kolem, ale po mých spolupracovnících není ani památky. Vůbec ničemu nerozumím. Slyším hlasy, výkřiky, které se později mění v bouřlivý hluk. Vydávám se, i když se strachem, ale zároveň s obrovskou zvědavostí za ním. Nikde nikdo, ale přesto se raději schovám do hustého porostu mladých cypřišů. Ve výhledu mi překáží několik větví, stoupnu si na špičky, abych z mého úkrytu lépe viděla, protože se mi jako na dlani rozprostírá velké hřiště ve tvaru písmene H a o kterém jsem dosud jen četla v knihách. Shromáždilo se tu možná 5 000 lidí. Každého jsem si prohlížela. Muži i ženy byli zdobeni náramky a náušnicemi ve tvaru čtverce. Každému z nich zakrývaly šíji černé havraní vlasy, některým i záda. V tom jeden z vojáků zatroubil do velké lastury. Hra začala. Nadšený dav se tísnil na vyvýšených terasách nad hřištěm, kde se zrovna střetávala dvě mužstva vysokých silných mayů s čelenkami z barevných ptačích per a zdobených bederních rouškách. Úkolem hry je prohodit gumový míč jedním ze dvou vertikálních prstencům ukotvených na zdi. Svalnatá a šlachovitá těla se leskla potem a atmosféra napětí byla tak znatelná, že byl slyšet každý úder loktu o míč. Stržena vřavou hry jsem si nevšimla, že kaučuková koule znenadání zalétla ke křoví pár metrů ode mě. Jeden ze soutěžících hry pro míč doběhl. Viděla jsem jen jeho siluetu mohutné postavy, jak překryl svojí hrudí slunce na obloze. Okamžitě jsem začala utíkat. Prchala jsem. Takovou rychlostí jsem snad nikdy neběžela. Říkala jsem si, jak stále mohu utíkat, kde se ve mně bere ta energie. Chtíč uniknout. Tušila jsem, co mi udělají až mě chytí. Přímo jsem letěla na velké náměstí, plné pomníků mayských kněží. Otáčela jsem se. Celá skupina zápasníků mi dýchala na záda. Všechno jsem to viděla, jak ve zpomaleném filmu. Dostihli mě. Křičela jsem, snažila se jim vyprosti, ale marně. Silné paže mě chytly a táhly pryč. Přivázali mě pevně k silnému dřevěnému kůlu. Nevím co bych dala za to, být teď u nás doma v muzeu a instalovat exponáty. Noc byla mystická, jen hořící louče na okrajích pyramid ji prosvětlovaly. Z džungle občas zavřeštěly opice, jako by se mi posmívaly. Byla jsem k smrti vyděšena. Až za úsvitu se rozezněly bubny a než stačilo vyjít slunce nad špičku Sluneční pyramidy sešlo se pod ní možná i 20 000 lidí. Nejvyšší kněz stál nahoře a hlásal lidu. Postupně knězovi pomocníci přiváděli oběti k rituálu. Krev stékala po schodech dolů a bylo to všechno skutečné. Na knězův rozkaz se mě vojáci také zmocnili zakrvácenýma rukama a za křiku „Šibalba“ mě svrhli i se soškou malého bůžka do hluboké propasti. Upadla jsem do temnoty.

Jako zdáli slyším svoje jméno a začínám mrkat. Nad sebou mlhavě zřím svého kolegu. Přemýšlím, co se vlastně stalo. Nejspíš jsem se ocitla v nějaké časové smyčce. Pomáhá mi zvednout se a já upírám zrak na sochu bůžka, je celá od krve.