jsem prvák.

Hurá! Mám to! Vzali mě! Dostala jsem se dál, dostala jsem se pryč! Už nebudu chodit do budovy ve tvaru jádra z transformátoru, kterou důvěrně znám, od žlutých košů na polyethylentereftaláty po učitele v kabinetu matematiky ve druhém patře. Už nebudu volné hodiny sedět pod Juglans regia uprostřed ping-pongových stolů. Už nebudu –

Tak mě napadá…

Co budu?

Jsem prvák. Se všemi náležitostmi co k tomu patří. Sedím v pokoji, pohrávám si s prázdným pohledem s prázdnou pet-lahví. Připadám si sama jak vzácný plyn. Měla bych si jít natočit vodu, jenže nevím úplně přesně kam. Je to na chodbě za těmi dřevěnými dveřmi. Nechce se mi tam chodit. Nechce se mi objevovat nová místa, už jich pro dnešek bylo dost.

Začalo to ráno, kdy mi došlo, jak se to celé má. Namísto mezi třicet lidí, které znám minimálně jménem a projevem o hodinách, přicházím do prostorné Nové posluchárny. Sedí v ní spousta rozličných osobností, každý uprostřed svého atomového orbitalu. Někdo už do zásoby čte skripta, jiní se vesele baví (přesouvaje své elektrony do vazebných molekulových orbitalů), další zvolna usrkávají kávu. Spojuje je jen jedna obyčejná věc: Je jim úplně a naprosto lhostejné, že tam jsem.

Váhavě sejdu ještě pár schodů. Kam jít? První, druhá, třetí, čtvrtá, dál už asi nebude moc slyšet… „Ahoj, je tady volno?“ A potom se pár slečen zvedá, jako už tolikrát toho dne, ani koutkem oka nevnímají, kdo kolem nich prochází…

Jsem dokonale cizí. Neutron, nikdo. A můžu začít být kýmkoliv chci, stačí se tak chovat. Oni neví, kdo jsem byla dřív, ani jeden z nich nemá nejmenší ponětí. Ani špetku, ani gram, ani joule – v čem se měří ponětí?

Na hodině angličtiny jsme se představovali. To je začátek přesmyku cizích lidí na přátele. Jak trefné bylo, když se představila Xenia, jméno řeckého původu znamenající Cizinka. Toho dne bychom se tak mohli jmenovat všichni.

Další krásná situace nastala v menze. Po chvilce obhlížení jsem uznala, že fronta pod nápisem „stravenky“ by mohla být to pravé. Čekání si krátím pozorováním lidí. Bohužel nedává smysl. Kam chodí ti, kteří mají objednáno, a kde jsou ti, kdo nemají? Samozřejmě, je to určitě nehorázně jednoduché, tak nikoho nenapadlo se nám o tom třeba jen slovem zmínit… Nezbývá než se zeptat. Náhodný výběr… to děvče za mnou? „Ahoj, prosím tě...“

Sedím sama u stolku vedle velikánského okna, z něhož vidím na červené vršky javorů. Stydí se, nejspíš že se nenaučili slovíčka z latiny. Polévka má sice jen pár desítek kelvinů, zato však je… Přemýšlím, kolikrát asi ještě přijdu sama, než potkám někoho, koho vezmu s sebou. Pro smích, pro štěstí, pro neznámé.

Se západem slunce zvolna vystoupám po svých schodech do nebe. Jako helium, tak vysoko, až už to dál nejde, tehdy jsem tam. Sednu si v pokoji na postel, a zase koukám na kolotoč s auty daleko dole………..