Kompromis

Kompromis

 „Dobrý den.“ Tomáš Prajz vejde do ordinace vyhlášeného psychologa Viktora Kubeše. „Jmenuji se Tomáš Prajz, jsem tu objednán na třetí hodinu.“ „Dobrý den, očekával jsem Vás,“ odvětí doktor Kubeš. „O Vašem problému jsme už tak trochu hovořili v telefonu. Váš momentální duševní stav si dovedu představit. Avšak nemyslím, že telefonický rozhovor něco vyřeší. Pojďme tedy k Vašemu příběhu.“ Prajz si sedne do pohodlného křesla, na chvíli se odmlčí a začne vyprávět svůj příběh.

  „Jmenovala se Kateřina.“ Řekne trochu zmateně Prajz. „Ano, já vím, její jméno jste pořád opakoval do telefonu. Ale jen toto mi nestačí. Potřebuji vědět, co pro vás znamená a proč máte takové pocity úzkosti.“ „Znamenala.“ Odsekne Prajz. „Miloval jsem ji, pořád ji miluju. Jenže… poslední dobou jsme se hádali.“ „Proč?“ Zeptá se doktor. „Já nevím. Znáte to. Vy máte své zásady, ona má své zásady. Přesto ty vaše nehodlá akceptovat a chová se na truc úplně jinak. Přesto víte, že je ta pravá a přesto ji milujete. A tak se hádáte, protože o ni nechcete přijít a chcete, aby si zvykla na život s Vámi.“ „Dobrá… a co její zásady?“ „Ona snad žádné neměla.“ „Neměla, nebo jste nechtěl, aby je měla?“ „Nevím… asi neměla.“ „No dobrá. O jaké Vaše zásady šlo?“ „To je na dlouho…“, povídá Prajz. „Od toho jste ale tady. Musíte se mnou mluvit, jinak nic nevyřešíme.“ „Tak já teda někde začnu“, řekne Prajz trochu nevrle. „Tak například pravidla. Vždycky první týden v měsíci chodím do divadla. Je to kulturní zážitek a myslím, že každý by ho měl čas od času podstoupit. Ona nechtěla, divadlo jí nebaví. Nebo denní režim. Každý den chodím spát v deset hodin večer. Jenže ona chtěla ještě po desáté… však víte. Když se dívám večer od osmi na televizi, potřebuji mít klid. Ticho. Jinak nemohu naplno vnímat pořad, který sleduji. Jenže ona mi do toho pořád štěbetala a čím víc jsem ji upozorňoval, prosil, ať mlčí, tím hlasitěji mluvila. Nebo jízda autem. Ve městě se jezdí padesátkou. Nebo ne? Tak proč si dokazovat že mi auto jede i šedesát. Prostě jsem trval na dodržování předpisů. A taky rande. Víte, když si domluvím rande na 15:00, tak přijdu nejpozději 15:00. Nebudu se přece nikde courat, abych pak přišel třeba 15:12. To prostě nejde.“ Doktor ho zarazí. „Víte, uvědomujete si, že ty hádky vznikaly možná částečně kvůli vám? Ano, máte své zásady, jenže ve vztazích platí kompromisy. To znamená, že vy chcete červenýho Forda, žena zelenýho Citroena, ale nakonec se shodnete na modrý Toyotě. Zkrátka ustoupíte oba a najdete společnou cestu. Možná není řešení požadovat absolutní přesnost, dochvilnost, ticho při sledování televize a tak dále, ale domluvit se na pravidlech, pokud nějaká musíte mít striktně určená, která by vyhovovala všem. Tedy oběma.“ Doktor i Prajz se na chvíli odmlčí.

„Pojďme si tedy zanalyzovat vše, co se odehrálo toho dne, kdy od Vás odešla.“ Doktor vyzve Prajze k vyprávění. Prajz ale mlčí, něco si šeptem mumlá. „Kateřino.“ Řekne znenadání a vyskočí mu slzy do očí. „Tak co se stalo?“ Polohlasem řekne doktor. „Ráno jsme se po telefonu zhádali. Volala mi v 8:17. Já chodím v 8:15 každé ráno do sprchy, věděla to, a přesto mi volala. Měli jsme domluvené rande na 17:30 a ona mi chtěla telefonicky oznámit, že to nestihne a přijde až v šest. Já se s ní pohádal, že to prostě nejde, dohodli jsme se na půl tak v půl. To ráno jsem ale nevěděl, jak to dopadne. Celý den probíhal vlastně docela dobře, až na to nepovedené ráno. Bylo 17:16 a já šel na autobus, který jezdí 17:21. Ten mě doveze na náměstí za 5 až 7 minut, takže vím, že to bezvadně stíhám. A taky ano, byl jsem tam ještě o minutu dřív, jenže Kateřina nikde. Neudivovalo mě to, byla nedochvilná. Často jsme se kvůli tomu hádali a já si začal říkat, že to dělá na truc. Už bylo 17:43 a ona nikde. Ano, chodí pozdě, ale o 13 minut? Zkoušel jsem ji zavolat, jenže mi to nebrala. Říkal jsem si, že je asi pořád uražená kvůli tomu ránu. V 18:02 jsem jí volal podruhé. A naposled. Opět mi to nevzala. Naštval jsem se na ni a vrátil se domů. Proklínal jsem ji. Když už nepřijela, tak mohla aspoň napsat, že teda nepřijede a ne mi nebrat telefon.“ „A co bylo dál?“ Vyzvídá Kubeš. „Dál… dál nebylo nic, ve 20:00 jsem si pustil televizi a ve 22:00 už jsem ležel v posteli, jako každý den a pomalu usínal. Myslel jsem na ni. Bohužel spíše ve zlém.“ „A ten večer… se jí něco stalo?“ Táže se doktor. „Ten večer, pane doktore, zemřela.“ Řekl polohlasem. „ Zemřela pro mě, nebo možná kvůli mně, sám nevím. Chtěla to rande stihnout. Jela rychle a v zatáčce jí naboural kamion. Čelně. Podle policie byla na místě mrtvá.“ Prajz se odmlčel. „Pane Prajz… víte, to co jste zažil, je velice tvrdá ukázka špatného kompromisu. Kompromisem by bylo, kdybyste přijal její omluvu a na rande přišel v šest. Mít své zásady a životní přesvědčení je velice užitečné. Přesto někdy je musíme měnit. Máte rád stereotyp. Ano, to vám nezazlívám, jenže je potřeba si uvědomit, že život není stereotypní. Historie se opakuje ve spirále, život plyne v sinusovce. Jinak řečeno i Vaše zásady je potřeba odlehčit a měnit je zároveň s tím, jak plyne život. I já bych měl rád přesně danou pracovní dobu, chodil domů vždy včas a v práci nezačínal nikdy dřív. Jenže to prostě nejde. Občas se naskytne těžký případ a já musím jet i na několik dní například k obětem povodní nebo jiných katastrof. Nikdo se mě na nic neptá a ani nepřemýšlím nad tím, že zrovna teď dávají můj oblíbený seriál. Zkuste si všechny své zásady srovnat v hlavě a třeba jednu nebo dvě lehce pozměnit. Uvidíte, že změna, ačkoli není velká, dá Vašim pravidlům úplně jiný rozměr.“ Oba se odmlčeli. Doktor čekal na Prajzovu reakci, jelikož každou chvíli vypadal, jako by chtěl něco říct. Prajz jen jakoby mluvil, ale přitom nevydal ani hlásku. Nejspíš si to všechno uvědomoval nebo přemýšlel nad tím, co mu Kubeš právě řekl. Asi po pěti minutách se Prajz zvedl, poděkoval doktorovi za jeho čas a mezi dveřmi prohlásil: „Přeju si, aby přišla pozdě.“