Hra osudu - úvod a kapitola 1

 

„Vstávejte, slyšíte?… vstávejte, vždyť tu umrznete…“

  Tuhá zima mi pomalu zalézala až do morku kostí. Nemohla jsem se téměř pohnout a přesto, jakoby z povzdálí, ten hlas se mi snažil dodat sílu, kterou už jsem pomalu, ale jistě postrádala. Vší silou jsem se snažila otevřít oči, ale nešlo to. Sám osud tomu nejspíš chtěl, abych padla až na samé dno bez možnosti opět se postavit a stoupat nahoru. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. 

Nevím proč, co jsem komu udělala, nebo je to jen zkouška? V duchu jsem stále brečela, nic jiného už jsem nedokázala. Jen brečet jako malá holka. Tolik bolesti a beznaděje snad ani v  člověku být nemůže. Celý život jsem si přála, abych už byla dospělá a teď, na prahu dospělosti přemýšlím, jestli vůbec má cenu dále žít a zkoušet podržet i ten kousíček naděje na lepší život co mi ještě zbyla. 

 „No tak, slečno, musíte se vzbudit!“

Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla mi neskutečná zima. Celá sem se třásla a začala uvažovat co je za den.

A pak jsem ho spatřila. Stál tam a pořád něco mluvil. Jen jsem mu téměř nerozuměla. Krátké, vlnité vlasy, vpředu padající neposlušný pramínek, hluboké, tmavě hnědé oči, ostré rysy v obličeji a plachý úsměv, když spatřil, že se na něj dívám. Vypadal jako princ z pohádky. Ale kdeže… z pohádek už jsem vyrostla, nic takového, jako princ na bílém koni není.

 „Pojďte, pomůžu vám vstát, celá se třesete. Kousek odsud bydlím, jestli chcete, můžete se jít ohřát a vykoupat. Určitě budete  mít i hlad. A trocha horkého čaje vám taky udělá dobře.“

„Docela ráda, pokud vám to nebude vadit.“

„Dobře, tak pojďte. Jinak já jsem Tomáš. Máte nějaké jméno i vy?“ Podal mi ruku a stále se usmíval.

„Sára…. Jmenuji se Sára.“

„Tak jdeme, Sáro, potřebuješ být hodně rychle v teple nebo ještě nastydneš!.“ Odpověděl a přitom svlékl  svůj kabát do kterého mě hned oblékl.

 Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že je to naprosto cizí člověk. V tu chvíli mi to bylo popravdě úplně jedno. Už jen touha po horké vaně a teple, po kterém jsem toužila víc než po čemkoliv jiném, byla daleko silnější než rozum, který by měl převládat. Byla jsem vděčná, že se tu tak objevil. Upřímně, kdo v mé situaci by vůbec uvažoval o možných následcích? Nejistým krokem jsem tedy šla vedle něj a nechala se vést k jeho domovu. Husté sněžení a namrzlý sníh cestu docela stěžovaly.

„Je to jen pár ulic, za chvilku jsme doma. Dáš si horkou vanu a já mezitím připravím něco k jídlu. Co by sis dala“?

„Ani nevím, je mi to celkem jedno.“

 Svůj hlas vnímám, jako by byl něčí cizí.

„No dobře, co tedy říkáš tomu, že bychom si dali čínu? Dělám ji vážně dobrou. Aspoň to říkají známí, co ji u mě jedli.“

Tomáš se snažil o konverzaci, ale nějak se mi nedařilo s ním komunikovat. Normálně jsem bývala jednou z těch, co nikdy nedokázaly přestat mluvit. Snad za to můžou události, které se na mě sesypaly během posledních několika málo dnů, snad strach z toho co bude. Strach z budoucnosti. Netuším, co mě čeká a zatím to ani neřeším. Pro mě je teď prioritní vždy následující den. Jestli se ho vůbec dožiju.

„Tak jsme tu. Bydlím ve čtvrtém patře.“

 

                                      *****

 

  Po teplé koupeli mi bylo opravdu o něco lépe. Dala jsem si vodu horkou tak, jak jen jsem snesla, abych se aspoň trochu prohřála. I když pomohlo to jen na chvíli. Večeře byla taky dobrá a vzhledem k tomu, že jsem neměla už dlouho nic teplého k jídlu, jsem ji snědla celou. Jen jsem nedokázala se svým hostitelem stále mluvit. Ani nevím, o čem bych vlastně s ním mluvila.

„Tak jak, už je ti lépe?“ Zeptal se Tomáš a podíval se na mě.

„Ano je, díky moc za vše co jsi pro mě udělal.“

„Nemáš za co, přeci bych tě nenechal venku v tom mrazu. Mám tu volný pokoj, můžeš tu být jak dlouho potřebuješ. Myslím, že asi nejspíš nemáš kam jít.“

„Vždyť mě vůbec neznáš, nevíš co jsem zač.“

„To sice neznám, ale pochybuju, že bys něco vyvedla a zmizela. Poznám lumpy a ty jím rozhodně nejsi.“

Opět se lehce pousmál a ve tváři měl výraz šibala. Nevěděla jsem co si mám o něm myslet, ale byla jsem mu vděčná za pomoc, kterou mi nabídl. Neznám člověka, který by tolik riskoval a vzal si domů někoho naprosto cizího.

„Povíš mi, co se ti vlastně stalo?“

 Chvíli jsem zaváhala, jak bych mu měla říct, co se děje. A proč vlastně? Nemůžu ho zatáhnout do svých problémů a tak ohrozit i jeho.

„Promiň, já…. no… víš, radši bych si to nechala pro sebe. Nechci tě nijak zatěžovat svými problémy. A vůbec, je těžké o tom mluvit a zabralo by to i hodně času než bych ti vše vysvětlila.“

„No dobře, necháme to tak zatím. Chápu, že se nechceš svěřovat, ale pokud budeš potřebovat, můžeš se na mě kdykoliv obrátit. Rád pomůžu, pokud je to v mých silách. Nebudu tě déle zdržovat, určitě by ses ráda prospala.“

„Děkuji, opravdu moc děkuji za vše. Pokud ti to tedy nebude vadit, půjdu si lehnout.“

„To víš, že mi to nevadí. Dobrou noc, Sáro.“

„Dobrou noc.“

 

Vzbudila jsem se, ani nevím kolik bylo a cítila jsem se hrozně. Noční můry mi nedaly chvilku pokoje a snad každou hodinu jsem se probouzela. Moje úvahy se točily kolem událostí posledních dnů a možných řešení. Vůbec nic mě nenapadalo, co bych měla dělat. Jako by neexistovalo žádné řešení. V duchu jsem si pořád říkala, že by možná stálo za to se Tomášovi svěřit, ale jak začít a jestli vůbec by to bylo moudré… kdo ví. A věřil by mi to vše?  Ani nevím, co je zač a co vůbec dělá. Každopádně ještě nebyl čas na to dostat to vše ze sebe. Prvně jsem potřebovala načerpat novou sílu a odhodlání bojovat, abych uspěla.

„Dobré odpoledne Sáro, připravil jsem něco lehčího k pozdní snídani. Nechtěl jsem tě budit. Jak ses vyspala?“

„Dobré odpoledne, to už je tolik hodin? Omlouvám se, ani jsem netušila, že už je tak pozdě. Je mi lépe, spánek mi opravdu pomohl.“

 Bylo krátce po třetí hodině a já měla pocit jako by bylo něco málo před polednem. Ke snídani připravil obložené toasty. Ani jsem neměla moc chuť k jídlu, ale aspoň kousek se mi povedlo sníst.

„Neomlouvej se, však to bylo na tobě  vidět jak jsi unavená. Nic se neděje. Taky si někdy rád přispím. Dáš si kafe, nebo čaj? Já osobně po ránu, jedině kafe, bez toho bych asi ani nemohl fungovat.“

„Kafe, díky. Taky ho po ránu musím mít, abych se probrala.“

Pokusila jsem se aspoň o menší úsměv a snad se i povedl. Jen doufám, že nevypadal jako nějaký úšklebek. Je to už dlouho, co jsem se usmála. Až pominou problémy a zjistím co se děje, bude všechno určitě jiné a já se zase začnu smát. Doufám v to.

„No, nevím, co máš dnes v plánu ty, ale já musím ještě udělat menší práci. Pokud ti to nebude vadit, vytratím se na chvíli do pracovny.“ Podíval se na mě a i jeho pohled v tu chvíli vypadal omluvně.

„Jistěže mi to nebude vadit. Můžu vědět, co děláš?“

 Tedy… snad mu ta otázka nezněla tak hloupě, jako mně samotné. Ale aspoň něco málo se o něm dozvím. Možná…

„Jsem novinář, píšu teď pro jeden časopis o konspiračních teoriích. Někteří lidé si myslí, že těmito teoriemi se zabývají blázni, co nemají nic jiného na práci, ale když se nad tím zamyslíš, tak někdy ty jejich úvahy ti přijdou logické a reálné.“

„To zní zajímavě.“

Nikdy jsem nijak nepřemýšlela, že by něco mělo být jinak, než jak nám říkají ve zprávách. Jako bychom byli naprogramovaní k tomu, abychom uvěřili všemu, co se nám říká. Je fakt, že zcela jistě se najdou i takový, co nedávají informace celé a někdy je shrnou opravdu jen na nejzákladnější frázi.

„No nic, nebudu tě déle zdržovat od práce.“

„Vůbec nezdržuješ, pokud budeš chtít, můžeme si o tom povídat.“ Odpověděl téměř s radostí, že se někdo zajímá o jeho práci.

„To bych byla ráda, zní to opravdu zajímavě, ale prvně dopiš ten článek. Jsem dost zvídavá, a když mě nějaké téma zaujme, dokážu o něm mluvit i hodiny.“

„Dobře, tak já to dopíšu a pak se ti budu plně věnovat. Zatím si tu udělej pohodlí. Jestli chceš, mám tu i nějaké knihy nebo časopisy.“

„Podívám se, děkuju.“

 Tomáš se rychle vytratil z pokoje do své pracovny a zůstala jsem tam sama. Uvažovala jsem o tom co říkal. Vypadá to, že nakonec budeme mít o čem mluvit a já aspoň zjistím, jaký je.

Novinář … to má nejspíš docela přehled a možná ….. Ale ne, má své práce dost.

 

                                                                                                         *****   

 

  Zatímco Tomáš ve své pracovně dopisoval článek, rozhlížela jsem se po pokoji, nebo spíše bych měla říct knihovně. Sice pokoj byl zařízený na způsob obývacího, ale dvě stěny byly tvořeny velkou rohovou skříní pro knihy, která byla zcela zaplněná. Výběr to byl opravdu velký, ať už to byly knihy cestopisné, vědecké, mystické, detektivky… a dokonce … i náboženské. Je snad Tomáš věřící? Nebo to má jen ke své práci…?

Ani jsem nepostřehla, že Tomáš přišel do pokoje, jak jsem byla zaujatá knihovnou.

„Tak už jsem tu, článek dopsán a můžu se ti věnovat.“

„Promiň, … já, … dívala jsem se tu na tvé knihy. Máš pěknou sbírku a i výběr. U tebe by si snad knihu vybral každý.“

 Cítila jsem se v tu chvíli provinile, jako bych dělala něco špatného. I když jsem si jen prohlížela knihy, které mě zaujaly.

„V pořádku, nic se neděje, klidně se tu můžeš porozhlédnout. Některé knihy mám už dlouho a k některým i jistý citový vztah. Většinou jsou to ty cestopisné, které jsem si přivezl z dovolených. Moc rád cestuju a je to vlastně i takový můj koníček. Pak tu mám  spoustu knih co mi pomohly k práci. Někdy získávám informace právě z nich a pak je jednodušší napsat článek, když víš, kde začít a na koho se obrátit. Tuhle metodu jsem používal nejvíc, když jsem začínal psát.“

„To ti věřím, sama bych asi novinařinu nemohla dělat, připadá mi hodně náročná. Musel si toho už asi hodně procestovat.“

„Pár zemí už ano, většinou to byla Evropa teď hodně Afrika. Líbí se mi jaké to tam je, ty pouště a pralesy. Teď naposledy jsem byl v Zimbabwe. Moc pěkná země a zajímavá kultura. Byla to spíše pracovní cesta, ale i tak jsem si udělal čas na výlety abych ji prozkoumal.“

„ Musí to být zajímavá země, já byla tak akorát ve Švýcarsku, Francii a ještě v Itálii.“ 

 Při vzpomínce na Francii mi zamrazilo a měla jsem najednou pocit jako by mě někdo svíral tak, až sem se dusila. Rychle jsem obrátila list a začala mluvit o něčem jiném, jen abych nemusela myslet na to co se stalo.

„ Dívala jsem se, máš tu i hodně náboženských knih.“

„To ano, ty jsou většinou jednou z takzvaně „pracovních pomůcek“. Nejsou to až tak doslovně náboženské, ale spíše takové, co se náboženstvím zabývají. A ne jen tím. Nedávno jsem psal článek o skupině lidí, co si říká Ilumináti a tajné společnosti Skull and Bones.“

„Nejspíš to byl zajímavý článek. Nikdy jsem o nich neslyšela. Nebo možná … někdy snad, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Co jsou vůbec zač, tyhle spolky?“

„No … jak nejlépe bych ti to vysvětlil?“

„Tak začni od začátku, pokud tedy máš čas.“

„Ale jistě, bude to tak nejspíš i lepší. Aspoň to pochopíš snáze. Pokusím se ti tedy vysvětlit začátky a cíle těchto skupin.“

 Usadil se do křesla a začal vyprávět.

 

„Takže tajný spolek Ilumináti založil v květnu roku 1776 doktor Adam Weishaupt. Původně pod názvem organizace „Starobylí osvícení vizionáři bavorští “. No, ale každý je právě zná jako Ilumináti. Tato skupina začínala tehdy snad jen s pěti členy a postupně se rozrůstali. Tehdy byl jedním z jejich úkolů distribuovat materiály proti církvi. A  měli toho daleko víc. Tohle byl jen, jak bych to řekl, druhořadý úkol. Taky celé své působení měli kontrolu nad muži na vysokých postech. Říká se o nich, že brali úplatky sexuální i peněžní a vydírali finančním zruinováním a smrtí.

Vlastně, když se nad tím zamyslíš, tak je to, jako by právě oni tehdy ovlivňovali celý vývoj ve světě. Naprosto kdekoli. Měli pod palcem snad všechny důležitá místa. Jedni říkají, že ve skutečnosti bylo vše jinak a jen hájili svá práva, druzí zase se je snažili jakkoliv pošpinit. Na internetu sice najdeš dnes již spoustu informací o tomto tajném spolku, ale ne vždy jsou od každého stejné.

Na druhé straně, když se podíváš na spolek Skull and Bones, který je o něco mladší, tak zjistíš, že jsou to všechno lidé, co studovali na Universitě Yale. Tato skupina byla založena roku 1832 jako bratrstvo studentů. Každý rok do svých řad přijímají dalších 15 elitních studentů univerzity a s jejich pomocí si tkají sítě po celém světě. Říká se, že členy této skupiny byli i prezident Bush, a nebo senátor John Kerry. Dokonce i prý současný prezident Obama je členem tohoto spolku. Této společnosti se připisují choutky na ovládnutí světa. Mají své lidi v bankovním sektoru, ve vládě, v médiích nebo dokonce i ve zpravodajských službách. Umí si své lidi dosadit na strategická místa a mít tak vše pod dohledem. Byli dokonce i nařčeni z vytvoření jaderné bomby k vraždě Kennedyho. A říká se, že i útoky v září byly plánované a Bush o nich věděl, že budou. Američané byli o útocích, které se chystaly, informováni, ať už Pentagon nebo CIA, ale nikdo s tím nic nedělal.

Lze si jen domyslet, proč to tak nechali. Ale člověk, který se zaobírá aspoň trošku konspirační teorií, dojde k neuvěřitelným zjištěním.“

 

„Tak to by bylo tak ve zkratce, abys aspoň trošku věděla co jsou tyhle tajné spolky zač.“

Sotva jsem mohla dýchat, jak jsem hltala každičkou informaci. Bylo to pro mě zcela chaotické a naprosto nepochopitelné. Najednou jsem si připadala, jako by celý náš svět byl jen pouhou loutkou několika málo vyvolených lidí.

„To je naprosto neskutečný, člověku se ani nechce věřit, že něco takového se vůbec děje.“

„Myslím, že už tě tím déle zatěžovat nebudu, je to opravdu obrovské kvantum informací a musela bys zabývat se tím podrobněji. Snad jsem ti aspoň trochu osvětlil jakou úlohu vlastně tyto tajné spolky hrají v našem světě. Když se na to podívám z jedné i druhé strany, přijde mi, že vlastně Ilumináti a Skull and Bones jsou si hodně podobní a mají i stejné zájmy.“

„Nevím, co k tomu dodat, je to pro mě naprosto jiný pohled na některé věci. Pravdou je, že jsem teď trochu zahlcená informacemi, které si tu říkal a přijde mi to přímo neskutečné, že by někdo dokázal tak ovládat svět.“

„To i mě se tak zdálo, než jsem se tomu začal věnovat trochu víc. Jakmile se člověk do toho zcela ponoří, najde i hodně někdy až provokativních náhod. Na tohle téma by se dalo mluvit opravdu dlouho a je toho hodně, co ještě ani já sám nevím. Je to pro mě jedna velká hádanka, kterou se už pár let snažím rozluštit. Stejně tak i hodně z toho můžou být jen pouhé spekulace.“

„Přivedl jsi mě na jiné myšlenky. Docela jsem se uvolnila a naprosto vypla svůj mozek od myšlenek, které sem poslední dny měla.“

„To jsem rád. Opravdu rád. Třeba přijde čas, kdy i ty řekneš svůj příběh.“

Jeho pohled vypadal jako by prosil, abych řekla co se děje.

„Možná ano, vlastně když jsem se tak porozhlížela po tvé knihovně, tak mě spousta knih navnadila k tomu, abych ti řekla věci, které se přihodily. Dneska to ale necháme být, pokud nevadí. Zatím bych si to ještě nechala a popřemýšlela o dalších krocích. Je mi jasné, že tu nemůžu být věčně a je také čas, abych se dala dohromady.“

„Chápu, nebudu na tebe nijak naléhat, ale vždy ti budu připomínat, že se na mě můžeš obrátit, kdykoli budeš potřebovat.“

„Já vím a jsem ti za to opravdu vděčná. Vlastně bych  po tobě přeci jen něco chtěla, ale jedná se jen o informace. Zítra ti řeknu, o co jde. Nechci tě vystavit jakémukoliv nebezpečí.“

„Dobře, pokusím se něco zjistit, ale pokud to bude hodně nebezpečné, nenechám tě samotnou nic podniknout. A nechci slyšet odmítání, na to ani nereaguju.“

„No tak dobře, ale stejně nic zatím nevíme, tak tuto otázku budeme řešit až později. Teď jestli ti to nebude vadit, bych se ráda šla nadýchat trochu čerstvého vzduchu a popřemýšlet.“

„To víš, že mi to vadit nebude a jsem rád, že se začínáš zajímat o následující dny.“

 

Čerstvý vzduch mi opravdu dělal dobře. Ledový mráz mi šlehal do tváří. I když svítilo po dlouhé době sluníčko, tak to nebylo nijak znát. Snad jen sníh se nádherně třpytil v paprscích slunce. Myšlenka, že bych požádala o pomoc Tomáše, se mi líbila čím dál víc. Měl rozhled a možnosti zjistit téměř cokoliv. Nevím proč, ale najednou jsem se cítila silnější a plná chuti, pustit se do boje a vyhrát. Musím zjistit, co se přesně stalo, proč a jakou roli v tom hraju já.

 

*****

 

 

 

---