Hvízdači

Hvízdači

Březový háj. Bílá a černá, dole svěží, zelená tráva. A mlha. Jemný závoj mlhy mezi štíhlými stromy. Slunce se jí prodírá těžko a pomaloučku, všude je ticho. Těžké, sametové ticho.

A tím bílým tichem pomaloučku tančí vpřed malá, blonďatá holčička v krátkých červených šatech. Proplétá se mezi kmeny bříz. Kdesi daleko za ní zůstal otec s matkou, daleko vzadu na palouku s piknikovým košem. Děvčátko tančí. Černá, bílá. Bílá, černá. Zatočilo se. A kde je teď paní Mamka s panem Taťkou? Pryč. Pryč. Nejsou tu. Zato jsou všude kolem ti legrační kámoši, co tak pěkně tancují. Tam za tím stromem. A tam. "Hvííízd." Co tak legračně tancují a pískají.

Mezi břízami se mihnul černý stín. Nezřetelný v ranní mlze.

"Hvííízd."

A děvčátko tančí a točí se dokolečka, dokola.

"Hvííízd."

A druhý stín, teď trochu víc napravo. A třetí úplně vzadu. A slunce pomaličku, pomaličku hasne, jak je zakrýváno mraky.

"Hvííízd." Dlouhé táhlé písknutí znovu proťalo bleďoučkou mlhu. Holčička přestala tančit a natáhla ruce k nim. Takoví roztomilí. Kývají na ni. "Uždu, Uždu!" Zavolá do houstnoucího bílého závoje.

"Hvízd."

Mlha houstne, bílá, bílá, bílá všude dokola. A v ní ty pitvorné stíny. Děvčátko s rukama předpaženýma kráčí pomalu do té záplavy a její červené šaty se v mlze ztrácí. Ztrácí docela.

"Hvíííííízd."

"Hvíízd."

"Hvíííííííízd."

Nad malou pasekou se nakupily mraky. "Z tohodle bude pršet, Magdi. Zavoláme Aničku a půjdem. Dnes asi není ten nejlepší den na piknik." řekl pan Taťka a zvedl se ze zelené trávy.