Podzimní sestina

V našich tvářích zrcadlil se oheň.

Ruce barvil jak srpnové slunce

a do spánků vehnal nespoutanou krev.

Půlnoční kostel rozezvučel kovové srdce,

nad hlavou stékalo světlo průzračné jako med.

V očích tančili plamínky zelené jak vitriol – jed.

 

V pohledech do dálky čekal jsem na slunce,

to, které bude konečně hřát moji krev.

S přicházejícím světlem cítil jsem jen píchání u srdce.

Tím začala cesta po kluzkých schodech jak vosí med,

do temných míst bez lidí, kde páchne mrtvolný jed.

Tam nebude lehké udržet v sobě divoký oheň.

 

Smála ses, když byla na mých vlasech vidět krev.

Byl to smích, kterým by rozkvetlo kamenné srdce.

Tvá slova měkká sladká z úst jako lipový med,

plynula v řece tiše a bez námahy. Na to vemu jed.

S každým z nich se tělo měnilo na kov, jenž hladil oheň

a v jeho bílém a vše ničícím žáru by pobledlo i slunce.

 

Po sto prázdných letech začala tlouct naše malá srdce,

při dlouhých nocích a ospalých dnech, kdy se stáčí med.

Netuším, proč v lesních hájích zmije připravují svůj jed,

s nímž přijde nové jitro. Nic nezachrání slábnoucí oheň.

Podzimní mlhy valí své magické stěny, aby zastínily slunce,

v pohádkovém divadle nevidím chvíli, kdy ti mizí z tváře krev.

 

Stále se vracím na stejná místa. Uleptaný touhou sladší než med

potácím se od ničeho k sobě a zpět. Mé obnažené žíly hladí hadí jed.

Oblečená do jemných tvarů utíkáš, živá vodo, hozená na oheň.

Možná už zítra budu hledat kousek pole, odkud uvidím slunce,

zatím jen cítím, že uvadají zbytky mého těla a vaří se moje krev.

Jediné, co trpí tuto nesnáz je příčně pruhovaný sval – bolavé srdce.

 

Jednorožec se vzdouvající hřívou, která padá na roh samý jed,

mluví o tom, čeho se lidé báli, když zažínali na kopci první oheň.

Temnota může zakrýt všechno, dokonce i lhostejné paprsky slunce.

Přemýšlíme ve skrytu a tiše, jak se vyhnout střetnutí, kde poteče krev.

Přestože jeden o druhém víme tak zoufale málo, cítíme uvnitř srdce

sílu, která vrací chaos do řádů a mění medovinu na tekutý med.

 

Oheň umírá v našich očích a bez něj není vidět na kamenech krev,

pohledy odvrácené pryč od smrtonosného slunce. Med na jazyku,

bílá kůže a v hrdle věčná žízeň, to do srdce proudí náš vlastní jed.

---