Vyhlídky

  To ráno vonělo santalovým dřevem. Probudili se v pokoji, kde se rozlévalo ranní slunce a vpíjelo se do podlahy. Stejně tak vina, která jí v mysli hořela nikoliv hořkým plamenem, nýbrž pobouřeným, vzdorujícím blahem.

  Dlouhé modré závěsy, se pohupovaly do rytmu větru, který přicházel pootevřeným oknem. Zapálila si cigaretu a rozhlédla se po nepořádku, který tu vládl od té doby, co se sestra odstěhovala. Dnes ji připadal poněkud odlišný, než kdy jindy. Snažila se nasát každý detail. Šaty přehozené přes opěradlo židle, toaletní stolek se zašedlým odrazem, mohutné záclony převázané zlatou stuhou. Víckrát je nerozhrne.

  Ani jeden z nich neměl, co říct. Nebo spíš oba věděli, že ať řeknou cokoliv, bude to buď nepodstatné, anebo nad slunce jasné. Neodvážila se mu podívat do očí. V jednom okamžiku by shořela v plamenech a pak padala na dno oceánu. Ta tíha. Dál jen seděla a až moc přítomně všechno vnímala. Jeho ruka se dotkla jejích zad. V srdci jí utkvěla jistota, kterou již léta nepocítila. Pálila a krevní oběh jí rozváděl po celém těle. Byla přesvědčena. A pod tímto dojmem lásky, jež vnímala opětovaně, znovu spočinula v jeho náruči.

  Nemohl otevřít oči, neboť mu na řasách ležela prohra. Ranní slunce viděl dnes poněkud ponuře. S vědomím bolestivé pravdy se díval na její křivku zad, po kterých splývaly provinilé vlny, jindy spoutané do víru úzkoprsé nevšímavosti. Teď se upřímně a volně líně probouzely, lehce rozcuchané. Byla pro něj symbolem dokonalosti. Ideál všeho, co považoval za dokonalé. Byla krásná; hnědé oči, světlá pleť, koutky úst nevyzpytatelně směřující dolů. Zajímala se o literaturu, hudbu, malířství, ráda chodila na opery, někdy i navštěvovala divadelní představení; přitahovalo jí umění. Jen si ji nikdy nepřitáhlo úplně. Stala se jen věčným posluchačem, divákem a modelem. Byla tak žádaná ostatními vévody, že mužská ješitnost by docela jistě u jiných dosáhla vrcholu v případě zmocnění se této ikony. Věděl to. Leč v sobě nenacházel ani špetku hrdosti, jako spíš jemu tolik neznámou vinu. Před očima se mu stmívalo, v dálce viděl svou budoucnost po boku porcelánové panny, kterou lze jen obdivovat, a na okamžik snad periferně zahlédl dávný příslib věčnosti těch šedomodrých očí. S příšernou vzpourou v srdci se jí dotkl. Nikdo ho přeci nemohl trestat za to, co se mu honí hlavou. Nebo ano?
Na vteřinu zapřemýšlel, jestli muž dokáže žít jako otrok svého vlastního života.

Pocítila záchvěv dokonalé rovnováhy. Vše bylo, jak má být, přestože se v noci dočkalo její kombinované šněrování jiných rukou, než těch služčiných.
Její příští vyhlídky měly brzy nabrat nevídané rozměry.