Jak si asociál vyrazil do světa

Tenhle příběh se odehrál v mym asociálním období. Tedy lépe řečeno v jednom z mejch mnoha asociálních období, mývám je v pravidelných intervalech zhruba každý dva až tři týdny. Byla sobota a já ležel doma zavřenej v pokoji, žaluzie stažený a trenky taky. Jo, nejspíš jsem si ho zrovna honil, ale ruku do ohně bych za to nedal, už jenom proto, že kdyby mi shořela, musel bych si to dělat levačkou, za předpokladu, že bych byl tak blbej a dal do ohně svojí šikovnější pravou, ale to máte vlastně fuk.

Napsal mi kámoš Čenda, jestli nezajdem večer na koncert. Než jsem se stačil čistě ze slušnosti a bez zájmu zeptat, co že to hrají, poslal mi odkaz na skupinu NoBrain , která se loučila s vyhlídkama na prachy, sex a rock’n’roll, měla před sebou už jen tenhle poslední výstup. Situaci jsem nechal otevřenou s tím, že se ještě ozvu a domluvíme se. A nejspíš by mi na poslední chvíli vyskočila teplota, spadnul bych ze schodů nebo tak něco, kdyby nedodal, že půjde i Dáša.

Dáša, moje egyptská bohyně lásky, vysoká, sošná, s výrazným líčením a rovnou ofinou střiženou nad obočím, s vlasy černými jak duše hříšníka.

Chodila se mnou na gympl a neviděl jsem jí přes dva roky. Poslední společná vzpomínka mě přenesla na vítěznou pomaturitní afterparty. Chtěl jsem na záchod, kam vedla krátká chodba, když mi zatarasila cestu ona, jen v minisukni a tílku, dvě anténky hlásily, že podprsenka je mimo provoz. Opřela se o zeď a pronikla do mě pohledem svůdný sfingy, měla v očích hádanku a já znal odpověď.  

To bylo dva roky zpět, od tý doby jsem jí neviděl. Maximálně jsme si vyměnili pár laškovných vzkazů, kde jsem jako správnej sexuální loudil navrhoval, ať zajdem někam na pivko a ať si vezme hodně peněz a málo oblečení. Kdo ví, proč to nikdy nevyšlo a na její boky a pevný stehna jsem moh jenom vzpomínat.

A teď jsme se měli setkat. Byl jsem si naprosto jistej, že mezi náma k něčemu dojde. Těšil jsem se na to, protože jsem cizí holky balil jen ztěžka, ona byla prozkoumaný území. Potvrdil jsem svou přítomnost. Dáša měla dorazit na devátou, kdy koncert začínal, my s Čendou si dali sraz o hodinu dřív. Bylo třeba se naladit do společenského módu a tak se šlo za Mikym, dalšim bejvalym spolužákem, kterej dělal barmana v hospodě U krokodýlího penisu, což krom jinýho znamenalo, že se musel celou dobu pařit v krokodýlím kostýmu.

Miky měřil přes dva metry, k tomu přičtěte sto dvacet kilo živý váhy a máte solidního ještěra. Taky že se s nim v okamžiku našeho příchodu fotila skupinka asiatů. Jeden mačkal spoušť a zbylý tři v póze ukazovali nahoru a křičeli Godzilla! Godzilla! Pak se prohodili a jelo se nanovo, z Mikyho lil pot a ve tváři měl uštvanej výraz. Když nás spatřil, celou estrádu utnul a poslal cizince zpátky ke stolu, kde řvali smíchy. Taky nás to pobavilo a zatímco Miky čepoval pivo, ptal jsem se:

,,Nemůžem taky fotečku? Bych jí dal na failblog jako career fail nebo tak něco…“

,,Jen se smějte kreténi…“ mumlal spíš pro sebe a vsadim se, že by nám pivo trochu zahustil, kdyby nebyl pod dozorem.  Ale pak se smál s náma. Stáli jsme u baru a klábosili o všem možnym, od otravný školy až po starý seriály, čas příjemně plynul. Večer se nám otevíral a ve vzduchu visela bezstarostná atmosféra.

Dokud jí neproťal bojový pokřik. Otočili jsme se a nestačili zírat. Na stole byl asiat v klobouku a mával kolem sebe sekyrkou, neustále opakoval killa!, killa!, ti zbylý se po něm natahovali a mluvili jeden přes druhýho, bylo to jak na tržnici.

,,Tohle jsou chvíle, pro který byla stvořená brokovnice…“ zasnil se Miky a sáhnul pod pult, kde nic nenašel a zase se napřímil, o jedno drobné životní zklamání bohatší.

,,Vždycky doufam, že tam bude…“

Kloboučník se zřejmě přecenil, když zrychlil máchání sekyrkou, vylítla mu z ruky a shodou okolností se zarazila asi tak centimetr vedle mě.

,,To jsi měl fakt těsně…“ prohodil suše Čenda a já přemýšlel o tom, že kdybych stál trochu jinak, tak bych musel před odjezdem do nemocnice poprosit Mikyho, aby mi to dal na sekyru, což by bylo se sekyrou v hlavě dost stylový.

Japonci se rvali. A popravdě řečeno jsem byl zklamanej, na ten boj se nedalo koukat, žádný výskoky a elegantní otočky s kopem, svižný rány doprovázený křikem alá koule ve svěráku,  vířívý balet se nekonal, ne, oni se prali jako fotbalisti! Jeden tahal druhýho za vlasy a bouchal mu hlavou o stůl, druhý dva tak divně plácali kolem sebe, aniž by si zasadili jedinej úder, kopali se pod kolena a padali dramaticky k zemi a působili tak směšně, že by i bitka těch čtyř krav ze Sexu ve městě byla podívanou pro otrlé (byla by jí i tak).

Miky začal ty prcky vynášet ven, každej s sebou mrskal jako kapr a kopal nožkama do prázdna. Zadíval jsem se na sekyrku a vytrh jí ze zdi. Možná stačilo jeden jedinej krok v životě udělat jinak a nedával bych si jí za pásek, místo asiatů by vynášeli mě nohama napřed. Byla trofejí a mementem toho, že každá maličkost má svůj význam a svoje následky.

,,Héj, ty vole měl jsi jí v tý zdi nechat, to vypadalo skvěle.“ halekal Miky už z dálky.

To už bylo skoro devět, kopli jsme do sebe v rychlosti další pivo a vyrazili na koncert. Ten se konal v klubu Pod Parou. Malej klub, u vstupu jste sešli schody, prošli úzkou chodbou kolem šatny a hned jste stáli u pódia, který bylo součástí jedný místnosti, většinou našlapaný bandou pogujících pankáčů. Ale ten den tam postávala a posedávala skupinka asi tak deseti lidí a mně to určitě nevadilo. U zvukařský budky vedla cesta nahoru, kde byla ještě menší místnost. A hlavně pípa.

První pivo jsem exnul a nervózně vyhlížel Dášu. Čenda se zeptal co se děje, já popravdě odpověděl, že mam pocit, že dnešek bude můj den otevřených dveří.

,,Jo, tak to přeju hodně štěstí.“ A připil si se mnou solidárně na úspěch…i když, byla to pochybnost, co jsem zaslech v jeho hlase? Jemu to mohlo bejt jedno, měl přítelkyni a dlouhý vlasy jak z reklamy na Head and Shoulders, s přirozeným leskem a bez roztřepených konečků, na který mohl sbalit každou.

Sešli jsme zpátky dolů, oba už s novým pivem, když najednou…

Dáša se blížila.

Měla na sobě tričko s pyramidama, uplý kalhoty a na nohou boty s proklatě vysokým podpatkem. Zůstal jsem na ní zírat. Ale jen chvíli, pak jsem pohotově vyskočil, obejmul jí a začal překotně gratulovat.

,,Ježiš tobě to sluší Dáši, tak to je něco teda, moc gratuluju, kdy se to narodí? Vždyť to už musí bejt někdy teď ne?! Cheché, no jo, ale správnou rockerku nic nezastaví, ani pořádný panděro, no nemam pravdu…“

A tak jsem jí pumpoval pravicí a došlo mi, že nějak nikdo nic neřiká.

Zmaten jsem se podíval na Čendu a ten měl ve tváři výraz člověka, kterej právě spatřil, jak to dělaj jeho prarodiče s koněm.

Prekérní situace, od něj jsem pomoc čekat nemohl a prostě nebylo jak zamluvit to, co jsem řekl, neexistoval způsob, jakým bych to mohl obrátit ve vtip. Podíval jsem se zpátky na Dášu, obličej ztuhlej jakýmsi omluvným šklebem, ale nebylo co dodat.

Řekla jen ,,Jdu si pro něco k pití.“ A zamířila nahoru. S Čendou jsme pořád stáli bez hnutí a když úplně zašla, zhroutili jsme se podél zdi.

,,Ty vole, to byl takovej trapas…“ hlesl Čenda.

,,Ta už se mnou asi jen tak nepromluví…“

Bylo mi na nic, ale proto jsou kámoši, aby vám řekli, že věci nejsou tak zlý, jak si myslíte a já byl rád, že je tam Čenda se mnou.

,,Podle mě se teď nahoře upije k smrti.“ řekl ten zmrd.

,,Dík za podporu, fakt, hned se cítim líp…“

,,Copa ty, ale ona…“

„Nemůžu za to, uznej sám, že vypadala úplně jako těhotná…“

„Blbost. Holka jako Dáša, teda myslim ta Dáša z minulosti, by v případě těhotenství měla jen sexy bříško…tahle Dáša má těhotný i ruce, to jsi neviděl?“

,,Myslel jsem, že ženy celkově otékají, ale ááá…to je jedno, nedělej to ještě horší, mluvíš o ní jak o monstru z jiný demenze.“

,,Já? A co ty? Vidíš jí po dvou letech a první co řekneš je - Hehé, kdy budeš rodit prasnice?“

,,Takhle jsem to neřek…“

 ,,Ale myslel sis to, bylo to na tobě vidět. Ještě s tou sekyrkou za pasem…takhle nejspíš rozmlouvá řezník se svou obětí, říká Óóó, vám to dnes ale sluší paní prasnicová, chrocht chrocht a přitom se olizuje a hladí sekyrku.“

,,Já jsem jí hladil?“

,,Jo.“

,,Tak to je v prdeli, ta se tam nahoře fakt upije.“

,,Aspoň jí budeš moct snáz naporcovat. Otevřeš si stánek, kde bude cedule hlásající Vepřový naložený v lihu. A na pultíku budeš mít její hlavu s jabkem v puse. To je vtipný ne?“ smál se Čenda, který rád dotahoval představy daleko za hranici morální odpovědnosti.

,,Ani bych neřek.“

,,No jo, kašli na to, bude v pohodě.“

Tomu jsem nevěřil a já v pohodě taky nebyl. Mrzelo mě to, vážně, dokázal jsem se do ní vcítit. Jasně, za ty roky se změnila, ale v našich očích měla zůstat pořád stejná, určitě se viděla stejně přitažlivá jako kdysi, už když se doma před zrcadlem napasovala do toho těsnýho oblečení, když si dělala linky kolem očí a malovala rty.

Takže takhle dopadl objekt mých středoškolských tužeb. Jen ty nádherný černý vlasy se nezměnily, ale jinak se z Kleopatry stalo spíš Babe, prasátko ve městě. I její podpatky připomínaly kopítka.

 „Nazdar, nazdar! My vás tady vítáme, máme radost, že se vás tady sešlo tolik, to jsme snad ani nečekali…“ vyprávěl z podia frontman směrem k roztroušeným jedincům. Ani neskrýval hořkost a nebylo se co divit. Poslední koncert v jejich kariéře, na domácí půdě a nikoho to nezajímá, i hlouček se bavil spíš mezi sebou. Jestli byli kdysi opilí slávou, tohle byl nejlepší vyprošťovák, krutej návrat zpět do neopojný reality.

Jeho slova byly podbarvený tichym kvílením kytary, znělo mi to jako nářek.

,,Takže první song se jmenuje Full House a má dostat fanoušky hned ze začátku pěkně do varu, takže skákejte, křičte, tleskejte, nevim, dělejte si co chcete, mně je to fuk.“

No jo, každej má svý problémy. I já měl jeden. Dáša byla ze hry, ale já se chtěl držet plánu. Nebyla přece jediná, bylo tam pár dalších holek, jenže jak na ně, navíc ve společnosti Čendy, kterej ani nemusel nic řikat, stačilo mu jen sedět a ve správnou chvíli pohodit hřívou, co proti tomu mohl nabídnout člověk s legoúčesem.

Nebyl prostor na sebelítost, musel jsem jednat. S výrazem nejprohnanější šelmy jsem se rozhlíd po lokále. Mé oči byly senzory analyzující data s nemilosrdnou přesností stroje z budoucnosti. Byl jsem ocelový skeleton potažený kůží, naprogramován k dosažení svého cíle.

Byl jsem Masturbátor. A to mě sralo.

,,Hej Čendo, co řikáš támhle na tu kočku?“

,,Nic moc, normální mourovatá kočka. Šukal bych jí.“

,,Fajn, tak jinak ty zvrhlá stvůro, co řikáš na tu holku, která sedí vedle ní?“ ukázal jsem směrem k dlouhonohý blondýně s kudrlinkama, dokonalý modelce.

,,Aleee, snad se nechystáš do akce…“

,,Jo, cejtim, že dneska to vyjde…“ a svůdně jsem zíral přímo na její zadek.

,,Tak já věřim, že pokud se nebudeš tvářit jako retard, tak máš šanci…tu holku mimochodem znam.“

,,Fakt jo?“

„No jasně, chodila ke mně na gympl, akorát do vedlejší třídy, stejnej ročník. Pavlína Krausová, mimochodem velká fanynka Strážců vesmíru.“

„Tak to kecáš, taková holka neexistuje.“

„Stojí přímo před tebou kámo, mluvila by o nich pořád…Tak za ní běž.“

„Je tam s nějakejma kámoškama, to je blbý…“

Jako naschvál přesně v tu chvíli obě odešly, zůstala sama. A já nevěřim na náhody.

,,Druhou šanci už nedostaneš…“

„Tak jo, poraď, rychle, jak mam začít.“

„Ideálně nějakym fórkem o Strážcích, to prolomí ledy.“

„Jasně, máš pravdu!“

Sakra, vždycky má pravdu.

Ještě že je improvizace moje silná stránka. Šéfem a mentorem strážců vesmíru byl Zordon, obří hlava v prosklený tubě. K mýmu štěstí se kousek vedle mě válela obdélníková plastová taška, průhledná, asi od šminek nějaký punkerky. Nasadil jsem si jí a pasovala přesně, jen se mi trochu hůř dýchalo. Přesto jsem ještě potáhl z cigára podivnýho týpka v ponču a foukl si dovnitř trochu dýmu, protože i Zordonova hlava byla obklopena kouřem.

Vrávoral jsem k Pavlíně a skoro nic neviděl, jak mě kouř štípal do očí.

„Alfo, Alfo, kde jsou strážci?“ volal jsem už z dálky skrz záchvaty dávivého kašle a hmatal před sebe jako zombie. Asi jsem nebyl moc legrační, protože Pavlína střídavě ječela, střídavě mě odháněla. Nakonec sama utekla.

Čenda se válel na obložení a brečel smíchy, úplně mu tekly slzy. Sundal jsem Zordonovu tubu a poděkoval mu za dobrou radu, nebyl schopnej odpovědět. Jasně, velká fanynka strážců vesmíru, pobav jí, myslel jsem si cestou k dalšímu pivu. Ta ani nevěděla, že existujou. Ale za to se mu pomstim, jednou, když to bude nejmíň čekat, tak…

Dáša.

Seděla u baru, před sebou pyramidu ze skleniček od panáků a jezírko slz. Nebo to byla rozlitá vodka. Nebo má slintavku.

Zaváhal jsem, vlastně mi přišlo nejrozumnější, kdybych okamžitě odešel a na celý katastrofální večer zapomněl. Jenže v tu chvíli se na mě podívala. Automaticky jsem šel za ní, odhodlán napravit své společenské faux paux. Posmutněle mě doprovázela pohledem, když jsem si vedle ní sedal.  Vzal jsem jí za ruce a nastala ona dojemná chvíle usmíření, chtěl jsem říct, že je pořád ta nejhezčí holka, kterou znam a že jí je aspoň za co chytit, že nemam nic proti baculkám a že být trochu při těle neznamená konec světa a tak jsem spustil:

„Podívej se Dášo, já vim, jak se cítíš a moc se ti omlouvam, bylo to ode mě stupidní. Navíc zrovna ode mě, když jsem sám bejval ještě nedavno taky tlustý hovado…“

Cosi v jejím výrazu se začalo měnit.

„Takže si z toho vůbec nic nedělej, pořád jsi moc hezká, navíc jsou různý odtučňovací tábory, kde ti proženou…“

Šleh.

Dostal jsem facku, až mi spadly brejle. Pak se mi pokusila prsty do véčka vypíchnout oči, což jsem pohotově vykryl nataženou dlaní.

Pak beze slov odešla. Byl jsem terčem všech pohledů v místnosti, potupen a bez brýlí. Připadal jsem si nahý.

Tak takhle to dopadá, když si asociál vyrazí do světa, do víru dění. Semele ho to.

Brýle jsem zvednul a přeleštil skla.

„To byla pořádná rána.“ Ozval se dívčí hlas za mými zády.

„Dobrej postřeh.“

„Kdybys ho měl taky, moh ses vyhnout.“

Chtěl jsem vstát a odejít, ale byla to provokativní drzost v jejím hlase, co mě přimělo se otočit. Asi byla chytrá.

A určitě moc útlá, drobná holka v krátkých kraťáscích a tílku, s milym obličejem a obříma dredama. Vlastně jsem nechápal, jak to ta postavička zvládá unést. Byla skvělá. Celkový estetický dojem jen poněkud kazil monokl pod pravým okem.

„Jak vidíš“ řekla, „ani můj postřeh není světovej.“

„On…“

„No jo, přítel měl špatnej den. Vlastně už expřítel.“ Dodala jakoby lhostejně.

Velice zajímavá informace, ale nedal jsem nic najevo.

„Abych byla fér, musim dodat, že to bylo potom, co jsem mu přiznala všechny nevěry s jeho kámošema…“

„Aha…ale stejně, trochu přehnaná reakce…“

„Trochu?? Sex je přirozenou součástí mýho já, bylo jeho chybou, že mi ho nedokázal nabídnout dostatek.“

Víte, myslim, že jsem se jí líbil. Byla přesně typem holky, kterou jsem ten večer potřeboval potkat. Otevřená, odvážná, bez zábran, přirozeně pasovala ke všem mým nejistotám, nedávala jim prostor.

„Co to máš v ruce?“ pokračovala a já si uvědomil, že pořád držim tu blbou plastovou tašku.

„Ále, to měl bejt takovej fórek, jako že budu Zordon…totiž to je taková velká mluvící hlava v…“

„Já vim kdo je Zordon prosim tě…“

„Fakt?“

„Jo.“

„Takže znáš Strážce vesmíru? Dokázala bys je vyjmenovat?“

„Jenom původní sestavu, pak už jsem to nesledovala. Podle mě byly dinosauři zordy…“

„…nejlepší…“ řekl jsem souběžně s ní a bylo mi jasný, že jsem se zamiloval.

Povídali jsme si dál a já jí visel na rtech, plných a tvarovaných jak dva okvětní lístky čajový růže. Nevim, kolik uběhlo času, nevnímal jsem hudbu, vim jen, že pak přišel Čenda s tim, že jede domů a jestli budu chtít odvoz. Nepotřeboval jsem.

Měli jsme si tolik co říct, duchovní i tělesná vzdálenost mezi námi se zkracovala a já jí držel za ruku, líbal a přiznám se, že i osahával. Trochu víc. Nechala se.

Po nějaký době barman řek, že zavíraj. Vyšli jsme ven a já se zeptal, jak se jmenuje.

,,Lilly.“

„To je krásný jméno.“

„Přezdívka.“

Tak Lilly…Lilly…Lilly…opakoval jsem si v duchu a bylo jasný, že taková přezdívka hlásá jen jedno stanovisko: Udělej mi to jazykem.

Bože, v její přítomnosti se nedalo nepřemejšlet perverzně. Ale zároveň jsem cítil vnitřní chvění, jako když si vyměňujete první nesmělý pohledy s plachou holkou, kterou toužíte poznat. 

„Lilly, myslíš, že je nějaká šance, že bys mě po dnešku chtěla ještě vidět?“

 „To se teprve ukáže… “ řekla a musela si stoupnout na špičky, aby mi mohla dát pusu. Pak vyzývavě naznačila, abych jí následoval.

Mohl jsem oči nechat na jejím perfektním pozadí, což se mi stává u všech pozadí, kromě těch mužských. Ale zároveň mě nepřestávalo fascinovat to klubko dredů, tlustých jak hadice. Jejich majitelka bydlela nedaleko, ani se neptala, jestli jí chci doprovodit, prostě dala pokyn a já poslechl.

Vešli jsme velkou branou do starýho činžáku, kterej vypadal jak před demolicí, což jsem i poznamenal.

„Taky že ho pozítří budou bourat.“ Mrkla na mě a to mi na klidu nepřidalo. Klidně si mohli splést dny nebo tak…

Zapnul jsem baterku na mobilu, světlo v domě bylo nefunkční, zdi posprejovaný a v tý tmě to místy působilo jako zaschlá krev, schránky byly vymlácený a popadaný na zemi, u pár bytů chyběly dveře.

Byt číslo 17 byl její, zvenku vypadal normálně.

„Seš si jistá, že se tvůj přítel nevrátí a nebude se chtít usmiřovat?“

„Jsem. Navíc tohle je starej byt mých rodičů.“

„Takže už tu nebydlí?“

„Nikdo už tu nebydlí. Pro podobný příležitosti jsem si udělala kopii klíče.“

„Heh…vůbec nikdo? Třeba se tu skrejvaj bezdomovci a přes noc zmutovali a…“

„Hele ty poseroutko, chceš tu stát a kecat, nebo jít dovnitř?“ obořila se na mě.

„Vevnitř bude jistě útulněji…“ pípl jsem.

A bylo. Žádnej holobyt, naopak, vše na svém místě.

„Teda máte to tady pěk…“ Ale to už se na mě přisála a naznačila, ať mlčim. Vlekla mě do zadní místnosti a s nedívčí silou se mnou praštila na postel a sedla si na mě. Hladila mě po hrudi a šahala pod triko.

„Hmm, posiluješ…“

Posadil jsem se a zkoumal, jestli má taky tak pevnou hruď. Líbal jsem jí na krku, když v tom jsem něco zaslech. Jako nějaký zasyčení, hodně tichý. Snad postel, napadlo mě. A i když se ten zvuk opakoval a lehce sílil, neřešil jsem to, měl jsem na práci důležitější věci, nikdy jsem nebyl pošahanej neurotik. Akorát sekyrka u pasu mi překážela, odhodil jsem jí. Zhasla světla a po dívčím způsobu se s překříženýma rukama zbavila svršku. Sledoval jsem její siluetu a nemoh se dočkat, až půjdou dolů i kraťásky a…

Sakra, skoro bych přísahal, že se jí ty dredy trošku vlní. Přesně ta věta mi bleskla hlavou.

Sehnula se a jemně mě kousala do uší, pokračovala níž, až došla ke kritickýmu bodu. K pásku. Má supercool posouvací kovovou přezku a ta se občas zasekává. Vim to víc jak rok a ani fakt, že si ho občas musim rozepínat o futra nebo pomocí lžičky mě nedonutil jít koupit novej.

Chvíli s nim cloumala a pak se na mě podívala s až neskrývanou zuřivostí.

„Děláš si ze mě srandu?!“

„Heh…ale neboj, to se hned vyřeší, he…taková situace…“

Pak jsem vstal a šel zkusit osvědčenej trik s futrama. Přezka se ani nehla.

„Heh…poslyš, ty jsi úplná succuba, už asi chápu, proč jsi neměla dost…“

„Já nikdy nemam dost.“ Odpověděla tónem, ze kterýho tuhla krev v žilách. Přestávalo se mi to líbit, začínal jsem si připadat jako oběť budoucího znásilnění, což mělo v podstatě nastat…

Pásek nešel rozepnout.

„Hehe…nemáš lžičku?“

„Tak víš co? Já si skočim do sprchy a ty to tady zatím nějak vyřeš, ok? A ne aby tě napadlo někam chodit.“ řekla hláskem jako med a stiskla mě mezi nohama.

„Ok…“  přikývl jsem s nenuceným tónem.

Jakmile zašla, začal jsem ze sebe rvát kalhoty. Ta holka se mnou dělala divy, věděl jsem, že stojim před životnim sexuálnim zážitkem. Jenže ten zkurvenej pásek prostě nešel. Potřeboval jsem lžičku, nebo nůž, ale u něj jsem měl vždycky obavy, že si ho vrazim do břicha. Vlastně jsem měl ty obavy i u lžičky. A tak jsem šel i přes  zákaz Modrovousky do kuchyně. Byla hned v prvnim šuplíku pod dřezem a já s úlevou odjistil pásek a rozepnul kalhoty. Ale z toho stresu jsem dostal šílenou žízeň, lednička běžela, doufal jsem ve vychlazený pivo, hromadu orosenejch jedenáctek.

Jak se to říká? Doufej v nejlepší a očekávej nejhorší? Asi tak. Každopádně hromadu odřezaných penisů jsem rozhodně nečekal, přinejhorším mě napadal Klasik nebo Primus.

Pár jich vypadlo na zem a já vzal jeden do ruky, pomalu jsem se zvednul a držel ho. Panebože, to nemůže bejt pravý, to je určitě umělý, taková nymfomanka jich musí mít, to nemůže bejt pravý…Bůh neodpovídal, protože odpověď by se mi nelíbila. Ty odřezaný konce mluvily sami za sebe…

Upustil jsem ho, nemohl jsem uvěřit, že mam takovou smůlu. Kolik je na světě sériových vražedkyň? A zrovna já na ní narazim…

V duchu jsem si přísahal, že už nikdy nebudu podceňovat holky. Tak jo, chtěl jsem hlavně vypadnout a to dokud byla ve sprše. Potichu jsem se blížil ke dveřím, vzal jsem za kliku a nic. Zamčeno.

Voda v koupelně přestala téct.

Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to musela slyšet, musela vědět, že chci utéct…

Co nejpotišeji jsem se plížil zpět, nohy se mi lepily k linu a byl to ten nejhlasitější zvuk na světě, jako kdybych s každym krokem vytrh kus podlahy. Otevřel jsem okno a doufal v zázrak, v nějaký požární schodiště, nebo kabel, po kterym bych dokázal sešplhat…zase nic.

Mohl jsem skočit, jenže třetí patro je pořád dost vysoko na to, abych se zmrzačil a dost nízko na to, abych přežil. Asi bych přežil, ale zlámal bych si všechny kosti v těle, zůstal bych ležet.

A pak by zavrzaly starý vchodový dveře, lehký kroky a tichej smích… a já bych se snažil odplazit, zarýval bych nehty do betonu, když by mě táhla zpět do domu, kterej by se stal mym hrobem.

Musel tam někde bejt velkej nůž. Bleskově jsem prohledal šuplíky, jenže nic, samý lžíce nebo špachtle. Otevřel jsem skříň a zíral do očí plešatýho chlápka. Měl je v sloup a z nosu mu lezli červi. V ústech, dosud řvoucích, si hověl velkej pavouk, nohy mu visely ven. Hned vedle byla druhá…Načernalá, ohlodaná, bál jsem se cokoliv dalšího otevřít, vzpomněl jsem si na sekyrku, musí bejt v ložnici na zemi! Vytrh jsem se z hypnózy mrtvých očí, zaklap skříňku.

Vedle mě stála Lilly.

S otevřenou pusou a němym výkřikem jsem couval.

„Co seš to za psychopatku…“

Neodpověděla. Usmívala se a oční panenky měla zůžený, jako krokodýl skrytej pod hladinou. A pak se její dredy s ohlušujícím chřestěním nadzvedly a vznášely se kolem ní.

„A kurva…“

Tak jo, hlavne klid, hlavně klid a rozvahu, jsou to jen triky, digitální efekty, jako ve filmu, je to jenom blbej film a přece se nebojim u filmu.

Ale bojíš a jako svině, odpovědělo moje škodolibý já.

Musim dostat tu sekyrku, abych si dodal sílu, myslel jsem na ni jako na mocnou Sekeru Hněvu, sekeru severských bohů, ne sekyrku asijskýho magora.

„Ok, ok, tak jo, uklidni se, pořád se můžeme rozumně domluvit, jako dva lidi…“

Se zavrčením po mně šlehla dredem, uhnul jsem jen tak tak.

„Dobře, nebo jako člověk a démon, jestli je to pro tebe korektnější, co, co…“

Vyrazila proti mně s vyceněnými zuby, v předklonu, bylo jasný, kam míří, uhnul jsem v poslední setině a ona vrazila hlavou do zdi.

Teď přišla moje chvíle. Vyrazil jsem vpřed, protože i když byla nahá, neměl jsem náladu kochat se jejím pozadím. Vypálila hned za mnou a já v panice zahnul na opačnou stranu, do dětskýho pokoje.

V zámku byl klíč! Otočil jsem jím a rychle přisunul skříň. Získal jsem trochu času. Lomcovala klikou, vřískala, dokonce na mě promlouvala i normálně, slibovala nevýslovný rozkoše…a pak utichla.

Najednou a naprosto. To bylo zatraceně znepokojující.

Nic. Ticho. Slyšel jsem jen svůj dech a myšlenky.

Ok, ok, musí bejt racionální vysvětlení, musí bejt…no jasně! Je to sen, je to jenom šílená noční můra, usnul jsem, když se sprchovala, určitě, prosim bože ať se probudim, ať se probudim…

Neprobudil jsem se. Dal jsem si pár facek, štípal se, ale jenom to kurevsky bolelo, nic víc. Zkrátka to byla realita a já ji musel přijmout, co jinýho se taky ve finále dá dělat.

V koši s hračkama ležel světelnej meč, bohužel umělej. Ale aspoň svítil a má smrt měla dostat epičtější nádech, hlavou se mi rozezněly chorály ze Star Wars.

A pak…docela tichounký…zachřestění…

Vznášela se přímo za oknem.

S dalšim zavřeštěním proletěla skrz a já ječel jak malá holka, převrh jsem stěnu a rozrazil dveře, skočil do ložnice do kouta, kde musela bejt Sekera Hněvu.

Šátral jsem po zemi, když mi přistála na zádech. Byl jsem si jistej, že se mi zakousne do krku, šílený mrazení, ale jí se nesbíhali sliny na můj krk.

Obrátila mě na záda a pekelný dredy se mi omotaly kolem rukou. Jak reagovat, ještě nikdo se mě nepokoušel zabít, není to jako přemlouvat rodiče ať odjedou na víkend pryč a nechaj vám volnej byt, byl jsem v nezvyklý situaci.

„No tak Lilly, Lilly poslouchej mě, poslouchej, slyšíš, já vím, že tam někde uvnitř jsi a vím, že nejsi zlá…ééérgh…že jsi těm ostatním chlápkům neublížila úmyslně…ééérhg…byly to nehody, totiž, já chlapy taky nemam rád a úplně, ale úplně tě chápu…ééérgh…jsem žena…ééérghh…“

Nevěděl jsem, co říkat dál, navíc třetí dred mě škrtil. Čtvrtý a pátý mi stahovaly kalhoty.

Hm, možná to nebude tak hrozná smrt, napadlo mě a byla to tak uklidňující myšlenka, že jsem se v tu chvíli vzdal. Sbohem přátelé, již si nepřipijem, sbohem, mé staré lásky, již vás nepolíbím, sbohem Oscaři, již vás nezískám…

Hej, prober se! Cosi mě chytlo a s prudkostí mnou zacloumalo. A vypadalo to jako průhledný Čenda…

V omámení jsem hlesl:  ,,Čendo, ty jsi splynul se sílou?“

Debile, jsem jenom v tvojí hlavě, támhle se něco leskne! Zkus to, dělej, naposled!! Seber se a místo melodramatickejch promluv k fiktivnímu publiku naposled…a možná vlastně i poprvý…ukaž, že za něco stojíš! Teď nebo nikdy!

Hlavou mi problikla ta šílená hymna českýho mistrovství světa v lyžování.

,,Kdo, když ne my, kdy, když ne teď…“ to mi skoro vzalo zbytek všech sil, ale nepoddal jsem se tomu!

Sebral jsem poslední energii, poručil midichlorianům ve mně kolujícím a vší silou jí nakop do ksichtu. Odlítla pryč a dredy povolily sevření. Sebral jsem zbraň a vstal z mrtvých. Stál jsem tam, v jedný ruce Sekeru Hněvu, v druhý světelný meč a kdybych neměl kalhoty u kolen a kdyby na mě okamžitě nevyrazila, stihl bych říct drsňácké:

 ,,Večírek skončil, děvko.“

Dred vyrazil vpřed a zlomil světelný meč jako třísku. To snížilo můj badass faktor na minimum. Ale další dred minul pravačku a prorazil okno za mnou. A v tu chvíli jsem ho uťal. Mrskal se na zemi a ona byla ve stejnym šoku jako já. Znova šla po mně, hladová, ale já se sehnul a překulil se za ní, povedlo se mi useknout další. Zmítala se v agónii, dredy chřestily v křečovitých záškubech, chytla mě vlastníma rukama, a po dobře mířeném kolínku do rozkroku se mi podlomily nohy. Dredy se otřásaly daleko ode mě, jako by se bály, jen ona byla nenávistí bez sebe.

Sekyrka mimo dosah, ale pořád jsem svíral odlomenej kus světelnýho meče.

„Pozdravuj v pekle Jar Jara!!“ procedil jsem skrz zuby a vrazil jí ho do oka. Pustila mě a motala se po místnosti, šla k zemi, šla k zemi!! Nemohl jsem tomu věřit, přestala se hýbat!

Klíče. Byly na stolku. Asi vůbec nečekala, že by se něco mohlo pokazit. Běžel jsem pryč jako kdybych měl stihnout koupi posledního porna na světě. Jen v džínách jsem skočil do busu, v našem baráku bral schody po čtyřech a až když jsem zamknul na řetěz pancéřové dveře, sesul jsem se podél nich. Ráno mě tam našla máma. Řek jsem, ať se radši na nic neptá.

Takže vidíte, takhle to dopadá, když vylezu z doupěte proti svýmu přesvědčení. Samý trapasy a boj o život. Zlatý porno, u něj si člověk maximálně namůže zápěstí.

Pár týdnů jsem žil v obavách. Ten byt byl plnej mrtvol a já nic nenahlásil, kdo by mi uvěřil? Měl jsem tam i věci… jenže nic. Dům strhli a žádný zprávy o šokujícím objevu nepřišly. Ta úzkost mě pomalu přechází, i když od toho zážitku mam asociální období permanentně. I stažený žaluzie.

Víte…někdy, když v noci ležim a nemůžu spát…někdy se mi zdá, jako kdybych venku slyšel tichý, docela tichounký chřestění …

Jako kdyby za oknem klubko hadů šeptalo mý jméno…