Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKolo
10. 11. 2010
0
2
549
Autor
DaniiMann
Iva se s milým úsměvem otočila na Martina.
„Bude potřeba odvézt ty stoly,“ oznámila nevinně.
„Cože?“
„Ty stoly. Stoly miláčku,“ zopakovala s neměnným výrazem.
„Aha, ano samozřejmě stoly,“ odsouhlasil Martin a kliknutím odeslal mail.
Pak bylo ticho. Ona připravovala věčeři a on prohlížel na internetu fotky z Krále Šumavy.
„Kdy je odvezeš?“
Nahonem se zamyslel, kdy by se to nejlépe hodilo.
„Ve středu,“ odpověděl.
„Ve středu už tady být nemůžou drahý. Zapomněls? Přijdou Říhovi … na suši!“
Byl si jist, žeKarolíně a Slávkovi Říhovým by určitě nevadilo, že ve vedlejší místnosti stojí dva staré stoly, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se to neslučovalo s morálkou jeho přítelkyně a družky.
Znovu se tedy raději zamyslel, jak expedici stolů urychlit.
„Dobře, tak teda v úterý večer až přídu z práce.“
Iva se znovu otočila a s hraným soucitem na něj pohlédla.
„V úterý Drahý … přídou Říhovci na suši! V úterý … nelze stěhovat stoly.“
Zoufale se nadechl a pak dlouze vydechl.
„Proč se mě ptáš, kdy to odvezu?“ odtrhnul podrážděně oči z monitoru. Byl právě zahnán do kouta.
„Potřebuju to vědět, přijdou přece ...“
„Já vim … Říhovci na suši,“ skočil jí do řeči, „Ale proč se mě ptáš, kdy to odvezu, když je dneska neděle a v úterý už příjdou. Nemám teda moc možností, nemyslíš?“
„To je pravda,“ usmála se a do Martina jakoby bodnul hřebík. „TEĎ už moc možností nemáš.“
Nadzvednul obočí. „Jako jak? … Jak teď?“
„Měl si víc možností, kdy ty stoly odvézt,“ odvětila suše a na jídelní stůl položila dva talíře s logem IKEA. „Žádala jsem tě o to už před měsícem.“
Ještě před několika minutami měl Martin hlad, ale nyní uvnitř šílel a na tělesné potřeby nebyl čas. Byl to kliďas … vždycky kliďas. Každý to o něm věděl a kamarádi si ho dobírali pro jeho dobráckou povahu a označovali ho za flegmatika.
Nikdo však netušil, co se odehrává v něm a jaká muka podstupuje dnes a denně, aby dostál své pověsti … své masce. Jeho tvář vypadala klidně, ale uvnitř sváděl boje jako všichni ostatní. Nechtěl to přiznat nikomu … Ivě … kamarádům … ani sám sobě.
Navenek žil běžně. Miloval, pracoval, bavil se, pil alkohol, občas kouřil trávu...
Ale opravdu žil … na kole.
Jakmile vyjel od domu, byl někdo jiný, byl vrah, zabiják, sebevrah, atentátník, pirát, gangster, mafián, borec, chlap, žil … lítal … žil a cítil život kolem uší a hlavy. Kmital mu před očima, když sjížděl ze svahu plného kořenů a kamení. Rozvíjel se mu jako film, když se vracel se soumrakem domů zbitý, utrmácený, špinavý a s neskutečným pocitem života v sobě samém.
Mlčky jedli rybu a brambory.
„Zítra ty stoly odvezu,“ řekl tiše po jídle.
„To já vím … drahý.“
Znovu se ozval ten hřeb do jeho důstojnosti. Byl přitlačen ke zdi. Ta její neuvěřitelná jistota jím otřásla. To na běžném životě nesnášel ze všeho nejvíc … pocit zvířete zahnaného do kouta. Pocit neměnnosti a předvídatelnosti. Rodiče … šéfové … Ona.
Měl ji rád. Byli spolu už pět let a vyhovovalo mu to po všech stránkách. Ovšem ve chvílích jako byla tato by nejraději nebyl. Netoužil pokaždé hrát tu hru na hodného flegmatického Martina, ale... Zítra odveze stoly a bude klid.
Prásk! V tom si vzpomněl!
„Proboha! Ty máš zejtra celej den auto,“ vyděsil se. „Kdy to odvezu.“
Iva seděla pohodlně v křeslě naproti němu a mile a chápavě se usmívala.
„Čekala jsem, kdy si na to vzpomeneš.“
Jeho tichá potupa dosáhla zřejmě svého vrcholu a zdálo se, že jeho partnerka si to řádně užívá. Odložila časopis a labužnicky se napila zeleného čaje, přičemž z něho nespustila oči.
„Co budeme teda dělat?“
„Nic. Necháme je tam.“
„Jak? Necháme je tam?“ kroutil hlavou.
„Jo. Teď už to prostě nestíháš … drahý.“
„Proč si mě teda tak dlouho dusila?“
„Byla to docela zábava. A pro příště vidíš, že když po tobě něco chci, tak to není jen tak pro nic za nic … má to vždycky svůj smysl.“
Martinovi bylo třicet jedna a již asi deset let nesnášel, když se kdokoli pokoušel o jeho výchovu. U své matky, potažmo otce, byl ochoten to tolerovat, ale u své partnerky to shledával nevkusným.
Dávno znal teorie o dodatečné výchově mužů jejich manželkami a v podstatě byl ochoten na ně přistoupit. Nevadilo mu být vychováván, ovšem nesměl o tom vědět. Jakmile to bylo příliš okaté, zapříčil se.
Bylo jediné východisko.
„Jdu se projet,“ řekl stroze a odešel.
Před domem se nadechnul voňavého podvečerního vzduchu. Slunce ještě viselo nad obzorem a byl čas na opravdový Život ve Světě, alespoň chvíli. Nasedl a vyjel.
Každý nádech je kus života … do plic … do krve … do mozku … a tam zůstaň, ať žiju. Slyším silnici a vzduch kolem tváří. To špatný je tam vzadu … a teď žiju s každým nádechem.
S každým šlápnutím rostu a poznávám sebe. Nové výzvy … cesty … možnosti ... řešení. Krása dálky a neznáma … jsem svým pánem a Žiju. Vidím a slyším, jak žiju, jak letim …
Tady je tak čisto a bez myšlenek … jenom dech a vzduch … a já … a kolo.
2 názory
mirek_divis
13. 11. 2010
Si myslím, že je naprosto kontraproduktivní pouštět se uprostřed dialogů do vykreslování hrdinovy psyché. Takové to:
"Ale opravdu žil … na kole.
Jakmile vyjel od domu, byl někdo jiný, byl vrah, zabiják, sebevrah, atentátník, pirát, gangster, mafián, borec, chlap, žil … lítal … žil a cítil život kolem uší a hlavy. Kmital mu před očima, když sjížděl ze svahu plného kořenů a kamení. Rozvíjel se mu jako film, když se vracel se soumrakem domů zbitý, utrmácený, špinavý a s neskutečným pocitem života v sobě samém."
pak působí jen jako nouzový přílepek do konzistentního vedení řeči. Odstavec v kurzívě je pak zbytečně explicitní a má podobný efekt.
Znáš zdejšího prozo/miniaturika jménem duke.? Mrni, pracuje s hlavně s podobnými dialogy.
Jinak je to pěkně vybraná situace - ale vzhledem k tomu, že jsem u Ivy cítil jakousi zlohravou potměšilost (namísto všední rezignovanosti), řekl bych, že jejich vztah nestagnuje tolik, jak se tváří: brzy se rozpadne .)