Dudlinka

Dudu a Dudlinka

Jsem dudlík a jmenuji se Dudu. Budu vám vyprávět svůj příběh.

Narodil jsem se v jedné továrně na pryžové hračky. Tady jsem nalezl své první přátele - nafukovacího hrocha a malou gumovou kachničku. Trávil jsem s nimi nezapomenutelné chvíle. Když však přisel ten den, kdy jsme se museli rozloučit. Řekli jsme si poslední slova a každý z nás se vydal hledat nový domov… nový život.

Už nikdy jsem o nich neslyšel. Já jsem se dostal do nákupního střediska v Londýně. Nemusel jsem dlouho čekat. Osud tomu tak chtěl, a proto si mě brzy z regálu vytáhla jedna těhotná francouzská turistka. Skončil sem na dně její cestovní tašky. Už to skoro vypadalo, že pojede domů do Francie, a mě tedy nebude nadále věznit v tomto zatuchlém malém prostoru, jenže… na letišti se milé Francouzce udělalo nevolno a z cesty domů se nakonec vyklubala cesta do porodnice. A tak jsem si v tašce ještě chvíli posečkal.

Do Francie jsme se dostali až o měsíc později. Bydleli jsme ve velkém krásné domě v Provence. Jak jsem v zápětí zjistil, na dítě narozené v Anglii tady čekalo pět rozverných sourozenců. Claire, Madelaine, Gaston, Claude a Sabinka. Bylo mi s nimi dobře. I když úloha dudlíku není zrovna snadná. Jen si to představte. Valnou část života strávíte někomu v puse! Naštěstí jsem na to nebyl sám. Na poličce nás bylo vyskládaných deset. Osm kamarádů a jedna krásná kamarádka. Když jsme zrovna nemuseli plnit tu nechutnou povinnost, leželi jsme spolu na poličce a povídali si. Byl jsem tak šťastný. Co na tom, že mě půl dne oslintává nějaký prcek! To jsem ale ještě netušil, co mě čeká. Uplynul rok, co jsem poznal tuto rodinu a stalo se něco hrozného. Z našeho malého miminka už bylo řádné batole a začaly mu růst první zoubky. Počet kamarádů na poličce se rapidně snižoval, jak mrňous zkoušel sílu svých řezáků. I já utrpěl pár bolestných ran. Zůstali jsme jenom já a moje Dudlinka. A pak se to stalo. Ráno bylo stejné, jako všechna předešlá. Na poličku se natáhla dětská ruka a sebrala rozespalou Dudlinku. Její pohled byl však plný strachu, chtěl sem kamarádce pomoct, jenže už bylo pozdě. Dudlinka skončila v ústech řvoucího dítěte. Vztekalo se, ječelo, mlátilo nohama. A pak… zakouslo se do Dudlinky a rvalo… a rvalo a rvalo. Zaslechl jsem její poslední bezmocný výkřik. V puse mimina bylo mrtvé tělo mojí kamarádky. Na zemi se kolébalo její držátko s medvídky.

Byl jsem zdrcen. Zůstal jsem sám se svou bolestí.

Přišlo léto, podzim, zima, jaro. A pak další léto, podzim a zima. Já zůstal celou dobu živ a zdráv. Nejmladší potomek už oslavil třetí narozeniny, a tak nastala chvíle, kdy mě už nikdo nesundal z poličky. Dlouho předlouho jsem tam ležel. Sám. Snesl se na mě prach.

Nakonec přišla ta Francouzka, která si mě vybrala tenkrát v Londýně. Byla to pořád ona, jen měla o něco víc vrásek a bílých vlasů. Usmála se na mě a odnesla mě sem. Mezi vás. Na půdu do staré krabice, kam si schovává věci, které jí už vždy budou připomínat minulost. Jsem tady už šestý dudlík v pořadí, tak tu mám kamarády. Nikdo už ale nikdy nebude jako moje Dudlinka…