Sousedka recykluje

Včera jsem ji zase přistihla u mých popelnic. Sousedka nenápadně počítala pytle s odpadem. Při konfrontaci předstírala, že si zavazuje tkaničku. Pak jí to ale nedalo.

„Jak to, že máš tolik odpadu?“

„Pět pytlů za týden? To zas není tolik...“

„Co tam máš?“

„No, odpadky přeci. Zbytky jídla, noviny...“

„TY NERECYKLUJEŠ???“

A bylo to venku. Sousedce naběhla žíla na čele. Ze zsinalých rtů jí vyklouzlo Poser mě Džísas.

Svůj antisociální přístup k ekologickým aktivitám jsem se před ní snažila dlouho tajit. Sousedka recykluje úplně všechno: papír, plasty, sklo, oblečení, šťopky od jablek i chemikálie. Nedivila bych se, kdyby recyklovala i toaletní papír.

V létě skladuje nádoby s roztříděným odpadem před garáží. Kolem jejího příbytku pak musím cvalem, aby mě nedohnal roj vos a rodina mývalů, kteří si oblíbili kontejner s plechovkami od piva.

Sousedka vydrží s mývaly v symbióze zhruba tak týden. Pak si uvědomí, že jí rozhrabávají zahrádku, a začne plánovat akci přesídlení. Nakoupí v nejbližších Loveckých potřebách pasti na mývaly a čeká.

Mývalové američtí jsou sice roztomilá, ale hloupá zvířátka, a tak během jedné noci sedí celá rodinka spořádaně (a s překvapeným výrazem v tváři) v kleci. Sousedka je naloží do svého Hummeru, mezitím ji poštípají vosy, sousedka musí na pohotovost (alergie), soused sprejuje vosy. Po návratu z nemocnice sousedka odveze mývaly do rezervace, kde je ekologicky vypustí. Ještě několik hodin medvídky pozoruje, aby byla očitým svědkem jejich nenásilné aklimatizace. Samozřejmě při té příležitosti frajersky uplatní svůj plašič orlů. Pohled na orla vítězně odnášejícího neaklimatizovaného mývala by sousedka prostě nesnesla.

„A to víš, že když nerecykluješ, budeš muset platit poplatky za přebytečný odpad? Bude povoleno odvážet jen tři pytle zdarma.“

„To nevadí, já si ráda připlatím.“

„Já bych ti s tím klidně pomohla!“

To zrovna. Lezla by mi do baráku i komínem a vytřídila by mi celou knihovnu.

„Ne, dík. To by bylo od tebe hrozně fajn, ale fakt nechci.“

Sousedka se zatvářila jako by právě utržila smrtelné zranění. Bylo mi jí skoro líto.

Po přepočítání  večerních jelenů (dnes jen čtyři),  se mi začaly klížit oči. Kojoti vyli v dálce. Usmála jsem se při představě sousedky, která na ně jistě volá ochranku pro rušení nočního klidu. Jednou v noci pronásledovala kojota (nějak se jí nelíbil) teréňákem, plných mývalích hoven z posledního přesídlování, až k nejbližší benzínové pumpě. Dobrou noc.

Ze spánku mě vytrhly tupé rány a řinčení skla. Zloděj? Vrah? Nálet? Dezorientovaně jsem popadla brokovnici a bosa, v noční košili, vyběhla před dům.

Sousedka se stála u MÝCH popelnic a třídila MŮJ odpad. Vypadala provinile. Aby zamluvila absurditu půlnoční scény, rychle prohlásila:

„Já jsem nemohla spát, tak jsem se šla trochu projít...“

Jasně že se šla projít. S třemi barevnými přepravkami SKLO, PAPÍR a PLAST.

„Klidně si to dodělej. Ale s tím sklem moc netřískej, jo?“

Z natrženého pytle vypadla vařená mrkev a dva ubrousky. Sousedka po nich bleskurychle skočila a roztřídila do příslušných kontejnerů. Na tváři se jí rozprostřel blažený výraz. Dneska bude dobře spát.

 A já musím začít schovávat popelnice.