Dlouhá Sobota (1)

První kapitola hororového románu s tematikou zombie. Začíná úplně nevinně - seznámením s hlavní hrdinkou, která má problémy ve škole a jedním obyčejným školním dnem. Potom se ale děj začne vyvýjet docela nečekaně...

1.

 

Tereza

 

Déšťové kapky vyťukávaly zvláštní tesknou melodii na okenní sklo a Tereza už nejmíň hodinu seděla ve svém pokoji a s obrovskou nechutí vypracovávala domácí úkol do dějepisu. Byla to esej na téma pravěk, kterou jim třídní učitel zadal před necelým týdnem, Tereza ji však začala psát úplně poslední možný večer (,,Jako obvykle,“ utrousila by její matka, kdyby o tom věděla). Po zoufale nudných šedesáti minutách, strávených hledáním informací v různých encyklopediích a na internetu, toho měla tak akorát dost. O čtvrt hodiny později dokončila větu, a ačkoli ještě neměla na papíře skoro nic, tak rázně zaklapla svoji učebnici. Práci se šesti řádky o obydlování jeskyní, lovení mamutů a dalších hloupostí, které sesmolila, pak ledabyle pohodila do své školní brašny. Už to nechci ani vidět. Zítra ráno se ve škole podívám, co tam napsala Sára a když tak to od ní opíšu, řekla si přitom. A když ani Sára nebude nic mít, vykašlu se na to a řeknu Avensovi, že jsem neměla čas.

   Ano, vykašlat se na to. To je ten správný přístup.

   Tereza sama dost dobře nevěděla proč, ale poslední dobou jí škola začínala lézt pěkně na nervy. Domů totiž přicházela pravidelně po třetí, někdy i po čtvrté hodině. Dvakrát týdně chodila na nultou, což znamenalo vstávat nejpozději o půl šesté ráno. A když se jí náhodou jednou za čas podařilo dostat se domů brzo a vyšetřit trochu času pro sebe, tak si profesoři vymysleli písemku ze zeměpisu, sloh do češtiny, zkoušení z fyziky a jiné podobné libůstky. Bylo to na draka.

   Důvody, proč Tereze její čtyřletý, přírodovědně zaměřený obor gymnázia vůbec nepřirostl k srdci, byly dva základní. První z nich samozřejmě studium. Nesnášela každodenní biflování matematických pouček, dějepisných událostí a čert ví, čeho dalšího ještě. Považovala to za zbytečnou ztrátu času, který mohla jinak využít daleko lépe. No a za druhé tu byli ještě Terezini učitelé. Pár se jich sice na její škole ukázalo být schopnými a čestnými lidmi, kteří vědí, co dělají, dokážou ocenit snahu a píli a mají svou práci rádi. Těchto se však na Terezině gymnáziu vyskytovalo podobně, jako je šafránu na horách. Mnohem běžnější tam byli tyrani, kteří se vyžívali v neohlášených zkoušeních a přepadových písemkách a byli schopni vám napařit čtyřku, když jste v testu měli správně sedm odpovědí z deseti možných. Další typ byli profesoři, kteří sice připravili třídu na zkoušky skvěle, to se jim muselo nechat, ale ve skutečnosti to byli falešní lidé, kteří si o studentech mysleli něco úplně jiného (a horšího), než jim říkali do očí. Tito byli nejhorší, protože u nich snaha a píle znamenala méně než chleba s máslem, který do sebe každé ráno v rychlosti hodili ještě předtím, než se vydali přetvařovat za katedru. 

   Tereza opřela svou dějepisnou učebnici o lampu a nepřítomně se zahleděla z okna. To zdaleka nebylo tak namáhavé, jako mechanické opakování učiva nebo vymýšlení nových a nových mouder, které by mohla připsat do eseje.

   Bylo už šero. Velké dešťové kapky venku hromadně padaly na chodníky a voda crčela i z rýny sousedova domu. Déšť a zima, takhle to v Dlouhé Sobotě, menším městě obklopeném lesy Drahanské vrchoviny, vypadalo dost často, a zvlášť na podzim, který tu oficiálně začal zhruba před měsícem. Byl právě konec října 2009 a za oknem obyčejný deštivý den, který se pomalu chýlil ke konci.

  Najednou kdosi zaklepal na dveře jejího pokoje tak rázně, až sebou Tereza polekaně trhla. Rychle se přestala dívat z okna a znovu otevřela dějepisnou učebnici, aby to vypadalo, jakože se celou dobu svědomitě učí.

   ,,Dále,“ pronesla poněkud nepřesvědčivě.

   Do místnosti ladně vstoupila její o dva roky starší sestra Rozálie (které mimochodem všichni kamarádi a známí říkali zkráceně Rosi), vysoká, krásná hnědovláska s průzračně zelenýma očima.

    Rosi za sebou zavřela dveře a bez ptaní se posadila na Terezinu postel. ,,Ahojky, jdu na kus řeči,“ oznámila a rozpačitě se usmála.

   Jak už bylo řečeno, Rosi byla neobyčejně krásná dívka. Svým zjevem, s těma svýma zářivýma olivovýma očima a hustými, světle kaštanovými vlasy, tak trochu připomínala porcelánovou panenku. Tereza si díky téhle její dokonalosti kolikrát připadala, že vyrůstá jako prostá holka Husopaska ve stínu královny Kleopatry v Rosině podání. I přesto však sestry měly velice slušné vzájemné vztahy a snad nikdy v životě, kam až sahala Terezina paměť, se spolu pořádně nepohádaly.

   ,,Ahoj Rosi, čemu vděčím za tvoji milou návštěvu?“ zeptala se Tereza a opět s úlevou odstrčila učebnici, protože dobře věděla, že od sestry (ač starší) jí žádné mravokárné kázání nehrozí. To rodiče by se tvářili úplně jinak, kdyby zjistili, že jejich dcera neplní své povinnosti pořádně.

   ,,Správně, na děják se vykašli, holka,“ pochválila ji Rosi a to by se dalo považovat za vrchol nezodpovědnosti. ,,Radši mi řekni, jak se má David.“

   Tereza se ani s vynaložením obrovského úsilí nedokázala ubránit úsměvu. Nebo spíš úsměšku, jak si vzápětí uvědomila. ,,Tak proto jsi přišla?“

   Mělo ji to vlastně napadnout hned - David Rob, jen o to tady jde.

   David Rob byl Terezin spolužák ze školy. Outsider a děsný, opravdu děsný šprt. A tenhle malý, obrýlený knihomol patřil kvůli Rosi k jedné z nejnepochopitelnějších kapitol v jejím životě. Tereza byla totiž nucena zabývat se jím od rána do večera a to jenom proto, že její starší sestra se do Davida přibližně před měsícem bezhlavě zamilovala! Samozřejmě, že si Tereza nesčetněkrát říkala, že to snad ani nemůže být možné - Rosi, která měla nápadníků tolik, že by se s nimi dala zastavit nejen řeka, ale možná i menší vodopád, si nakonec vybere tichého, o dva roky mladšího intelektuála Davida. A ještě neuvěřitelnější bylo, že David, ač o pozornostech Tereziny sestry věděl, o ni zatím neprojevil ani špetičku zájmu.

   ,,A copak by se konkrétně našemu Davídkovi mělo přihodit?“ nadhodila Tereza a ušklíbla se. ,,Mám zase dávat pozor, aby mu někdo z učitelů náhodou neukřivdil, jak jsi po mně nedávno chtěla? Anebo mám zjistit ještě něco jiného, třeba to, které kroužky miláček navštěvuje, abys tam mohla chodit s ním? Vím jistě, že chodí do houslí, začneš se teď kvůli němu učit hrát?“

   ,,Terezo, prosím tě,“ ozvala se úpěnlivě Rosi a téměř zlostně na sestru pohlédla, ,,to si s tebou o něm nemůžu ani normálně promluvit nebo co? Copak tys nikdy nebyla zamilovaná?“

   ,,Ne.“

   ,,A nikdy se ti nestalo, že bys na někoho musela myslet ve dne v noci?“

   ,,Ne.“

   ,,To není možné,“ zakroutila hlavou Rosi. ,,Tak či tak ti ale říkám, že David je ten nejúžasnější kluk pod sluncem a udělám kvůli němu všechno.“

   ,,Rosi, neblbni,“ snažila se jí domluvit Tereza. ,,Vždycky, když jdeš ve škole o velké přestávce k bufetu a zase zpátky, tak na tebe hledí všichni čtvrťáci, co jsou v tu chvíli zrovna na chodbě, a slintají po tobě. Můžeš si mezi nimi vybírat, tak proč pro všechno na světě ztrácíš čas s Robem?“

   Rosi na to neřekla ani ň a pak mohla Tereza sledovat už jen to, jak její sestra vstává z postele, v obličeji ten důvěrně známý nepřítomný výraz, který nasazovala vždy, když padlo Davidovo jméno, a vyráží ke dveřím.

   ,,Jo, Terko, - za ty housle mockrát děkuju,“ usmála se ještě a potom už nechala mladší sestru jejím zmateným myšlenkám.

   ,,Pane bože.“ Dělá si ze mě Rosi legraci? problesklo Tereze hlavou. Nebo se doopravdy zbláznila? Copak je normální, aby dělala to, co právě dělá, kvůli jedinému klukovi? A ještě navíc kvůli Davidovi?

   S rozporuplnými pocity Tereza vstala a pomalu přešla k velkému nástěnnému zrcadlu, které jí viselo v pokoji. Když přistoupila blíž, zahlédla v něm ne moc vysokou hubenou blondýnku s modrýma očima, dokonale rovným nosem a momentálně s trochu podmračeným výrazem. Vzhledem se Tereza své starší sestře rovnat prostě nemohla, ačkoli vůbec nebyla ošklivá. Rosi však byla něco, čemu by nejeden básník řekl pravé ztělesnění dokonalosti. Její krásná tvář netrpěla žádnými nežádoucími znaky dospívání a postavu měla jako topmodelka uznávaná světovými agenturami.

   Tak proč si pro všechno na světě myslí právě na Davida Roba?

   Po chvíli se Tereze přece jen podařilo dostat Rosi a její podivné myšlenkové pochody z hlavy a znovu si k sobě otráveně přisunula učebnici dějepisu. Bylo nutné, aby si prostudovala alespoň kapitolu o Řecku a Římě, kterou měli probírat hned po pravěku, když už se jí nechce dodělat tu esej. Ať má k tomu zjišťování všech možných i nemožných Davidových zálib taky trochu studijního rozptýlení. To pak bude konečně ta pravá zábava, pomyslela si Tereza s notnou dávkou sarkasmu.

 

   Další den ráno dorazila Tereza do školy ke vší smůle až několik minut po zvonění. Když zjistila, že nestíhá, tak rychle proběhla hlavní bránou, ani se nenamáhala stavit v šatně, a do třídy vletěla, jako kdyby za ní hořelo. Přesto se jí nepodařilo vyhnout se přísnému pohledu jejich zeměpisáře. Ten už totiž v tu chvíli dávno pochodoval po třídě a zjišťoval, kdo se dneska nedostavil na vyučování. U každého jiného učitele by se snad Tereze podařilo pozdní příchod nějak vyžehlit, u profesora Jahna, jak se jejich zeměpisář jmenoval, však věděla, že se o to nemusí ani pokoušet.

   ,,Omlouvám se, zaspala jsem,“ zkusila to i přes to, ,,hrozně mě to mrzí, víckrát se to nestane.“

   Jahn se na ni zadíval tím svým nepříjemným pohledem, který tolik studentů ze srdce nenávidělo.

   ,,To je skvělé, že se omlouváš, Katulová,“ pronesl slizce, podle tónu hlasu to však za skvělé zrovna moc nepovažoval, ,,ale hodina začala už před pěti minutami. Co kdybych ti ji napsal jako neomluvenou? Jako tvůj zastupující třídní si to nejspíš můžu dovolit nebo ne? Už dlouho kolegovi Avensovi říkám, že s vámi zachází příliš v bavlnce a jak je vidět, opět se najde někdo, kdo mi dává svými pozdními příchody zapravdu. Dořešíme to později, zatím si sedni. Na konci hodiny tě vyzkouším, jestli mi zbude čas. A věř, že mi zbude.“

   Tereza si mlčky sedla na své místo ve druhé lavici v prostřední řadě a začala si spěšně chystat věci.

   ,,To je takovej odpornej parchant,“ zašeptala téměř nehlasně své sousedce a zároveň nejlepší kamarádce Sáře. ,,Debil.“

   ,,Děláš, jak kdybys ho neznala nebo co,“ protočila oči Sára, ale taky Jahna sjela nenávistným pohledem, ,,Co tě zdrželo?“

   Tereza jí začala potichu vyprávět, jak se ráno pracně potýkala s rodiči a se sestrou, která ji neustále nutila, aby ve škole zpovídala Davida.

   ,,David si o mně za chvíli bude myslet bůhvíco, jestli to takhle půjde dál,“ dokončila svůj výčet strastí a Sára vybuchla smíchy. Aby to nějak zamaskovala, křečovitě se rozkašlala. Profesor Jahn ale i přesto pojal podezření.

   ,,Tak to vypadá, že nakonec ani nebudu muset čekat až do poslední části hodiny,“ řekl a z jeho hlasu čišela zlost. ,,Takže, mládeži, vytáhněte si všichni papíry a pište si první otázku. Píšete test a můžete za to poděkovat tady Katulové a její stejně úžasně ukecané kamarádce, ve třetí lavici nalevo.“

   Třída začala okamžitě protestovat, ale obsah námitek šel naštěstí mimo Terezu a Sáru. Jahn jim nadiktoval dvacet otázek, na něž samozřejmě nešlo odpovědět jednoduše dvěma slovy. Jedna z nejjednodušších zněla: Vypište všechny státy světa, u kterých si myslíte, že mají více než padesát procent svého území pokrytého lesy.

   Jak se dalo od Jahna čekat, tak tyhle otázky neměly absolutně nic společného se zeměpisem, který měl první ročník gymnázia probírat v říjnu, ale spíš se zeměpisem o dva ročníky výš, než byla Terezina třída. Tereza vážně pochybovala o tom, jestli odpovědi na podobné otázky zná Jahn sám. Napsala pod zadání nějaké nesmysly, číselné údaje si vymyslela a jediné dvě věci, které doopravdy věděla, byl poloměr Země a hlavní město Německa. Kromě toho si všimla, že Sára se vedle ní vůbec s písemkou neobtěžuje, a že jen přes celou stránku napsala velkým písmem slovo NEVÍM.

   Aktivista Jahn samozřejmě stihl testy opravit ještě před zvoněním a se škodolibou radostí třídě diktoval známky: Dva šťastlivci obdrželi trojku, což byl taky největší úspěch, další čtyři nafasovali čtyřku a zbytek - tedy dvaadvacet žáku - odešlo s pětkou. U Terezina a Sářina jména se profesor ještě speciálně zastavil a oznámil jim, že mají ,,pětku v kroužku dvakrát podtrženou.“

   ,,Ježíši, to je fakt magor,“ okomentovala to Sára, ale naštěstí zrovna v tu chvíli zazvonilo, takže Jahn nemohl její poznámku slyšet.

   ,,A mimochodem, miláčkové, abych nezapomněl,“ ozval se nenáviděný kantor, když už stál ve dveřích připraven k odchodu, ,,jistě víte, že vaše třída jede na třídenní exkurzi do Krkavčích jeskyní v Jezenci,“ (sem tam se ozvalo souhlasné zamručení) ,,tak se tam těšte, protože jsem včera velmi rád přijal místo v doprovodu a jedu tam s vámi. Doufám, že si některé z vás budu moct pořádně ohlídat, aby neprováděli žádné nepravosti.“

   Významně se při těch slovech podíval na Terezu a Sáru a obě kamarádky si mezi sebou vyměnily jediný naprosto zoufalý pohled.

---