Dlouhá Sobota (2)

Dlouhá Sobota je menší město, kde se za chvíli začnou dít hrozné věci. Posílám 2. kapitolu.

2.

 

Opuštěná zastávka

 

 Profesor Lukáš Jahn byl ve skutečnosti největší ras a naschválník na celé Terezině škole. Většina studentů ho nemohla ani vystát a to nejenom proto, že nikomu nikdy nic neodpouštěl, ale hlavně kvůli jeho uštěpačným poznámkám na adresu žáků, kteří se mu někdy nějak zprotivili (což byli nejspíš úplně všichni). Tereza ještě na celé škole nepotkala studenta, který by Jahnovi padl do oka, a po pravdě taky nepotkala studenta, kterému by padl do oka Jahn. Proto, když zjistila, že na výlet, na který se těšila snad od začátku roku, s nimi kromě třídního profesora pojede ještě on, tak ji rázem opustila veškerá radost.

   V den odjezdu na třídenní akci v Jezenci zavládl v Terezině domě takový zmatek, že někteří obyvatelé sousedních domů ráno vyběhli na ulici, aby se podívali, co se to u Katulových takhle časně po ránu děje. Mnozí z nich přitom nevěřili vlastním očím:

   Před bránou Katulovic domku stálo nachystané taxi s poněkud nervózně vyhlížejícím řidičem za volantem. Terezina matka mezitím jako utržený vagon pobíhala od domu k autu a od auta k domu, a vždycky přitom měla náruč plnou různých věcí - oblečení nebo jídla - zásoby takové, že to vypadalo spíš, jako by Tereza jela na měsíční tábor někam do polární pustiny, než na školní výlet. Tereza proti tomu samozřejmě každou chvíli hlasitě protestovala a neustále matce připomínala, že čas běží, a ony mají na odjezd už jen chvíli. A aby toho nebylo málo, do všeho chaosu se přimotala ještě i Rosi, která si přivstala, aby mohla do své sestry bez přestání hustit prosby ohledně opatrování Davida Roba na školním výletě. Prý se má Tereza postarat o to, aby se Davidovi nestalo nic zlého. Rosi navíc nedávno celou rodinu šokovala tím, když u snídaně oznámila, že se začíná učit hře na housle. Samozřejmě jediná Tereza věděla, co za tím ve skutečnosti vězí, ale o Rosině náklonnosti k zájmům Davida Roba před rodiči zatím taktně pomlčela.

   Asi po půl hodině byly konečně Tereza i její matka připraveny k odjezdu.

   ,,Můžeme jet!“ zvolala úlevně paní Katulová a spěšně nastoupila do taxíku. Všechny Tereziny věci se naštěstí hladce vešly do kufru auta a Tereza sama obsadila jedno z volných zadních sedadel.

   Cesta proběhla téměř bez komplikací, i když nijak zvlášť příjemná taky nebyla. Paní Katulová se v autě ještě na poslední chvíli pokoušela naplnit igelitovou tašku hromadou jídla, aby ji mohla na nádraží své dceři předat. Tereza její snažení ovšem neustále komentovala velmi hlasitými nadávkami, což matku jaksepatří rozčilovalo. Nakonec jediný člen výpravy, který za celou dobu neřekl ani slovo, byl řidič. Ten vypadal spokojeně teprve tehdy, když paní Katulová s Terezou vystoupily a vydaly se do čekárny na nádraží, takže se jich obou na chvilku zbavil. Jeho radost ale neměla trvat dlouho, poněvadž ještě musel Terezinu matku odvézt z nádraží zpátky domů.

   Tereza si v čekárně našla místo na lavičce poblíž informační tabule a odložila si tam batoh. Na místě srazu byla úplně první, ale za malou chvilku už se v hale začali objevovat ostatní její spolužáci. Rozloučila se s matkou a přesedla si k nim. Pět minut po odchodu paní Katulové se dostavil profesor Jahn (když ho Tereza uviděla, rychle se zašila do novinového stánku u čekárny a předstírala, že ji zajímají časopisy o psech) a s ním kráčel i jejich třídní učitel, profesor Avens. Toho měli všichni žáci o poznání raději než protivného a zlomyslného Jahna, který od začátku sliboval, že bude tou nejnepříjemnější součástí celého tohohle výletu.

   Když Tereza opustila stánek s novinami, uplynulo už celých deset minut od jejího příchodu. A když se vracela ke svému batohu v čekárně, překvapeně zjistila, že její místo na lavičce mezitím neobsadil nikdo jiný než David Rob, Rosiin idol.

   ,,Jé, promiň. Zasedl jsem ti,“ omluvil se David koktavě a spěšně se zvedl, když Terezu uviděl přicházet a domyslel si, že batoh u lavice bude zřejmě její.

   Ježíši, to je snad osud, Rosi!

   ,,To je dobrý, seď,“ mávla rukou Tereza, ,,já jsem si stejně už sednout nechtěla.“

   Chvíli jen setrvávali mlčky a pohledem se vyhýbali jeden druhému. Pak si ale Tereza řekla, že když už to takhle dopadlo, trochu si s Davidem popovídá a své sestře. Ostatně tohle po ní Rosi vždycky chtěla.

   ,,Ty, Davide,“ oslovila spolužáka a doufala, že její hlas zní nenuceně. Ve skutečnosti ale k rozhovoru musela sbírat veškerou odvahu, kterou měla, jako kdyby snad domlouvala rande sama sobě a ne své sestře. Zhluboka se nadechla, když k ní spolužák překvapeně zvedl hlavu. ,,Víš, moje sestra se o tebe už nějaký čas zajímá. A proto tě mám pozdravovat a tak dál.“

   David na ni vyvalil oči a Tereza okamžitě pochopila proč. Řekla to totiž naprosto idiotsky, tak trapně, že by si teď sama nejraději ukousla jazyk a propadla se někam hodně hluboko, jen aby nemusela být spolužákovi na očích.

   ,,Rosi?“ zeptal se David překvapeně a díval se přitom kamsi za Terezina ramena.

   ,,No, moje starší sestra,“ hlesla Tereza tiše. ,,Znáš ji přece, ne?“

   ,,Jo, párkrát jsem ji viděl. Ve škole na chodbě.“

   Vypadalo to, že tím jejich rozhovor definitivně skončil. David se nepřestával dívat do země a Tereza v duchu přemítala, co na něm Rosi vlastně vidí. Ty jeho brejličky a nažehlená košile… Byl to jen další z nenápadných mazánků, naprosto nevyhledávaných hezkými dívkami, k nimž její sestra bezesporu patřila.

   ,,A… líbí se ti Rosi?“ zkusila se ještě zeptat.

   ,,Jo,“ řekl David a trhl jedním ramenem, ,,docela jo.“

   Dál se ale opravdu nedostali, protože se k nim najednou jako vítr přiřítila Sára a pozdravila je s takovým povykem, že po ní někteří lidé v čekárně začali zděšeně ohlížet. I tak by se ale Terezin rozhovor s Davidem Robem dal považovat za docela úspěšný. Uvidíme, jak se bude Rosi tvářit, až jí o něm Tereza za tři dny poví.

 

   Přesně o půl osmé se celá třída vydala na perón, aby nastoupila do svého vlaku, který už stál na druhé koleji připraven k odjezdu. Vlak byl naštěstí z větší části prázdný, takže se mohli všichni žáci pohodlně usadit v kupé. Do končiny, kde se měl konat výlet Tereziny třídy, zjevně málokdo zavítal.

   Tereza a Sára obsadily hned první volné kupé a po chvíli se k nim připojily dvě další spolužačky, dvě jejich docela dobré kamarádky. Jmenovaly se Natálie Grygová a Izabela Saldová. Pět minut po jejich příchodu se vlak dal do pohybu.

   ,,Těšíte se, lidi? Já teda strašně,“ podělila se téměř okamžitě o svoje pocity Bela.

   ,,Jo, měla by to být senzace,“ přitakala Sára, která se tvářila opravdu nadšeně. ,,Slyšely jste taky, že Samuel Rago pašuje v batohu čtyři litry slivovice?“

   ,,Cože?!“ vyprskla Tereza. ,,Rovnou Jahnovi před očima?“

   Všechny čtyři dívky se daly do smíchu.

   ,,Ale to je pravda,“ zajíkala se Bela, jak se snažila potlačit další vlnu chechotu. ,,A Monika veze sedmičku whisky! To budou večery!“

   ,,Hm… Je to sice jenom na tři dny,“ řekla Natálie, ,,Ale vsadím se, že na konci výletu ty flašky budou prázdný.“

   Znovu se všechny hlasitě rozesmály, a přesně v tom okamžiku se dveře jejich kupé rozletěly. Stál v nich profesor Jahn a tvářil se, jak jinak, navztekaně.

   ,,Jé, dobrý den,“ pozdravila ho Bela podlézavě, ale stejně nedokázala potlačit výsměšný tón, kterým se jí podbarvil hlas. Tereza to samozřejmě zaznamenala a udržet vážnou tvář jí od té chvíle stálo značné úsilí. Měla co dělat, aby se Jahnovi nevysmála do obličeje, což by mohlo mít nedozírné následky.

   ,,Tady je nějak veselo,“ ušklíbl se Jahn. Belina uvítání si nevšímal. ,,Váš řev je slyšet až na druhý konec vagonu, dámy, takže laskavě zklidněte hormony. I když u Katulové a Sibylové jsem měl s nevalnou kázní nejspíš počítat dopředu.“ Věnoval Tereze a Sáře jediný zlostný pohled a dveře kupé znovu přibouchl. Viděly ho, jak vyráží uličkou dál do vlaku, zřejmě aby sekýroval ostatní studenty.

   ,,Ten chlápek mě už vážně štve,“ zaťala zuby Sára, která se pořád dívala na místo, kde jejich profesor před chvílí stál. ,,Já ho tak strašně nesnáším.“

   ,,Tak to nejsi jediná,“ ozvala se naproti ní Natálie, ,,ale holt to s ním budeme muset vydržet až do konce, nemyslíte?“

   ,,Ach jo,“ vzdychla Sára. ,,Ale třeba se na něj někde v lese skácí ztrouchnivělý strom.“

   Tereza, Bela a Natálie se teď pouze pousmály, aby neztropily příliš velký hluk, který by do jejich kupé Jahna přivedl znovu.

   Vlak ujížděl dál, ale krajina za okny se téměř neměnila. Pořád míjeli rozlehlá pole a zelené lesy, maličké vesnice a telegrafní sloupy. Za chvíli vlak začal zvolna zpomalovat.

   ,,Asi vystupujeme,“ oznámila Tereza, vstala a chopila se svého batohu. Sára, Bela a Natálie udělaly totéž.

   Chvíli trvalo, než se osmadvacet žáků a dva profesoři dostali úzkou uličkou ven z vlaku, ale nakonec se jim to přece jen podařil. Zdálo se, že i ohledně počasí má třída štěstí. Byl ještě jeden z mála teplých podzimních dnů a na obloze se zatím neobjevil ani mráček. Tereza se se zájmem rozhlédla kolem sebe, aby věděla, kam to vlastně dojeli.

   Bylo to krásné místo i když trochu opuštěné. Hned po vystoupení z vlaku se třída ocitla na maličké zastávce, obklopené hustými lesy. Nikde nebylo vidět ani stopu civilizace. A když s posledním zatroubením zmizel i vlak, který je sem přivezl, připadala si Tereza jako sama na úplném konci světa.

   ,,Divný, co?“

   Skoro sebou trhla, když vedle sebe slyšela Sářin dramaticky zabarvený hlas. Její kamarádka si zřejmě připadala podobně jako ona sama.

   Ke svému nesmírnému znechucení třída po chvíli zjistila, že musejí pěšky sejít dolů z kopce, na kterém se právě nacházeli, a dál projít jedním údolím, než se dostanou do tábora. Tak jim to jakoby mimochodem oznámil Jahn. Prý, že tam, kam mají namířeno, žádné vlaky ani autobusy nejezdí.

   ,,Beztak tu trasu a tohle místo vybral on, abychom se museli co nejvíc namáhat,“ postěžovala si Sára, když se pomalu vydávali na cestu.

   ,,No, však jistě. On a Avens učí tělocvik, tak se jim to šlape.“

   Tereza a Sára zakroutily hlavou a neochotně s celou třídou vykročily dolů z kopce.

---