U ROZVAŘILŮ

Ulice Na Poříčí má na mě přichytnou past. Pokaždé se nechám polapit.

„Nepudu tam, ani hlad nemám..." ujišťuju sama sebe, jak se k tomu vchodu blížím. Sotva ho ale míjím, tak tam prostě vejdu. K Rozvařilům.

 Objednám si půllitr piva a zapíjím s ním knedlozelovepřo.

Sedím u stolku proti zrcadlu a naproti mně sedí pán. Ne tak docela naproti mně, ale šikmo naproti mně. Na to, aby tam naproti sobě jen tak jedli dva, co se neznají, na to je ten stolek moc úzký. I tak je moc úzký.

Sedíme na vysokých červených kulatých židličkách s reklamou CocaCola a v té úzké intimitě stolujeme. Já, ten pán a ještě jedna já v zrcadle. Jakoby ti dva seděli vedle sebe.

Pán jí s chutí, pokyvuje na mě pochvalně hlavou. Pozdvedá půllitr. Taky ho pozvedám. Vzdušně si připíjíme. Všichni tři.

Zrcadlo! Vkládám sousto do zamaštěných úst, koušu, žvýkám, polykám. K mému překvapení, vůbec ne půvabně. Znejistím. Moje pohyby ztrácejí přirozenost.

Snažím se nedívat na tu naproti mě, ale stejně ji vidím. V tak divném světle! Ztrácím apetit. Jím dál, aby si ten pán nepomyslel, že mě přešla chuť kvůli němu.

Začínám nás v té zrcadlové jídelně vnímat, jako bych byla z jiné planety. Krájení, napichování, vkládání do úst, žvýkání...

Nejsem schopna jediného přirozeného pohybu. Nemůžu krájet, napichovat, kousat, polykat.

Naštěstí! je tu ještě ten půllitr.