Sousedčin úraz

Soused mi plakal do telefonu. Sousedka si zlomila nohu a teď fňukala v kolečkovém křesle. Prášky proti bolesti odmítala,přece si nebude cpát do těla chemikálie. Místo nich křupala chipsy a zapíjela je litrovkou Coly. Soused doufal, že moje návštěva ji rozptýlí a na chvíli mu přestane nadávat.

K sousedce jsem chodila DOST NERADA. Chorobně shromažďovala věci (HOARDING); prostě si nedokázala pomoci, když narazila na něco V AKCI. Její obývák byl až po strop zaplněný megabaleními třívrstvého toaletního papíru COTTONELLE a při podrobnějším propočtu se ukázalo, že se k vyklizení pokoje proserou kolem roku 2015(v případě zácpy nejpozději na jaře 2016).

Dveře mi otevřel soused: neoholený, v županu a napitý jako klíště.

„Díky bohu, že jsi tady. Potřebuju se trošku prospat. Furt na mě ječí. Ale já jsem na ní vyzrál! Když mi řekne impotente, dám si štamprdličku na uklidnění.“

Odstrčila jsem pět krabic plných vánočních koulí. Tak velké ozdoby jsem ještě neviděla.

Agresivně se blýskaly zlatem a neónovou rumělkou.

„To jsou venkovní dekorace. Chce po mně, abych vlezl na borovici a rozvěsil je.“

Tak to zase bude Ein Kessel Buntes. Když sousedka něco podniká, rozjede to ve velkém. Minulý rok měla v zahradě plných sedm Santa Klausů na dálkové ovládání. Klaněli se a chroptěli Hou hou hou jako v podivném horrorovém filmu. Sousedka je ale milovala. Dotvářeli vánoční náladu a navíc (!) spolehlivě plašili jeleny. Po několika stížnostech Tlusté Andrey odvedle je musela bohužel odstranit, poněvadž se ukázalo, že Santa Klausové kromě divoké zvěře plaší i malé děti a seniory z blízkého Domova důchodců.

„Náledí,co?“

Počasí stálo, slušně řečeno, za prd, ale poskytovalo vděčné konverzační téma. A já se s ožralou o ničem komplexnímPROSTĚ VYBAVOVAT NEBUDU.

„No jo, zasranej sníh. Nejradši bych to podpálil.“

Soused, zdálo se, prokládal štamprličky i něčím ostřejším.

„A kde si vlastně zlomila nohu? Tady někde uklouzla na ulici?“

„Ale hovno na ulici, doma uklouzla na slepičinci, farmářkajedna připitomělá.“

Ukázalo se, že sousedka si v zápalu svého ekologicky-organického životního stylu objednala z Albuquerque dvacet osm městských kuřat (urban chickens) a doufala, že láskou a vajíčky bude moci vyjádřit svůj protest proti nehumánnímu chovu drůbeže. Dodávka kuřat bohužel dorazila zároveň s prvním metrem sněhu, a tak sousedka musela ptáky ubytovat ve sklepě. Začala je organicky krmit zbytky jídel. Kuřata měla po sklepě volný výběh, protože sousedka se dočetla, že to je jediný etický přístup k chovu. Po zdech vylepila rady okopírované z webových stránek Ligy chovatelů městských kuřat.

V ten stejný den uklouzla na slepičinci a nešikovně si zlomila nohu nadvakrát v bércové kosti.

„Kde je?“

„Musel jsem jí odnést do sklepa. Cvičí v sedě kuřata kadit do písečku.“

Poprosila jsem také o jednu štamprdličku. Najednou jsem si připadala tak nějak POVÝŠENĚ NORMÁLNÍ. Dokonce jsem si na schodech do sklepa hvízdala We are the champions.

Sousedka seděla na kolečkové židli a na klíně držela vypasené kuře.

„Do písečku, rozumíš, do písečku! Sem, koukej se, kam ukazuju!“

Ukazováčkem namířila do bedýnky s NEHRUDKOVACÍMpískem. Kuře dvakrát zakvokalo a slepičinec pleskl sousedce přímo do klína. Otočila se ke mně se zářivým úsměvem. Očividně byla ráda, že mě vidí.

„Bude to chvíli trvat, ale začínáme mít úspěchy. Už jsi večeřela?“

S grácií si odloupla hrudku trusu z rozcuchaného zátylku. 

„Jo, děkuji, už jsem jedla.“

„Jestli máš chuť, nabídla bych ti DEHYDROVANOU BROKOLICI, je to delish! Co jste měli vy?“

„Květák,“ řekla jsem opatrně.

Malá lež, žádná lež. Podala jsem jí papírový kapesník a pomohla setřít čerstvý slepičinec ze sklíčka náramkových hodinek RADO.

Teď rozhodně nebyla vhodná chvíle mluvit o kuřecích řízcích, které jsem před chvílí osmažila do zlatova.