Dlouhá Sobota (3)

Třetí díl hororu z města Dlouhá Sobota.

3.

 

Modré plíšky

  

   Šli bezmála půl hodiny. Trasa vedla přes kopec, na kterém se tyčila malá neobydlená vesnička, jež trochu připomínala mrtvé město, známé z hororových filmů, které Tereza občas po nocích sledovala se svou sestrou. Okamžitě si při tom pohledu pomyslela, že by nebylo nijak příjemné procházet se tudy v noci. Když kopec přešli, octli se v opuštěném údolí a kolem nich se rozprostírala jen širá pole a lesy. Potom už před sebou konečně zahlédli cíl své cesty:

   Byla to asi desítka chatek, srovnaných v jediné šikmé řadě, na okraji lesa. Před nimi se rozléhala menší travnatá plocha a přibližně v jejím středu bylo kameny obehnané ohniště. Nejpozoruhodnější bylo ale okolí tohoto podivného tajemného místa. Všude kolem se totiž tyčily skály. Ohromné šedivé terasy z obrovských kusů kamene, které na chatky vrhaly dlouhé temné stíny. Tereza zaslechla, jak vedle ní Sára tiše říká:

   ,,Jahn si asi myslí, že nás tímhle vyděsí.“

   Otočila se na svou kamarádku a Sára si, když se jejich pohledy setkaly, zaťukala na čelo. Tereza si domyslela, že tohle gesto patří jejich učiteli zeměpisu.

   ,,Do každé chatky čtyři,“ ozval se nad nimi velitelský hlas třídního Avense. ,,Samozřejmě doufám, že nemusím připomínat, že holky a kluci nebudou v žádné z chatek pohromadě. Zařiďte si to, jak chcete. Dáváme vám půl hodiny na zabydlení. Za třicet minut buďte, prosím, nachystáni u ohniště - máme pro vás s kolegou Jahnem připravenou první soutěžní aktivitu.“

   Ze všech stran okolo Terezy se ozvaly hlasité protesty studentů. Na ničí tváři nebylo vidět ani kapku nadšení. Každý se asi děsil toho, co za disciplíny si pro ně postrach Jahn a třídní Avens připravili.

   ,,Co myslíš, že to bude?“ zeptala se Tereza Sáry, když se společně vydaly k jedné z chatek, aby se mohly zabydlet.

   ,,No, tak když si představím Jahna jako hlavního organizátora, napadá mě nějaká hrozně namáhavá a špinavá práce. Něco, při čem z nás přinejmenším sedře kůži. Nevidělas tady někde náhodou třeba hromadu uhlí, která potřebuje přeskládat?“

   ,,Tak to se opravdu máme na co těšit,“ povzdechla si Tereza. To už dívky stačily dojít k nejbližší chatce.

   Sára bez váhání otevřela její dveře. Problém byl ale v tom, že chatku už stačil obsadit David Rob a další tři kluci od nich ze třídy. To by sice až tak nevadilo, jenomže zrovna ve chvíli, kdy Sára vkročila dovnitř, tak se všichni kluci převlékali.

   ,,Ježíši, sorry,“ omluvila se Sára spěšně a dveře urychleně přibouchla. ,,Proboha, vůbec jsem si jich nevšimla, ty jo?“

   Tereza chtěla užuž zakroutit hlavou, ale bohužel to nestihla, protože jí dřív za zády promluvil někdo úplně jiný.

   ,,Ale, ale, copak to tady máme?“ řekl.

   Tereza a Sára se okamžitě otočily a spatřily profesora Jahna, který je provrtával očima, v nichž zářily zlostně pobavené ohníčky. Byly v nich vidět pokaždé, když učitel přistihl nějakého studenta při něčem nepředloženém. A když načapal při něčem Terezu nebo Sáru, plály ohníčky dvojnásobně.

   ,,Takže Katulová se Sibylovou se dobývají do chlapecké chatky a ještě k tomu za bílého dne,“ zkonstatoval. ,,Co mi k tomu řeknete, nešťastnice?“

   Tereza a Sára se na sebe krátce podívaly. Potom Tereza řekla:

   ,,Je nám líto, ale vůbec jsme nevěděly, že uvnitř někdo je. Jakmile jsme to zjistily, hned jsme zase zavřely dveře, to jste si určitě všiml.“

   Jahn se na ni podíval svým odporně pichlavým pohledem.

   ,,To určitě,“ ucedil. ,,Je mi úplně jasné, co jste chtěly, vidím to v těch vašich prolhaných očích. Nemůžete počkat ani do večera, vy puberťačky?“

   ,,Vy jste prase,“ prohodila Sára a Tereze bylo jasné, že její kamarádka přestřelila a to jen pro to, že už se nedokázala udržet. O to víc ji však v duchu obdivovala.

   Jahn ale zřejmě Tereziny pochody nesdílel. Zatvářil se, jako by žvýkal šťovíkovou nať a podíval se na Sáru smrtelně nebezpečným pohledem.

   ,,Co jsi to řekla, Sibylová? Dej si na mě pozor.“ Poté odešel a mumlal si přitom pro sebe něco hlasem překypujícím nepříčetnou zlostí.

   ,,Teda, to bylo fakt dost dobrý,“ uznala Tereza a zářivě na kamarádku pohlédla.

   ,,Díky,“ a Sára se rozechvěle usmála, ,,ale kam teď půjdeme?“

   ,,Pojďte k nám!“ ozvalo se za nimi znenadání. Obě se otočily jako na povel.

   Od druhé nejbližší chatky na ně mávaly Bela s Natálií.

   ,,Tak dík,“ zvolala Tereza a spolu se Sárou vykročily tím směrem.

   ,,U nás je místa dost,“ usmívala se Bela. ,,Máte spodní postele, nevadí vám to?“

   ,,Vůbec ne.“

   ,,Poslyšte,“ Bela dramaticky ztišila hlas, ,,vy jste se nějak dohádaly s Jahnem? Prošel kolem a byl úplně bez sebe. Viděly jsme ho, jak naštvaně odcházel.“

   Za chvíli vešly všechny čtyři dovnitř do chatky a Natálie zavřela dveře.

   ,,Ale, nic se nestalo,“ řekla znuděně Tereza, když pochopila, že holky se nevzdají, dokud nedostanou uspokojivou odpověď. ,,Sarča mu jenom řekla svatou pravdu o jeho chování. Vsadím se, že se po nás teď v zemplu trochu sveze.“

   Bela a Natálie vyprskly smíchy, když jim Tereza pověděla, jak to s Jahnem doopravdy bylo. Dokonce i Sára se k nim po pár vteřinách poněkud váhavě přidala.

   ,,Uvidíme,  jak  se ke mně bude chovat při dnešní slavné aktivitě číslo jedna,“ řekla. ,,Aspoň do té doby můžeme být v klidu.“

 

  Za půl hodiny už bylo všech osmadvacet žáků nastoupeno u ohniště a čekalo, co se bude dít. Tereza a Sára si preventivně stouply co nejdál od profesora Jahna. Nešlo to ale nijak snadno, protože ani zdaleka nebyly jediné, kdo měl k tomuto opatření zvýšenou iniciativu.

   ,,Milá třído,“ oslovil žáky profesor Avens, ,,máme pro vás s kolegou Jahnem takový menší úkol.“ Přejel pohledem po přítomných, jako by se chtěl zeptat, jestli má někdo něco proti. Když žádné námitky nezaznamenal, pokračoval: ,,Jak jste si jistě všimli, leží několik desítek minut odsud opuštěná vesnice. V té vesnici opravdu už léta nebydlí ani noha a nikdo ji nespravuje. A právě tahle vesnice bude dnes cílem vaší výpravy.“

   Ozvaly se nefalšované protesty a Tereze bylo naprosto jasné proč - vždyť se z té vesnice pachtili celou cestu sem a Avens s Jahnem je teď jen tak pro zábavu posílají nazpátek.

   ,,No, tak klid, mládeži,“ překřičel všechny velitelský hlas profesora Jahna. ,,Jak jsme tady s kolegou řekli, půjdete do vesnice. A nechci slyšet už ani slovo!“ Šlehl přitom pohledem po Tereze a Sáře, které protestovaly snad ze všech nejhlasitěji. ,,Teď utvoříte soutěžní družstva: Ti, kdo jsou spolu v chatce, tvoří jedno družstvo. Potom se vydáte do vesnice a budete tam prohledávat budovy. Budete v nich hledat malé modré plíšky, které jsme tam společně s profesorem Avensem  před týdnem nanosili a různě poschovávali.“

   ,,Správně,“ ujal se slova znovu Avens. ,,Družstvo, které bude mít na konci nejvíc plíšků, dostane i nejvíc bodů, což pomůže jeho členům k vítězství v celotáborovém turnaji, který je tímto okamžikem zahájen. Teď je půl desáté, takže se dohodněme, že ve dvanáct hodin se všichni sejdeme zase tady a společně si uděláme oběd. Zatím hodně štěstí ve hře.“

   Tereza se Sárou zkroušeně vyhledaly Belu a Natálii a přidaly se k nim.

   ,,To si snad dělají srandu,“ postěžovala si Bela. ,,Nešlo by, abychom se někam zašily a ve dvanáct se vrátily sem?“

   ,,Zkusíme to,“ souhlasila Sára, která se jako jediná z nich čtyř tvářila ještě znechuceněji než Bela. ,,Zatím po nás Jahn pořád čumí, takže musíme předstírat, že jdeme s ostatníma do vesnice. Potom se ale zkusíme někam zdekovat, hledat nějaké plíšky se mi teda fakt nechce.“

   A tak se všechny společně vydaly s davem přes kopec do neobydlené vesnice.

   ,,Hej, holky,“ houkl na ně kdosi, sotva stačily ujít pár kroků.

   Zjistily, že je to Roman Adan, jejich spolužák, kterému profesor Jahn nedávno navrhl důtku z chování.

   ,,Nemluv na nás, jsme teď konkurence v hledání plíšků,“ pokusila se ho odpálkovat Natálie, ale nepodařilo se jí to. Roman byl neodbytný.

   ,,Kašlete na plíšky,“ mávl rukou. ,,Jahn s Avensem nastříhali kapotu modré felicie a my se z toho teď zblázníme? Ne, přišel jsem vám říct, že dneska od půl deváté večer je chlastačka. Pořádáme ji s klukama v lese, protože Avens chce dělat nějakej blbej táborák u chatek nebo co. Pozvánku mají jen velmi úzce vybraní lidé, a vy jste jedny z nich, takže si toho važte. Zatím čau,“ dořekl, spěšně je předešel a vydal se ke své skupince. Cestou na ně ještě stačil spiklenecky mrknout.

   ,,Tak to je super,“ rozzářila se Bela a se zalíbením sledovala Romanova záda. ,,Přijdete, že jo?“

   ,,Jasně, takovou akci si rozhodně nenecháme ujít,“ ujistila ji Sára a Tereza souhlasně přikývla. ,,Jenom musíme nejdřív přežít tyhle Jahnovy buzerace. Pak už to bude v pohodě.“

   Do vesnice se dostaly jako úplně poslední, protože na hledání modrých plechů nijak nespěchaly. Až na kopci, kde se hliněná cestička spojovala se začátkem asfaltové cesty, se nerozhodně zastavily.

   ,,Tak jak?“ zeptala se Bela. ,,Projdem to a sednem si do pole?“

   ,,Trochu se tady porozhlédneme,“ rozhodla Tereza, ,,a taky musíme někde nasbírat nějaké plíšky, aby to nebylo moc nápadné.“

   ,,Proč? Vsadím se, že Roman by se s námi o nějaké rozdělil, kdyby bylo nejhůř,“ namítla Natálie.

   ,,To sice jo, jenže jak znám Romana, tak ten teď někde s klukama kouří trávu a o plíšky se vůbec nezajímá,“ podotkla Tereza skoro pobaveně. ,,Tak holky, rozdělíme se. Sára a já půjdeme třeba do támhleté staré hospody a vy dvě do té malé zvonice, co říkáte?“

   ,,Ach jo, hospodu jsme chtěly my,“ povzdychla si Bela, ale nakonec souhlasila s Tereziným návrhem a vydala se s Natálií ke zvonici. Tereza se Sárou vykročily opačným směrem k hospodě.

   ,,Myslíš, že ta hospoda bude ještě trochu jako hospoda?“ zeptala se po cestě Sára.

   ,,Myslíš jako, jestli tam někde budou ukryté nějaké staré zásoby?“ zapochybovala Tereza. ,,Jestli chceš vědět, co si myslím, tak nebudou. Ale můžeme se přece jenom podívat do sklepa, když už tam budeme.“

   Hospoda stála přímo na okraji příjezdové cesty. Byla obrovská, omítku měla na četných místech úplně oprýskanou a v několika oknech jí chybělo sklo. Tereza sáhla na mosaznou kliku u velkých dřevěných vrat a vzala za ni. Dveře se bez odporu otevřely.

   Dívky stanuly v opuštěné, zaprášené místnosti s asi osmi stoly a starým, dávno nepoužívaným výčepním pultem. Vymlácená okna a pavučiny všude v rozích tu působily poněkud hrůzyplně.

   ,,To je děs, co?“ otřásla se Sára. ,,Je mi z toho fakt blbě. Vidíš tady někde aspoň nějaký plíšky?“

   Tereza místo odpovědi přistoupila k výčepnímu pultu. ,,Počkej, pojď sem,“  řekla  Sáře,  která  pořád stála těsně u dveří, ,,něco tady je.“

   Sára se za chvíli ocitla vedle ní a Tereza jí ukázala zrezivělý dřez na pultě. Zastrčený ve výlevce tam spočíval několikrát přeložený jakýsi miniaturní papírek. Tereza po něm opatrně sáhla.

   ,,Je tam něco?“ zeptala se dychtivě Sára, když její kamarádka papír pomalu rozložila. Obě dvě se na něj se zatajeným dechem zadívaly.

   Psacím písmem plným kudrlinek tam stálo:

 

Nejvíce modrých plíšků je ve sklepení.

 

   Byl to snad nějaký vzkaz, který tady nechali Jahn nebo Avens? Určitě ano. Tereza ale překvapeně zjistila, že navzdory tomu, že právě získaly důkaz toho, že některý z jejich profesorů také byl na tomto děsuplném místě, se vůbec neuklidnila. Naopak, její srdce teď bušilo jako bláznivé. ,,Pojď“, řekla přesto Sáře a obě vyrazily k podzemnímu skladišti s vchodem za pultem.

   ,,Víš jistě, co děláš?“ zeptala se Sára roztřeseným hlasem. ,,Mně se to teda moc nezdá.“

   Tereze se to taky nezdálo. Nicméně se pomalu a se vší opatrností vydala úzkou chodbičkou dolů do sklepení. Se vší opatrností? Ale proč vlastně? Vždyť ten vzkaz tam nechal Jahn nebo Avens, tak čeho by se asi měla bát? V duchu si ale říkala, že jestli se je Jahn snažil jenom vyděsit, potom se mu to povedlo na jedničku s hvězdičkou. Zkoušela si představit, jak spokojeně by se profesor zeměpisu asi tvářil, kdyby zjistil, že tento děs podstupují zrovna ona se Sárou, jedny z jeho nejneoblíbenějších studentek na celé škole.

   ,,Je tady docela tma,“ postěžovala si po chvíli šeptem. ,,Nemáš u sebe baterku, Sári?“

   Neozvala se žádná odpověď.

   ,,Sáro, slyšíš mě?“ zeptala se Tereza, teď už zcela nahlas. Sára ji rozhodně nemohla přeslechnout. Prudce se otočila.

   Nejdřív si myslela, že vykřikne strachy, protože po její kamarádce nikde nebylo ani stopy. Tereza stála v uzoučké uličce zcela sama. Přitom ale věděla, že Sára vstupovala do sklepení s ní.

   Nejspíš si nadělala do kalhot, pomyslela si vztekle, a obrátila se na podpatku těsně za vchodem. Na druhou stranu si však Tereza tuhletu možnost odmítala připustit. Sára totiž nepatřila k lidem, kteří by jen tak nechávali ve štychu své přátele. Byla si jistá, že tohle by její kamarádka nikdy neudělala.

   Ale co teď?, ptala se Tereza sama sebe. Má se taky otočit a jít pryč, jestliže to Sára přece jenom vzdala? Nechtělo se jí. Opravdu se jí odsud nechtělo jenom tak odejít.

   Ve skrytu duše totiž doufala, že se dostane do sklepení sama, odnese odtamtud alespoň pár těch stupidních plíšků jako důkaz, že tam byla, a pak se Sáře vysměje do obličeje za to, jak byla zbabělá. Pokračovala tedy dál, i když jí při tom nebylo dvakrát do smíchu. Chodba se cestou zužovala čím dál víc a Tereza si připadala trochu klaustrofobicky. Také se musela neustále ohlížet za sebe, protože se nemohla zbavit vtíravého pocitu, že ji někdo pozoruje. Konečně dorazila do samotného srdce sklepa, který byl ještě mnohem zaprášenější a zatuchlejší než lokál nahoře. Nespatřila tu však nic neobvyklého. Jen podél stěn stálo několik ztrouchnivělých polic, které byly až na tlusté nánosy prachu zcela prázdné a nezajímavé. Vůbec nic tu nevypadalo jako něco, kvůli čemu mělo smysl sem chodit. Ani modré plíšky nikde neviděla.

   ,,Gratuluju, profesore,“ řekla Tereza nakvašeně a znovu si představila Jahnův zlomyslně pobavený obličej, ,,to se vám fakt povedlo.“ Nestačila však ani utrousit žádnou nadávku, kterou by mohla Jahna právoplatně počastovat za to, že ji bezdůvodně vylákal sem dolů, a něco se stalo. Ve chvíli, kdy promluvila, se police srovnané podél stěn začaly pohybovat, jako by je zezadu tlačila skupina neviditelných lidí.

   Tereza okamžitě vykřikla a pokusila se o zběsilý úprk. Jako naschvál však zakopla o cosi, co leželo na podlaze, a ztratila rovnováhu. Vtom se sklepením rozlehl hlasitý, chladný, až téměř nepřirozeně zlý smích a ze stropu (alespoň si myslela, že ze stropu, ale přesněji by asi znělo jen tak ze vzduchu) začaly na Terezinu hlavu padat modré kousky čehosi třpytivého. Rychle zabořila tvář do dlaní a odmítla zvednout hlavu, dokud nad sebou slyšela ten odporný svist létajících a padajících plíšků. V ten moment přemýšlela, jestli se odsud dostane nebo nedostane živá. Teprve když zvuk ustal, odvážila se opatrně zvednout ze země.

   Málem se ale znovu skácela, když se zadívala na podlahu sklepení. Přes celou zaprášenou zem se totiž ,,skvěl“ nápis dokonale složený z blýskavých modrých plíšků. Všechna písmena byla vypracována s absolutní detailností a všechna byla přesně stejně velká. Mistrovské dílo. Až na to, že při uzření mistrovského díla na Terezu ještě nikdy nešly ze samého strachy mdloby, jako teď. Nápis totiž hlásal: JSTE V ZÓNĚ MRTVÝCH.

---