Sněhový anděl

Co dělají smutné oči všech malých dětí?
"Vyhlížíme první vločku" jen tiše odvětí.
A jejich oči ve chvíli
k oknu se navrátily.

Jedna malá holčička,
zeptala se dědečka,
jestli někdy sám dělal ve sněhu anděla...
dědečkova ruka se zachvěla.

Sněhového anděla?
Tak ,aby jsi věděla...
Já svého anděla mám,
on nikdy není sám.

Na všechno se vyptavá,
jeho přání jsou nutkavá.
Však ona jen  oči otočí :
,,V teple se andělé rozmočí !"

Holčička se na dědečka zazubí :
,,Vždyť andělé nemluví ,
třeba není opravdoví. "
,,Možná je a možná není."

Můj anděl sníh miluje
a když se do kozaček obuje,
rozzáří se jeho oči,
že může dělat sněhového anděla i v noci.

Však musí býti sněhu dosti,
jen sníh zbaví kamenná srdce zlosti."
"A teď už bež spát,
a nech si o vločkách zdát !"

"Dobou noc andílku !"
Zhasl děda a dal jí na čelo pusinku.
Ráno když se holčička probudila,
zrovinka padala vločka bílá.

Otře si pěstmi oči,
najednou z poslete vyskočí,
vzpomene si na dědu,
na jeho včerejší rozmluvu .

Jen jak dědu uviděla,
do náruče mu vyskočila.
,,Mám tě ráda dědo,
tohle se teda povedlo."

"Jsi můj anděl!" řekla,
a ven se rozutekla .