Dlouhá Sobota (4)

4.

 

Avens o ničem neví

 

Tereza nečekala absolutně na nic. Popadla nohy na ramena a rychlostí blesku vyběhla ze sklepení zpátky do temné uličky hospody. Skoro si ani neuvědomovala, že za sebou slyší jakési podezřele hlučné zvuky, které by v prázdné místnosti působily nadmíru nepatřičně. Stejně, jako když se vedle vás najednou pohne nějaká neživá věc, třeba stůl nebo skříň, která by se normálně vůbec pohnout neměla.

   Tereza se trochu uklidnila teprve tehdy, když zahlédla světlo a věděla, že má výčep nadosah. Plnou rychlostí se rozeběhla k pultu a zastavila se až o něj. Potom zrychleně oddychovala, napůl šokem a napůl námahou, jak se snažila nabrat do plic ztracený vzduch. Najednou se vedle ní ozval jakýsi poplašený hlas. Sára.

   ,,Můžeš mi, prosím tě říct, kde jsi celou tu dobu byla?!“ vypálila na Terezu kamarádka a okamžitě k ní přistoupila.

   ,,Tak to bych se chtěla zeptat já tebe,“ odsekla Tereza skoro uraženě a vztekle se na Sáru podívala. Jako by Sára nevěděla, kam Tereza odešla, když ji sama tak zbaběle opustila hned na začátku cesty.

   ,,Šla jsem s tebou do sklepení,“ oznámila Sára.

   Tereze unikl pohrdavý úsměšek. Ale daleko jsi nedošla.

   ,,Co je s tebou?“ ptala se dál její kamarádka. ,,Opravdu jsem tam šla, musela jsi to přece vidět. Jenže potom se přece ukázalo, že ta cesta je zazděná.“

   ,,Cože?!“ vyjekla Tereza a šokovaně na Sáru pohlédla.

   ,,No, přece nikam nevedla,“ zopakovala Sára tónem učitele, který vysvětluje primitivní úlohu dítěti, jež má neobyčejně dlouhé vedení. ,,Šla jsem tak sedm osm metrů a musela jsem se vrátit zase za pult, protože se přede mnou najednou vynořila zeď. Nikam to nevedlo. Navíc jsem si celou dobu myslela, že jdeš se mnou.“

   ,,Tak to jsme dvě,“ podotkla Tereza. ,,Jenomže já jsem s tebou nebyla.“

   ,,No právě. Všude jsem tě hledala, ale nikde po tobě nebylo ani stopy. A ta chodba opravdu nevedla vůbec nikam,“ zopakovala Sára potřetí.

   Ale vedla, pomyslela si Tereza, vedla do toho zpropadeného sklepení. Lže jí Sára? Rozhodně to tak vypadalo. Sára se zřejmě lekla tmy, která dole ve sklepení vládla, nechala v tom Terezu samotnou a teď se vymlouvá. Tereza si ale říkala, že mluvit o zazděné chodbě v tomhle případě, by od Sáry byl opravdu ubohý výmysl.

   ,,Co se ti vlastně stalo, Terko?“

   Tereze se zatmělo před očima. Sára tady vážně říká, že chodba za pultem dál nevede? Ale jak by to mohlo být možné, když ona jí prošla až dolů do sklepení, kde zažila tu nevýslovnou hrůzu.

   ,,Ukaž mi, kudy jsi šla,“ požádala Sáru, ačkoli se jí ani v nejmenším nechtělo vracet se do temné chodby zpátky.

   Sára vykročila jako první a Tereza se vydala za ní. Octly se opět v chodbičce za pultem, ale něco tu bylo zcela jiné než předtím. Temný vchod do sklepení zmizel a na jeho místě teď opravdu stála vysoká cihlová zeď.

   ,,To není možné,“ vzdechla Tereza. Odsud se opravdu mohla dostat jedině zase zpátky k pultu!

   ,,Řekneš mi už konečně, co se ti vlastně stalo? Kam jsi se, ksakru, vypařila? Měla jsem o tebe šílenej strach, jestli ti to nevadí.“

   ,,Pojď hlavně pryč odtud,“ vyzvala kamarádku Tereza. Chtěla co nejdříve opustit tohle strašidelné místo. ,,Řeknu ti to po cestě.“

   Obě dvě vyšly z hospody ven a vynořily se na příjezdové cestě zalité malátným podzimním sluncem. Bylo skoro jedenáct hodin - ještě příliš brzo na to, aby se vrátily do tábořiště. Tereza tedy zamířila k nedaleké lavičce a spolu se Sárou se tam posadily. Teprve potom se dala do vyprávění toho, co se jí dole v hospodě vlastně přihodilo.

   Když dopověděla poslední část svých příhod, Sára na ni zůstala hledět s otevřenými ústy.

   ,,Ty tedy říkáš, že když jsi prošla tou chodbou, uviděla jsi sklep, kde se samy od sebe hýbaly regály? A potom ze stropu začaly padat plíšky a vytvořily ten děsnej nápis, jo?“ zeptala se nedůvěřivě.

   ,,Ne, ty police se začaly hýbat až, když jsem promluvila,“ řekla Tereza a teprve teď si doopravdy uvědomila, jak pitomě to všechno zní. ,,Ale jinak to bylo přesně tak, jak říkáš.“

   ,,A někdo se tam nahlas smál?“

   Tereze bylo jasné, že jí Sára nevěří.

   ,,Hele, já vím, že to zní šíleně, ale…“

   ,,To teda jo,“ přisvědčila Sára. ,,Kdybys aspoň měla u sebe pár těch plíšků jako důkaz…“

   Tereza mlčela. Věděla určitě, že Sára by se chovala jinak, kdyby to všechno viděla na vlastní oči. Jenže to se bohužel nestalo. Ale proč? Proč mohla dolů do sklepení projít jenom Tereza a Sára ne?

   ,,,Vážně, Teri, zapomeneme na to, jo? Třeba se ti jen něco zdálo.“

   ,,Ne, mně se nic nezdálo,“ namítla ostře Tereza, ale dál se už nedostala. Přes trávník k nim totiž kráčely Bela s Natálií a nesly s sebou jakýsi kožený měšec.

   ,,Ahoj, holky,“ pozdravila Natálie, když obě došly až k sedícím kamarádkám a hodila měšec Sáře do klína. ,,Podívejte, co všechno máme.“

   Tereza na to sice vůbec neměla náladu, ale ze zdvořilosti nahlédla do měšce, který Sára rozevřela. Byl plný třpytivých plíšků modré barvy, navlas stejných jako ty, co se jí před chvílí ve sklepení sypaly na hlavu. Když je spatřila, zatřásla se odporem.

   ,,Tak co?“ zeptala se s dychtivým očekáváním Bela, která si toho zjevně nevšimla. ,,Ti dva dementi je rozházeli po těch plesnivých schůdcích ke zvonici a trocha jich byla i v suchém záchodě vedle. Ty jsme tam nechaly. Jinak jsme ale všechny posbíraly. Jaké jsme?“

   ,,No super,“ chabě se usmála  Sára  a  Tereza se k ní s velkým přemáháním přidala. ,,Asi už je ale čas jít zpátky do tábora.“

   A protože žádná z nich neměla proti tomuto návrhu námitky, vydaly se všechny čtyři společně zpátky. Občas na cestě zahlédly i některé svoje spolužáky, kteří už byli na odchodu stejně jako ony. Když potkaly Romana a jeho partu a dostaly se k němu tak blízko, že se s ním Bela a Natálie mohly zapovídat, vzala si Tereza Sáru nenápadně stranou. Chtěla jí říct něco, o čem právě před chvílí přemýšlela.

   ,,Mohla bych se v tábořišti zeptat Avense, jestli do té hospody on nebo Jahn nějaké plíšky nezanesli.“

   ,,To udělej,“ schválila jí to Sára a poněkud křečovitě se usmála. Asi se nažila zamaskovat své pochybnosti o Terezině duševním zdraví, které se jí ale přesto jasně zračily ve tváři.

 

   Do tábora dorazily za deset minut dvanáct společně s Belou, Natálií, Romanem a jeho partou. Někteří žáci už tam čekali, ale velká část jich naopak ještě nedorazila. Tereza letmo zahlédla Davida Roba s ostatními členy jeho družstva, jak si přepočítává tučný úlovek nalezených plíšků. Ona sama na nic takového neměla ani pomyšlení, a když Natálie přišla s nápadem, že i ony by si měly ty svoje přepočítat, předstírala, že ji neslyší.

   ,,Jak vidím, tak jsme tady už úplně všichni,“ ozval se asi o třicet minut nad jejich hlavou čísi hlas. To už se tu objevil i profesor Avens a jeho kolega Jahn. ,,To je dobře. Nahlaste nám tedy, prosím, počet plíšků, které se vám podařilo najít. Nejdřív třeba vy.“ A ukázal prstem na Davida a jeho tři společníky. ,,Tak kolik?“

   ,,Padesát čtyři,“ odpověděl David. Několik lidí uznale zamručelo.

   ,,Tý vole,“ neodpustil si Roman, který si z Davida kvůli jeho lásce ke škole a ke všem povinnostem vůbec často utahoval.

   ,,Bez komentáře, Adane,“ zchladil Romana  Jahn.

   ,,To není vůbec špatné,“ usmál se na Davida Avens. ,,A co vy, Romano?“

   ,,Jen dvacet tři,“ odpověděla světlovlasá dívka, která se svou partou seděla přímo u ohniště.

   Další tři družstva získala dvacet sedm, třicet pět a dvanáct plíšků. Potom se dostala řada na Romana Adana a jeho kluky, kteří bez uzardění nahlásili nulu.

   ,,A vy?“ obrátil se nakonec Avens na Terezino družstvo.

   ,,Třicet šest,“ nahlásila pyšně Natálie a usmívala se, protože se jim v téhle pitomé soutěži organizované profesory Avensem a Jahnem podařilo ukořistit průběžné druhé místo. Bylo vlastně štěstí, že se nakonec Terezy a Sáry Natálie nebo Bela nezeptaly, proč ony nic nenašly.

   ,,Výborně,“ usmál se na třídu Avens, který se bůhvíproč tvářil, jako kdyby právě probíhal ten nejlepší den v jeho životě. ,,Myslím, že jste se všichni opravdu snažili, a těm, kterým se zase až tak moc nedařilo, se jistě povede v dalších disciplínách naší třídenní soutěže. Takže teď půjdeme všichni společně na oběd. Kuchyně stojí támhle na konci palouku a spolu s profesorem Jahnem jsem vám týden předem zajistil zásoby jídla z Dlouhé Soboty po celou dobu výletu. Takže jdeme.“

   Všichni se vydali směrem k menší budově za řadou chatek, které si Tereza předtím nevšimla. Po pravdě ji nijak zvlášť nevnímala ani teď. Dávala si záležet jen na tom, aby se co nejrychleji dostala do čela průvodu, který vedli profesoři Avens a Jahn.

   ,,Promiňte, pane profesore,“ oslovila Avense, když je konečně dostihla, ,,mohla bych s vámi na chviličku mluvit?“

   ,,Neotravuj, Katulová,“ odpálkoval ji nakvašeně Jahn, ale Tereza si ho nevšímala. Doufala, že Avens bude dělat totéž.

   ,,Jistě, Terezo,“ řekl třídní ochotně a poodešel s dívkou od Jahna dál. ,,Omluv mě, Lukáši, prosím.“

   Společně čekali, až je dav předejde a teprve, až zůstali úplně na konci, se Avens zeptal: ,,Tak o co jde?“

   ,,No, víte,“ začala Tereza, ,,teď už se na to snad můžu zeptat - chtěla bych vědět… Dali jste s profesorem Jahnem nějaké plíšky i do té staré hospody na okraji cesty?“

   Avens se na ni bůhvíproč podíval jako na choromyslného. ,,Ne, nedali,“ odpověděl nakonec. ,,Dveře té hospody byly totiž zamčené - asi závora zevnitř. Nešly nám vůbec otevřít.“

   Terezin žaludek udělal několik kotrmelců. ,,Jste si jistý?“ zeptala se téměř zděšeně.

   ,,Naprosto. Ale proč se mě na to vlastně ptáš, Terezo?“

   ,,Jen tak,“ odpověděla Tereza neurčitě. ,,Prostě mě to napadlo.“

   Mezitím došli do kuchyně a museli se rozdělit, protože na Terezu už od jednoho čtvercového stolu netrpělivě mávala Sára a profesora Avense si zamluvil Jahn.

 

   Po obědě, na který měli jakousi hustou bílou omáčku s chlebem, Tereza modré plíšky a záhadnou hospodu na chvíli vypustila z hlavy. Přestala pátrat dokonce i po tom, kdo nechal za výčepním pultem ten záhadný vzkaz. Třídu totiž čekala druhá aktivita a tentokrát jim bylo předem oznámeno, že se budou pohybovat v lese okolo tábora.

   ,,Milí studenti,“ oslovil svolané profesor Avens, ,,ještě, než zakončíme dnešní povedený den a všichni se společně sejdeme večer u táboráku, (,,Chm,“ ozval se z davu pohrdlivě Roman Adan.) chtěl bych vás seznámit se zněním druhého úkolu.

   Ten bude spočívat v tom, že se ze všeho nejdřív rozdělíte na dvě velké skupiny. V jedné budou tři družstva po čtyřech a ve druhé čtyři. Vaším úkolem bude najít cestu k Velkým kamenům, historické skalní památce asi dva kilometry odsud. Skupina, která tam bude první, získá padesát bodů pro každé družstvo, které v ní soutěží. Samozřejmě, že se cestou můžete jakkoli rozdělit a taky se vám může stát, že se vám nějakou nešťastnou náhodou nepodaří dojít k cíli, kde na vás budu čekat já - znám totiž zkratku. V tomto případě vám pomůže profesor Jahn, který se bude během soutěže starat o vaše bezpečí. Zbytek už vám poví on sám, protože já teď musím spěchat na stanovisko. Hodně štěstí všem.“

   Avens pozvolna mizel v lese a Jahn se místo něj ujal slova.

   ,,Takže milánkové,“ řekl odporným tónem, ,,slyšeli jste, co jste slyšeli. Budete se snažit najít co nejkratší a nejpřímější cestu na Velké kameny. Tahle aktivita je v rámci zeměpisné látky druhé kapitoly a navrhl jsem ji já. Jde o orientaci v přírodě bez použití jakéhokoli stroje jako třeba kompasu, buzoly, GPS a tak podobně. Tudíž jestli u někoho z vás najdu podobný mechanismus, jeho držitel bude bez pardónu diskvalifikován.“

   ,,Tak to bych asi brečel,“ ozval se Tereze u ucha tichý, otrávený hlas Romana Adana.

   Jahn nerušeně pokračoval: ,,Zatímco vy budete hledat, já mezi vámi budu chodit a hlídat, abyste nezašli někam do Tramtárie, což u některých z vás velmi předpokládám.“

   Tereza zachytila jeho výsměšný pohled a uvědomila si, že tuší, na koho profesor naráží.

   ,,Zároveň vás chci upozornit, že pokud někoho náhodou načapám, jak se fláká někde za stromem u chaty, odnese si to pořádně. Teď se tedy rozdělte tak, jak vám to poručil profesor Avens.“

   Než se Tereza vůbec stačila porozhlédnout po nějakém vhodném společníkovi, přidal se k ní, Sáře, Bele a Natálii Roman a jeho patra kluků, mezi nimi kromě jiných i Samuel Rago, slavný pašerák flašek alkoholu pro dnešní utajovanou párty. Ten kývl na další čtyřčlennou partičku a za okamžik k nim přiběhla Terezina spolužačka Monika a její tři nejlepší kamarádky Romana, Rita a Michaela.

   ,,Aspoň se můžeme domluvit na tu dnešní chlastačku a vybrat si v lese nějaký vhodný místo,“ pochvaloval si Roman, ale jen šeptem, aby ho Jahn náhodou nezaslechl.

   Zbylé čtyři skupinky se spojily v jednu velkou, a už se pomalu vydávaly na cestu.

   Terezina parta si naopak dávala načas.

   ,,A na co čekáte vy?“ obořil se na dvanáctičlennou tlupu profesor Jahn, když si všiml, že ještě pořád otálí s odchodem.

   ,,A jak jako máme vědět, kam jít, když jsme ty kreténoidní Kameny nikdy v životě neviděli?“

   To se nevhodně zeptal Roman, když se k odpovědi neodhodlal nikdo jiný.

   Jahn se na něho podíval svým smrtelně nebezpečným pohledem. ,,Kdybys v mých hodinách dával pozor, věděl bys aspoň trochu, co si počít, Adane,“ pronesl kysele. ,,Teď si poraď, jak umíš. Možná ale, že některá z tvých společnic je natolik úžasná, že má v hlavě cestu na Velké kameny zafixovanou už od narození a jistě ti pak velice ráda pomůže.“

   Tereza v tom jasně poznala zakamuflovanou narážku na sebe a rázně se obrátila k Jahnovi zády.

   ,,Tak pojďte, jdeme na to,“ vyzvala všechny Bela a vykročila jak první.

   ,,To si děláš srandu,“ ucedil Roman a ani se nijak nenamáhal ztišit hlas, i když Jahn stál ještě pořád vedle nich. ,,V životě jsem ještě nedělal nic stupidnějšího.“

   ,,Tak to bych neřekl, Adane.“

   Roman ale ani v nejmenším nečekal na Jahnovi podrobnosti a s tlumenými nadávkami se vydal za Belou někam do lesa. Kam, tak to nevěděl ani on sám.

   Tereza si v duchu říkala, že pohybovat se na zcela neznámém údolí je asi tak bezpečné, jako přelézat minové pole zvlášť, když se tu v okolí dějí samé docela zvláštní věci, jako třeba chvíli zavřené a chvíli otevřené skladiště hospody nebo modré plíšky beroucí se jen tak odnikud. Nechtěla však před ostatními vypadat jako ustrašenec a tak se jen poslušně odhodlala plnit úkol, který jim Jahn zadal. Ráda by přitom věděla, jestli jejich profesor o záhadných věcech ve sklepení hospody něco ví.

   To už se dala do pohybu kompletně celá skupina studentů a všichni její členové v zádech jasně cítili Jahnův slídivý pohled. Museli se proto tvářit rádoby nevinně, protože věděli, že ti, koho si hodlá Jahn ohlídat, budou hlavně oni.

---