Dlouhá Sobota (5)

5. Velké kameny Když sestoupili z menšího svahu vzdáleného asi tři sta metrů od tábora, jako na povel se zastavili. ,,Ten zmetek už za náma není?“ zeptal se Samuel s nadějným očekáváním a ohlížel se dozadu. ,,Asi ne. Nevidím ho,“ odpověděla mu Sára. ,,Buď šel hledat ty druhý, nebo je možná schovanej za nějakým stromem a má dalekohled.“ Pár lidí se tomu zasmálo. ,,Hele, úplně na to kašlete,“ vyzval partičku Roman. ,,Nechte šutráky Davídkovi a radši se tady pořádně porozhlédněte. Ještě jsme se nedohodli, kde dnes uspořádáme naši malou akci a tohle místo se mi vážně docela líbí.“ Tereza se podívala kolem sebe. Místo to bylo opravdu jako vyšité pro zakázané školní pijáky. Svah je ochraňoval před pohledy nepovolaných z jedné strany a naproti němu se tyčily jedny z největších jeskyní v okolí. Nakonec se všichni dohodli, že se v devět večer nepozorovaně sejdou právě tady. ,,Stejně je to úlet, že tady chlastáme - tedy budeme chlastat přímo Jahnovi pod nosem,“ řekla pobaveně Bela a Natálie se vedle ní výmluvně uchechtla. ,,Jo, to máš pravdu,“ ozvala se uznale Romana, která si právě sedla na hromadu spadaného listí asi metr od Terezy, ,,škoda jen, že to nevyšlo s tou hospodou.“ Všichni začali souhlasně pokyvovat hlavou. ,,S jakou hospodou?“ zpozorněla okamžitě Tereza a upřela na Romanu a její partu oči. Monika jen mávla rukou. ,,Ale, s tou ve vesnici. Říkala jsem jim, že by to stejně k ničemu nebylo. Musí tam stát už nejmíň sto let a sto let tam nejspíš ani nikdo nechodil.“ ,,Takže jste v té hospodě nenašli žádné flašky?“ ,,Ne,“ odpověděla Romana, ,,popravdě jsme se totiž ani nedostali dovnitř. Bylo tam totiž zamčeno.“ ,,Cože?!“ vyjekla Tereza, jejíž nejhorší obavy se opět začínaly vracet do popředí její mysli, jako nějaký neoblíbený známý, o němž doufala, že už je po smrti. Nebyla však sama, kdo si zděšeně začínal uvědomovat, kolik uhodilo. Sára vypadala navlas stejně vyjeveně jako Tereza. Zřejmě konečně začínala být na vážkách, když všichni kolem ní tvrdili, že do hospody, ve které byla, se ve skutečnosti nijak dostat nedalo. ,,Co vám je?“ dotazoval se nechápavě Roman. ,,To přece vyřešíme. Flašek je dost na oba večery a navíc jsme s sebou přivezli dost tvrdej chlast, takže pochybuju, že byste tím zrovna hasily žízeň. Obejdeme se i bez hospody.“ Tereza ani Sára na to neřekly ani slovo. Potom se zničehonic ozvala Natálie a Tereza ji podezírala, že chtěla úmyslně změnit směr, jakým se teď rozhovor ubíral. Tak či tak jí za to byla neskonale vděčná. ,,Proč si vlastně myslíte, že v té vesnici nahoře nikdo nebydlí? Je to dost zvláštní, ne? Vždyť i v té největší díře pořád sídlí nějací domorodci,“ chtěla vědět Natálie. ,,Jo, jo, Avens mi o tom něco říkal,“ ozval se jako první Samuel. Všichni přítomní na něho se zájmem pohlédli. Tereza ale spíš proto, že se chtěla chytit nového tématu k diskuzi, než kvůli čemukoli jinému. ,,Prý jim něco vlezlo do hlavy. Nějakej magor kdysi začal s tím, že v tomto kraji lozí něco, co sem nepatří. Něco prý padá na krajinu jako mor. Nějaká děsivá aura oživlých mrtvol nebo co. Potom se tu prý začaly dít strašlivé věci: záhadná úmrtí, neobjasněné útoky a zmizení. A pak už na to prý ti lidi přestali mít žaludek a jeden za druhým odsud začali odcházet. Avens tomu ale sám nevěří a musím říct, že já to taky moc nežeru.“ ,,No jasně, vždyť kdyby tady něco takovýho doopravdy bylo, už by nám to přece dokázalo svoji přítomnost nebo ne?“ vložil se do hovoru Roman. ,,Já být členem všemocné Aury mrtvých, hned bych ukázal vetřelcům, s kým mají tu čest. Rozhodně bych jim doporučil ať vypadnou, abych sám mohl v klidu spát ve svým prohnilým hrobě dva metry pod zemí,“ drsně se uchechtl. ,,To si děláš srandu, ne?“ ozvala se zděšeně Bela a zakryla si rukou ústa. ,,Takovej hnus. Do té vesnice už v životě nevkročím! Ani kdyby mi za to zaplatili!“ ,,To ti ale vůbec nepomůže, Belinko,“ ušklíbl se Roman, zřejmě pobavený tím, jak svoji spolužačku vyděsil, ,,to centrum záhrobního světa totiž podle povídaček není přímo ve vesnici, ale někde v jejím okolí. Třeba je někde tady blízko. Třeba zrovna dnes večer se stane první útok na někoho z nás. Pokud jsme totiž skutečně narušili zónu mrtvých, je možné, že nás nakonec jednoho po druhém -,“ ,,Přestaň!“ vykřikla Bela hystericky. ,,Okamžitě přestaň, ty dobytku! Jak o tom můžeš takhle klidně mluvit?! Copak ses úplně zbláznil!?“ ,,Prosím tě, klídek, Belo,“ snažil se ji ukonejšit Roman a úsměv z jeho tváře najednou zmizel, jako když ho seškrábne břitvou. Všichni přítomní se teď dívali buď na něj, nebo na Belu. ,,Beztak si to všechno vymyslel Jahn. Vsaďte se, že to dnes o táboráčku bude zájemcům vtloukat do hlavičky, aby je co možná nejvíc vyděsil. Chce, abychom ho všichni před zítřejší stezkou odvahy strachy prosili na kolenou, aby nás ochránil.“ Bela ale vzdorně zakroutila hlavou a panika ji neopouštěla. ,,Jahn takovej není,“ namítla. ,,Vím, že je to sice parchant, ale i ten největší zmetek musí mít nějaké hranice. Jahn je má - tohle by nikdy neudělal. A Avens už vůbec ne, jestli to teda máte od něj. Třídní nám jenom podle pravdy řekl, co slyšel. Ve vymyšlených strašidelných historkách by nepodporoval ani svého nejbližšího kolegu.“ ,,Tak proč nás teda vzali na tohle místo, ty chytrá?!“ vykřikl Roman, který už také zjevně začínal ztrácet trpělivost. ,,Když jsou podle tebe všichni andělé?! Někdo tady to svinstvo musí podporovat, ne?“ Nato se Bela prudce zvedla ze země a poodstoupila dál od ostatních. ,,Já ti teď něco řeknu, ty prase,“ vyštěkla, až se všichni zděšeně zarazili. ,,Já teďka půjdu na Velké kameny jako ostatní slušní lidi a budu doufat, že mě cestou nikdo nezabije! A ty si tady klidně dál seď a vykládej ostatním ty svoje hororový bludy, kterýma se tak výsostně bavíš! Jo a ještě něco: Tu svoji slavnou chlastačku si můžeš rovnou strčit někam, já ti na ni kašlu!“ S tímto nakvašeně prošla kolem skal a zmizela mezi stromy. ,,Belo!“ vykřikla Natálie a spěšně se zvedla. ,,Sorry,“ pronesla ještě omluvně směrem ke skupině, ,,jdu za ní. Třeba se uklidní,“ a zmizela v lese stejně jako Bela. Ostatní ještě dlouho poté zírali na místo, kde naposledy zahlédli jejich záda. ,,Co to do ní kčertu vjelo?“ zeptal se nechápavě Roman. Jeho kamarád Samuel jen pokrčil rameny.“ ,,To dělá to místo,“ pronesla Sára a roztřásla se od hlavy až k patě. ,,Popadá mě tady v jednou kuse taková příšerná úzkost. Tebe ne, Teri?“ Tereza se na ni překvapeně podívala. Byla by mnohem radši, kdyby ji kamarádka nenutila říct vlastní názor, protože všechny zbývající pohledy se teď upřely směrem k ní. ,,Nijak zvlášť,“ odpověděla proto vyhýbavě, ale ve skutečnosti to byla pustá lež. Ještě snad nikde na světě jí nebylo hůř než tady, na tomto prapodivném, děsivém místě. ,,Nechcete se trošičku pohnout?“ zeptala se po chvíli Romana. ,,Jestli nás totiž Jahn načapá, jak tady sedíme, tak už to nikdo z nás nerozchodí.“ Rozhodli se, že ji poslechnou a přesunou se trochu blíž po trase, aby je tady jejich profesor nenašel při lelkování. Jejich ,,námaha“ se však nakonec ukázala jako zbytečná, protože Jahn si zřejmě pospíšil hledat je jinde. A celkově ke Kamenům vůbec nemuseli dojít, protože to za všechny samozřejmě udělal David Rob se svou skupinou v rekordním čase a s obrovskou pochvalou třídního Avense. Terezino družstvo tedy v téhle stupidní disciplíně obsadilo poslední příčky v žebříčku úspěšnosti, Tereze to všechno bylo ale úplně ukradené. Teď už litovala, že na nějaký výlet se třídou vůbec jela. Ze všeho nejvíc si teď přála vrátit se domů - co nejrychleji opustit tohleto prokleté místo a bylo jí přitom úplně jedno, jestli se do města vrátí třeba s nulou. První den pobytu, jak už bylo řečeno, měla třída zakončit táborákem, který organizoval profesor Avens. V sedm večer, když už byla skoro tma, se všichni žáci sešli u kamenného ohniště, které se Avens už přes hodinu pokoušel zprovoznit. Nakonec se mu to přece jen podařilo, a oheň vesele plápolal uprostřed trávníku, obehnaný ohradou z kamenů. Na začátek táboráku přišla i Tereza se Sárou a ostatní, kteří měli v úmyslu se nenápadně ,,odpojit“ a zúčastnit se utajeného picího večírku v lese u skal. Po nenápadných domluvách gesty a podáváním různých předmětů (tácků na špekáčky se zašifrovanými vzkazy atd.), se jednotlivě nebo po dvojících začali potichoučku vytrácet. Jako první ohniště opustil Roman a bylo vidět, že si počíná opravdu profesionálně, protože s Jahnem ani Avensem to vůbec nehnulo. Tereza ještě přes rameno stačila zahlédnout Belu, která se tvářila pokorně, a která zastavila Romana na půli cesty k lesu. Zřejmě se mu omlouvala za svůj odpolední výstup a Roman její omluvu očividně přijal, protože ji s sebou nakonec s úsměvem na rtech vzal na smluvené místo. Chvíli po nich odešli Natálie se Samuelem, následováni dvěma dalšími Romanovými kamarády, Alexandrem a Gabrielem. Pokud Tereza dobře počítala, u skal bylo právě šest lidí a dalších šest ještě stále čekalo na svoji šanci. ,,Ahoj Teri. Ahoj Sarčo,“ to si k nim právě přisedly zbývající čtyři účastnice noční akce - Monika, Rita, Romana a Míša. ,,Kdo půjde teď?“ Tereza se nervózně ohlédla po Jahnovi, jestli v něm náhodou náhlý přesun Moniky a jejích kamarádek nevyvolal podezření. Profesor ale jen zahořkle žvýkal špekáček a tvářil se nabubřele. Vše, co se kolem něho dělo, mu bylo absolutně ukradené. ,,Běžte vy,“ vyzvala Moniku, ,,my to vezmeme jako poslední.“ ,,Dobrá,“ přikývla tiše Monika. ,,Rito, Romčo, běžte. Dojdeme vás tak za tři minuty, pokud všechno klapne.“ Rita a Romana se zvedly od ohně, společně přešly k lesu po pěšině, ke které byli profesoři otočení zády, a najednou byly tytam. Monika s Míšou se ke skalám odebraly asi o pět minut později. Teď už tu zbyly jenom Tereza a Sára. ,,No výborně, a můžeme vyrazit. Jahn chrápe,“ oznámila Sára přibližně po deseti minutách. Tereza se podívala směrem k učitelům a zjistila, že je to pravda. Jahn měl zavřené obě oči a hlava mu nebezpečně klesala dolů k ohništi. Avens si ve světle ohně četl nějaký časopis. Sára vstala a vydala se na cestu jako první. Tereza se jen naposledy zadívala do plápolajícího ohně, zahodila klacek od špekáčku a pak svoji kamarádku honem následovala.

---