Dlouhá Sobota (6)

6. Třeba zrovna dnes se to stane Obě dívky tichounce prošly kolem ohniště a poté nepozorovaně zmizely v lese, který teď za tmy vypadal docela strašidelně. Tereza si naštěstí pamatovala cestu ke skalám, a proto snadno dokázala dovést sebe i Sáru (která na tom byla s orientací o poznání hůř) na místo srazu. Prvních asi tři sta metrů šly po stopách Romana a ostatních předchozích a temné listí, jímž byla pokrytá celá zem, jim zlověstně šustilo pod nohama. Nad hlavou jim zářil dorůstající měsíc jako světelný bod a díky němu docela dobře viděly na cestu. Dalších přibližně padesát metrů už mohly pokračovat za jiným světlem: Roman a jeho hosté totiž u skal založili menší táborák, ne nepodobný tomu, který plál u chatek kus od nich. ,,Vítejte,“ zaradoval se Roman, když viděl přicházet poslední dvě účastnice utajeného pijáku a teatrálně rozpřáhl náruč na přivítanou. ,,Nikdo nezabloudil? Jahn nezlobil? To jsem rád.“ Než se Tereza stačila aspoň trochu aklimatizovat, přistála jí v ruce láhev čiré tekutiny a ona ani nevěděla, kdo ji tam dal. Trochu si lokla a rozhlédla se kolem sebe. Nejblíže u ohně postávala Bela s Monikou a vypadalo to, že obě mají už docela slušně upito na to, jak krátkou dobu tady jsou. Obě dvě se zplna hrdla smály jakési přisprostlé písničce, kterou Monika zpívala a nadmíru si přitom šlapala na jazyk. Tereza se znovu napila vodky a tentokrát měla pocit, že jí opravdu prostupuje živý oheň. Bylo to příjemné. ,,Počkej, dej mi taky,“ vyzvala ji Sára a vytrhla jí flašku z ruky. Poté do sebe vyklopila docela slušné kvantum nápoje a šla se přidat ke zpívající Monice a hystericky se smějící Bele. Tereza si všimla, že další skupinku, která na rozdíl od Bely a Moniky vypadala ještě poněkud střízlivě, tvoří Romana, Rita a Samuel. Všichni tři seděli na turka kousek od ohně a vykládali si nějakou historku. A konečně nejdál od ohniště na zemi leželi dle možností jeden přes druhého Míša, Natálie, Alexandr a Gabriel, kteří se něčemu smáli, a mezi kterými kolovala sedmička jakési tekutiny, v níž Tereza poznala Moničinu sladovou whisky. ,,Tak co Teri, bavíš se dobře?“ to se vedle Terezy zrovna objevil Roman, který pořád přecházel mezi skupinkami a jako správný hlavní organizátor je neustále zásoboval flaškami. Tereze teď podstrčil pro změnu slivovici. ,,Rozhodně líp než u táboráku s Jahnem,“ odpověděla Tereza neurčitě, trochu si přilnula slivovice a vrazila flašku zpátky Romanovy do ruky. ,,Ale trošku se ti to vymyká, nezdá se ti?“ dodala přitom a ukázala za sebe na Belu a Moniku, které se teď už s velmi intenzivním opileckým smíchem snažily vylézt na nejbližší strom a střídavě do toho zpívaly státní hymnu. ,,Co když se ti tady někde svalí do křoví a najde je až Jahn, který ráno půjde pověsit fáborky na další soutěžní aktivitu, na to jsi nepomyslel?“ Roman se na ni podíval, jako by mu právě oznámila, že zrušila prázdniny. ,,No, tak prostě řeknou, že chtěli spát pod širákem, co já vím. Ať si vymyslí, co chtějí, jejich starost,“ trhl nakvašeně rameny a lokl si slivovice, kterou následně znovu podal Tereze. ,,To teď proboha neřeš a chlastej.“ Otevřel jakousi další flašku, kterou vydoloval z batohu a kopl do sebe její obsah, ani se nepodíval, co to vlastně je. Tereza v něm teď zase na okamžik viděla toho mírně agresivního frajírka, který odpoledne děsil Belu tím, že smrt tady možná číhá za každým stromem. Znechuceně zakroutila hlavou a v dalším kole jeho flašku odmítla. ,,Však ty si vždycky nějak poradíš,“ usmála se nuceně a řekla si, že odsud raději odejde. Nechtěla se Romana nijak dotknout a dávala si na tom taky záležet, ale v tuhle chvíli to nejspíš ani nebylo nutné. Roman už totiž díky alkoholu úplně přestával vědět o světě. Když vykročila na cestu zpět, díval se pořád jako omámený na místo, kde s ním mluvila a když se za ní konečně ohlédl, pořádně si lokl slivovice a praštil sebou o zem. Tereza s sebou do tábora napřed chtěla vzít i Sáru, ale když uviděla svou kamarádku, jak objímá strom, na který se předtím Bela s Monikou pokoušely neúspěšně vylézt, a promlouvá k němu, jako by to byl nějaký kluk, do kterého je už týdny blázen, rychle ji ten nápad přešel. Vydala se tedy nazpátek sama. Řekla si ale, že to vezme delší cestou kolem jeskyní, protože si nutně potřebovala vyčistit hlavu od alkoholu. Nemohla riskovat, že až dojde k chatkám, bude mít v krvi pořád půl promile i přesto, že Jahn a Avens budou mít nepochybně jiné starosti, než kontrolovat, jestli se někdo podnapilý neplíží z lesa… Světlo ohně pomalu sláblo a hlasy utichaly, jak se Tereza čím dál víc vzdalovala od místa akce. Nijak jí nebylo líto, že utajený sraz předčasně opouští a dokonce jí nevadilo ani, že ho opouští bez Sáry. Ta teď totiž byla v takovém stavu, že se za ni Tereza hluboce styděla. Zrovna obcházela jeskyni velkou jako dvanáctipatrový činžák a mráz jí trochu přecházel po zádech. Konec kamenného bloku už ale měla na dohled a dál chtěla pokračovat normálně po lesní pěšině, která by ji dovedla do tábora. To ale ještě netušila, že ji něco zdrží. Zahlédla to až na samém konci černé jeskyně, když už myslela na to, jak se v chatce natáhne na postel a pokojně usne. Myšlenka na vyhřátou peřinu se však v té chvíli rozplynula jako nepodstatná trocha dýmu. Tereza totiž všechny své smysly zaostřila jen na jedinou věc, aby se ujistila, že netrpí nějakým zvráceným přeludem. V jeskyni byl totiž vchod, ze kterého vyzařovalo oranžovorudé, oslnivé světlo. Vypadalo to, jako kdyby jeskyně uvnitř plála a záhadný vchod byl jako dvířka od krbu. Tereza si teprve teď uvědomila, že se třese po celém těle, ale teď už nemohla jen tak odejít a předstírat, že tajemný vchod nikdy neviděla. Navíc si řekla, že něco tak sálavě a teple příjemného nemůže být zlé. Zkrátka vykročila směrem ke vchodu a modlila se přitom ke všem svatým. Vstoupila dovnitř a najednou se octla v prostorné chodbě, která měla místo obyčejných stěn s omítkou jenom kusy skal. Ovšem ne šedivých a chladných skal, nýbrž velkých kusů kamene, jež zářily oranžově a rudě a tím pádem osvětlovaly celou chodbu jako nějaká prapodivná diskotéková světla. Tereza se chtěla podívat nahoru na strop, ale zjistila, že tam žádný není. Opravdu netušila, jak je to možné, ale v místě, kde má normální chodba strop, se místo něj vznášelo jen mnoho oranžovočerveného dýmu tak hustého, že dívka nemohla dohlédnout, co je za ním. Navzdory všem těmto prazvláštním skutečnostem, které nikde jinde jaktěživa nespatřila, však Tereza odvážně vykročila dál do chodby, která se z jejího pohledu zdála nekonečně dlouhá. Když ušla dalších přibližně deset metrů a na konci chodby se konečně začalo něco neurčitého rýsovat, ozval se těsně vedle ní jakýsi hlas, až polekaně nadskočila. ,,Já bych tam teda nechodil,“ řekl hlas. Tereza se za ním okamžitě otočila, předem mrtvá strachy z toho, co spatří. Jenomže úlek se k její překvapenosti vůbec nekonal. Její oči se totiž střetly s jinýma očima. S očima tak nápadně jiskřivýma, až se jí málem podlomila kolena. Ty oči měly šedozelenou barvu a zrovna teď v nich jasně zářily špendlíkové hlavičky rudého světla jako odraz ze stěn jeskyně. Byl to mladík, ten komu oči patřily. Asi metr osmdesát vysoký, svalnatý, krátkovlasý brunet oblečený v čemsi, co vypadalo trochu jako dlouhý chlupatý noční plášť a trochu jako nepovedená napodobenina soudcovského taláru. Mladému muži ale jako by nevadilo, že má na sobě něco tak absolutně příšerného. Jenom tam totiž stál a usmíval se. Ano, usmíval se. ,,Co tady děláš?“ vykoktala Tereza, která musela svůj dokonale ztracený hlas nejprve znovu nalézt. Nedokázala přitom spustit oči z mladíkovy neobyčejně krásné tváře. ,,Hm… Tak to bych se měl zeptat spíš já tebe,“ konstatoval neznámý a nepřestával se usmívat. ,,Já jsem tu tedy už docela dost dlouho, ale že by sem takhle klidně vešel vetřelec, to se mi nestává zrovna často. Takže… předpokládám, že to ty jsi narušila naše hranice nahoře v hospodě?“ Tereza naprázdno polkla. Nejprve se chtěla naoko zmateně zeptat Jaké hranice?, dostala ze sebe však jen napolo přiškrcené: ,,Jak to víš?“ Nato se mladík usmál ještě víc. Ovšem nedalo se říct, že i víc upřímně. ,,Není to legrace, narušit hranici podsvětí tak, jako jsi to právě udělala ty a tvoje třída,“ pravil, a Tereza přemýšlela, jestli ho může brát vážně nebo ne. ,,Měli byste odsud raději co nejrychleji odjet.“ Teď už nejspíš nebylo pochyb o tom, že záhady, které se tady dějí, mají původ někde v nitru jeskyně, před níž se Tereza právě nacházela. To jádro událostí, o kterém mluvily všechny hrůzné pověsti, muselo být někde na konci rudé chodby, tam za mladíkovými zády. Ovšem ne nadarmo Tereza nepatřila k lidem, kteří se nechají snadno zastrašit. A proto přešla od obrany k útoku. ,,A co když odsud nechci zase tak rychle odejít?“ zeptala se kluka tvrdohlavě. Neznámý jen překvapeně zamrkal. ,,Co se vlastně skrývá v téhle jeskyni? Je taková… neobvyklá.“ Nemyslela si, že se ptá moc drze a všetečně. Nějak si neuvědomovala ani to, že mladíkovy rysy náhle ztvrdly a jeho výraz najednou vypadal podmračeně. Rozhodně už se neusmíval. ,,Řekl bych ti to, ale nevěřila bys mi,“ pravil přísně. ,,Stejně jako nevěříš tomu, když říkám, že bys odsud měla raději co nejrychleji vypadnout.“ Nečekal žádnou odpověď. Ani nemohl. Tereza ho totiž poslouchala jen tak na půl ucha a pravý význam jeho slov jí sice hlavou proletěl, ale ona ho bez povšimnutí nechala zase vypařit. Opravdu ani ve snu netušila, kde se v ní najednou bere ta nebývalá odvaha. Mohl za to alkohol? Možná trochu. Jistá si ale byla jen tím, že ještě nikdy předtím nic podobného nepocítila, avšak teď… říkala si, že asi nepřežije, když se teď nepodívá, co se skrývá dál, tam v oranžově osvětlené tajemné jeskyni. Každičkou žilkou jejího těla jako by proudila nevybitá, neutichající energie, která se tam vzala bůhvíodkud, a která se rozvířila ještě víc, když Tereza pohlédla do mladíkových šedozelených očí. Najednou jí naprosto bezděčně na mysl vytanul hlas její starší sestry. Byl tak jasný a zřetelný, že měla pocit, jako by Rosi stála přímo vedle ní: ,Tys ještě nikdy nikoho nemilovala tak, že bys od rána do večera nebyla schopná myslet na nic jiného než na něj?´ A teď, teprve teď se Tereza nefalšovaně zalekla a nepříjemný strach sevřel její útroby jako svěrák. To přece nemůže být takhle, takhle to přece nevypadá! Jenže jak by mohla vědět, jak to doopravdy vypadá? Zadívala se na kluka a on jí to oplatil téměř uhrančivým pohledem. Potom Tereza řekla: ,,Hele, já vážně vím, že to, co se nachází uvnitř té jeskyně není pro děti. Náš třídní říkal něco o obživlých mrtvých, takže se neboj, že bych náhodou nebyla informovaná nebo tak něco. V tomto případě to opravdu nehrozí.“ Neznámý mládenec se znovu usmál, tentokrát naprosto upřímně. Ten úsměv byl plný štěstí a náklonnosti, jako by v cizinci mluvení o mrtvých, kteří chodí, mluví a dělají možná ještě i horší věci, vyvolávalo obzvlášť velkou radost. ,,Líbíš se mi,“ řekl a Tereze se bezděky rozklepala kolena. ,,Líbí se mi, jak uvažuješ. Jenomže tě musím opět zklamat. Náš šéf, velký Celsius totiž říká, že když někdo z obyčejných lidí sestoupí k nám dolů a naváže s námi dlouhodobý, bezprostřední kontakt, tak se od nás už nikdy nebude moct úplně odpoutat a čeká ho tím pádem nepopsatelné trauma. Trauma, kterému samozřejmě nikdo z ostatních smrtelníků nerozumí. Nepředpokládám totiž, že bys o naší dnešní schůzce někomu živému vykládala, - mohli by tě totiž dost dobře považovat za šílence, jak tomu vy tam u vás tak legračně říkáte. Ještě pořád chceš jít dál?“ Podíval se na ni při tom dotazu tak pronikavě, že by mu nedokázala odporovat, ani kdyby jí lajnoval cestu přímo do samotného horoucího pekla. ,,Jestli to znamená, že se budu moct aspoň o setinu vteřiny déle dívat na to, jak jsi krásnej, tak samozřejmě,“ řekla horlivě. Na okamžik se zalekla, jestli vůbec udělala dobře (a jakýsi varovný vnitřní hlas z hlubin jejího mozku křičel jasné NE!), když mu to vpálila takhle na rovinu, mladík se však tvářil, jako kdyby mu pravý význam posledních Tereziných slov vůbec nedocházel. Tereza si pomyslela, že se v tomhle chová jako největší zabedněný tupec pod sluncem. Zadíval se na ni totiž podobně, jako kdyby před ním právě okomentovala příjemný průchod dnešního počasí a netečně řekl: ,,Tak teda jdi. Ale nezapomeň na tohle: Když na tebe cestou někdo zakřičí ,,černá!“, neodpovídej ,,bílá!“, ale ,,bledě azurová!“ - to je totiž heslo, tak poznáme svoje lidi. Jo, a cestou se nikde příliš dlouho nezdržuj, rozumíš?“ Dívka přikývla jako omámená a vykročila kupředu. Mladík pochyboval, že si vůbec uvědomila pravý význam jeho slov. A tak byla zpečetěna nepsaná dohoda mezi neznámým, podivným mladíkem a Terezou Katulovou.

---