Dlouhá Sobota (7)

7. Na rozhraní dvou světů Tereza kráčela pořád dál za oranžovým světlem a tmavovlasého mladíka nechávala za sebou. Neohlížela se na něj sice, ale přesto měla jeho tvář stále ještě v hlavě. Pořád viděla ty dvě vychytralé oči, jako by jí někdo přilepil klukovu fotografii přímo na čelo. Zároveň každá žilka v jejím těle doufala, že se s tím krásným neznámým ještě dnes setká. Vždyť touto děsivou jeskynní chodbou stejně kráčí jenom kvůli němu. Připadalo jí téměř nemožné, že někde tam venku se celá její třída možná už ukládá k spánku v dřevěných, ztrouchnivělých chatkách v tábořišti. Stejně neuvěřitelné jí přišlo to, že její nejlepší kamarádi se potulují někde v okolních lesích a pijí až do dna sklenice whisky a vodky. Všechno tohle dění pro ni teď bylo na hony vzdálené. Představovala si jej jako nějaký průhledný opar, jenž jí bleskovou rychlostí proletí nad hlavou a ona ani nestihne zvednout ruku, aby mu zamávala. Jako by to už ani nebyl její život. Uvědomila si, že nejde nijak moc dlouho, když se před ní začalo něco rýsovat. To kolem ní už nebyla jen neprostupná oranžová mlha. V dáli se před ní vynořovaly jakési šedivé pilíře, které se vystavěné ve dvou řadách vzadu sbíhaly a dál Tereza mohla vidět jen černou, děsivou díru ve zdi. Tam zřejmě měla její cesta pokračovat. Ušla ještě několik málo kroků směrem k temnému vchodu, když v tom se to stalo. ,,Černá!“ zakřičel kdosi. Tereza nemohla přesně určit, kde se člověk, který zaječel, nachází, poněvadž hlas, ze kterého jí málem praskly ušní bubínky, se rozlehl po celé síni s pilíři. S určitostí dokázala říct jen to, že to byl mužský hlas. Dlouho se nerozmýšlela a přesně podle toho, co jí poradil tmavovlasý mladík, zakřičela: ,,Bledě azurová!“ Zpoza asi sedmého sloupu v řadě napravo vystoupil vysoký, hubený muž a vykročil směrem k Tereze. Jak se k ní čím dál víc přibližoval, Tereza se všemožně snažila zahlédnout jeho tvář. Určitou představu o ní však měla teprve tehdy, když se neznámý zastavil přímo před ní. Byl to muž, podle jejího názoru asi kolem čtyřicítky s neobyčejně tvrdými rysy v přísném obličeji. Jeho krátké, původně hnědé vlasy už byly na četných místech protkány stříbrem a tvář měl neznámý až na několik drobných vrásek dokonale hladkou. Nejzajímavější však na cizinci byly jeho oči. Temně hnědé, téměř černé, neobvykle zářivé až uhrančivé. Ty oči v Tereze víc než cokoli jiného z mužova zevnějšku vzbuzovaly děs. Muž si najednou odkašlal a znělo to, jako když se přehazuje uhlí. ,,Kdo jsi?“ zeptal se přísně. Tereze cosi napovídalo, že by si teď měla pořádně rozmyslet, co mu řekne. ,,Jmenuji se Tereza Katulová,“ prohlásila pomalu, ,,a vlastně ani pořádně nevím, proč jsem tady.“ Děsivý muž povytáhl obočí nad jedním okem. ,,Jak ses sem ale potom dostala? Kdo ti řekl naše heslo?“ ,,Takový… takový černovlasý kluk,“ vysvětlovala Tereza. ,,Potkala jsem ho v té dlouhé oranžové chodbě. Mluvili jsme spolu a…“ Odmlčela se. Při vzpomínce na pohledného neznámého jí žaludek udělal několik kotrmelců. Muž však neprojevil sebemenší pochopení. ,,To jsem si mohl myslet,“ zamumlal jenom. ,,Ralf zase nemá nic kloudného na práci.“ ,,Cože?“ užasla Tereza. ,,Je to místní blbeček, dostal se sem vlastně úplnou náhodou. Pořád se jenom nudí a tak nám ostatním v jednom kuse stěžuje naši práci.“ Tereza se právě chtěla zeptat jakou práci, když vtom se chodbou s pilíři rozlehl známý hlas: ,,Ale copak, Gneusi, snad se nezlobíš, člověče?“ ptal se posměšně. Tereza se okamžitě otočila a vzrušeně si uvědomila, že k nim pomalu přichází její tmavovlasý neznámý. Kráčel k Tereze a k muži a usmíval se přitom. ,,Co tě to proboha napadlo, ty blázne?!“ hned se na něj utrhl muž, kterého mladík oslovoval Gneus. ,,Přivést sem živého člověka! Vážně nemáš celé dny co dělat nebo co? Však počkej, Celsius s Ciceronem s tebou udělají krátký proces, to uvidíš.“ ,,Hm… aby bylo jasno, tak já si od tebe vyhrožovat nenechám. Řekl bych totiž, že Celsius si mě přece jen váží o něco víc než tebe, to snad víš,“ kontroval mládenec. ,,A už poněkolikáté ti říkám, Gneusi, aby sis ze všeho nejdřív zametl před svým vlastním prahem, co ty na to? Nebo to je pro tebe tak nepřekonatelný problém?“ ,,O čem to mluvíš?“ ,,Jen si myslím, že o nudě tady víš nejvíc právě ty, chápeš? Mně osobně by teda rozhodně nepřišlo nijak zábavné otvírat a zavírat staré hospody, hýbat v nich nábytkem a bůhvíco ještě. Víš vůbec, že dívka, kterou jsi tímhle šaškováním vyděsil málem až k smrti, stojí teď přímo před tebou?“ Tereza, která jejich slovní přestřelku jen tiše sledovala. Jakmile ale zaznělo slovo hospoda, okamžitě zpozorněla a upřela na Gneuse překvapený pohled. ,,Takže to jste byl vy?“ zeptala se nevěřícně. Gneus neurčitě pokrčil rameny, jako by se chtěl vyhnout přímé odpovědi. Potom se rozhněvaně otočil na chlapce. ,,Nemá tady co dělat!“ vyštěkl navztekaně. ,,Ani ti další tady nemají co dělat, Ralfe, a ty to zatraceně dobře víš! A místo toho, abys jim dal zavyučenou a donutil je odejít, tak si jednu z nich pozveš přímo sem! Doháje, vždyť jsou nebezpeční!“ ,,Ona ne,“ odporoval mladík Ralf. ,,A v čem je jiná?! Děláš obrovskou chybu. Za chvíli se nám tady kvůli tobě můžou rovnou nastěhovat! Ona a další živí!“ ,,Živí?“ neudržela Tereza svůj údiv. ,,Copak vy dva nejste živí?“ Gneus se teď na Ralfa nepodíval rozezleně, ale udiveně. ,,Ale, ale, chlapče,“ ušklíbl se, ,,tak tys své malé kamarádce ještě neřekl, s kým má tu čest? Tys jí nevyžvanil všechno hned na potkání?“ ,,Ne. Ona se totiž tak hrnula dovnitř, že na žádné vysvětlování nezbyl čas. Navíc jsem měl obavy, že kdybych s tím na ni hned uhodil, utekla by nám.“ Gneus se zatvářil, jako by litoval, že se tak nestalo. Tereza se hluboce zadívala do Ralfových světlých očí a znovu si připadala, jako kdyby ji někdo nějakým kouzlem přikoval na místo. Bože, jak je ten kluk nádherný. ,,Ujišťuji tě, že bych neutekla,“ prohlásila pevně a Gneusovy ztvrdly obličejové rysy. Bylo vidět, že jeho nejčernější obavy se začínají potvrzovat. Tereza si ve skutečnosti ani pořádně neuvědomovala, co vlastně říká a bezmyšlenkovitě pokračovala. ,,Když jsem s tebou, je mi úplně jedno, kde se právě nacházím. Nevadilo by mi, ani kdybych skončila v samotném pekle.“ ,,Co to mele -?“ ,,Tak fajn,“ pokrčil rameny Ralf, jako by Terezino vyznání oddanosti bylo jen zrnko prachu poletující mezi pilíři v chodbě, ve které stáli. ,,Pak mi dovol, abych ti vše vysvětlil. Pana Gneuse si nevšímej, on si myslí, že rozumí všemu úplně nejlíp.“ (Gneus ho sjel nenávistným pohledem, ale Ralf se na něho ani nepodíval). ,,Tady dole v jeskyni je nás celkem devatenáct lidí: dvanáct mužů a sedm žen. A jsme tu proto, že ve světě živých jsme už ztratili svoji skutečnou podobu. Zemřeli jsme totiž. Ale i přesto se nám podařilo zůstat tady, v zóně mrtvých, takže jsme s živými ještě zcela neztratili kontakt, jak jistě sama už víš. Nemůžeme sice opustit jeskyni, ale ke vchodu zavítat smíme. Ovšem tohle sis už určitě nějak odvodila, Terezo.“ Bylo to vůbec poprvé, co jí řekl jménem. Tereza zůstala stát jako opařená a nejhorší na tom bylo, že pořádně ani nevěděla proč vlastně. Proto, že jí Ralf právě oznámil, že má tu čest s oživlými mrtvolami? Anebo spíš proto, že mladík poprvé za celou dobu vyslovil těch pár hlásek T-E-R-E-Z-O a vyslovil je tak tajemně a důležitě? Když na Ralfovo vyprávění neřekla ani slovo, promluvil Gneus. ,,Nechceš si to přece jen ještě rozmyslet a odejít odsud navždycky? V mnohém by to bylo opravdu lepší a to jak pro nás, tak pro tebe.“ Tereza ale umíněně zakroutila hlavou. Copak by mohla existovat dál bez svého kouzelného Ralfa? ,,Ani náhodou,“ pronesla věcně. ,,Tak to nám nezbývá, než abychom šli dál a ukázali naší vzácné návštěvě tento svět,“ prohlásil Ralf. ,,Tak mě teda následujte, panstvo.“

---