Galerie bolesti III.

V.

"Sedmnáct let. Kristepane, ten svět kolem nás nezná hranic. Minulý měsíc jsem ukončil případ, ve kterém matka snědla své dítě!"  zahořkle oznámil vyšetřovatel Ment a přistoupil k oknu, za kterým řádila vichřice.

"Ztrácím zdravý úsudek, všechno to násilí kolem, a my, se svými zákony a úsilím to vše zastavit, my jen sklízíme jejich zlo, co nazývají uměním a plivou nám s ním do tváře. Možná, kdybychom přestali uklízet a zavírat je, zničili by se navzájem, ale to je jen mé přání, v tichu usínat beze strachu, že zítra bude jejich obětí někdo blízký. Už víte, jak utekla, Tome?" sklonil hlavu a pohlédl ke krvavým stopám k zemi.

"Bylo to určitě tímto oknem pane."

"To je mi jasné, ale jak se k čertu dostala na tu vysokou zeď, co vede k silnici, když seskočila dolů. Tam se přece sama vyškrábat nemohla, zkuste to zjistit co nejrychleji, něco nám možná uniká."

"Vrať se domů Evo, ještě Ti můžeme pomoci." Pomyslel si v duchu Ment, nasadil si rukavice, vyšel ven z Purpury a rozběhl se ke svému automobilu.

Eva procitla, snažila se popadnout rychle dech, aby se přesvědčila, že tma kolem ní je skutečná. Nemohla se pohnout, ruce a nohy měla zavřené v řetězech. Vzduch byl čerstvý, doslova příjemný k nádechu, ale to temno ji mátlo. Pomalu si vybavila co jí předcházelo. Útěk z baru a pak ta proklatě vysoká zeď, a ruka co jí kdosi z vrchu nabídnul.

"Ó ano, jsi tu mým vězněm, ptáček, co začal létat rychleji, než mu narostla křídla" vydechl mužský hlas za jejím tělem.

"Je mi hrozná zima, pusťte mě, co po mě chcete?"  zasyčela Eva hraným zlomeným hláskem náctileté dívenky.

"Zima pomine již brzy, nestačil jsem ještě toto místo dovybavit, tak abych jej připravil pro Tvůj příchod. Bože! Kdybys nezabila moji sestřenku, ani bych nevěděl že existuješ! Jaké štěstí! Sice jsem musel pár věcí urychlit, ale za tohle to stálo. Pustíš se sama, až nastane Tvůj čas, tam venku Tě hledá policie a nečeká Tě nic než promarněný život za mřížemi. Nabízím Ti mnohem více, udělám z Tebe bohyni mých dokonalých vizí a Tvé zrození bude mým koncem. Už není cesty zpět, čím více se budeš bouřit proti mému rozhodnutí, tím více utrpení prožiješ." pronesl hluboký hlas výrazně.

"Kdo proboha jsi?" spolkla slzu s otázkou.

„To není podstatné, jsem Tvůj Inženýr, co milovat Tě bude více než nejvytrvalejší milenec a Tvá matka dohromady, zde pod povrchem všedností. Říkej mi, jak uznáš za vhodné.“

„Hleď světe! Ocelová víla tu v nahotě, spoutaná Vámi, rodiči a dogmaty, začíná nové cesty, jež bude její bolestí a mým vyplněným snem o nadčlověkovi. Znovuzrozená Eva, co zaseje sémě nového Edenu!"